Scéna.cz 

Mnichovská operní sezona začala

Zatímco v budově Národního divadla, ve které hraje soubor Bavorské státní opery, pořád probíhá hudební festival instrumentální hudby, Státní divadlo uvedlo 15. 10. 2006 svou první premiéru – operu Die lustigen Weiber von Windsor německého romantického skladatele Otto Nicolaie. Dílko je dnes hráno především v Německu, kde je po zásluze ceněno pro zdařilé a svébytné spojení italské a německé zpěvnosti, hlásicí se hodně k Mozartovi. Formou jde o zvláštní singspiel podobný Lortzingovi či Flotowovi, pro který se v Německu ujal termín Spieloper. V roce 2006 se dostává na scénu v poněkud upraveném libretu – do mluvených dialogů zasáhla režisérka Julia Riegel, odstranila notnou dávku biedermaierové sentimentality, přidala více Shakespeara (v hezky staromódním překladu Schlegelově a Tieckově) a hodně tak libretu pomohla. Podobně jako libreto i samotná inscenace hodně pracovala s různými intertextovými odkazy a vytvářela tak trochu shakespearovskou křížovku. Na jevišti se objevily např. citáty z Othella, Rome a Julie, Jindřicha IV. a pod.

Výchozím bodem režisérčiny koncepce je alžbětinské jeviště, na kterém se hraje Sen noci svatojánské, přičemž tato hra je přerušena ženami, jenž vtrhly na jeviště a rozhodly se samy královně sehrát novou komedii. Jistě zde nejde o historické reálie, vše je spíše naznačeno ve vtipné zkratce. Bohužel jsem měl pocit, že silné a stále velmi aktuální téma ženské emancipace, které bylo naznačeno v úvodu inscenace, bylo postupně opuštěno směrem k pouhé zábavě, která dokonce stavěla na mnoha sociálních klišé směrem (k povolání herce, k postavení ženy), která bych od režisérky – ženy nečekal. Upřímně ale musím přiznat, že to bylo perfektně připravené komické divadlo se spoustou živé crazy komiky (karnevalová travestie jako princip) a přirozeného projevu. Absolutní lekcí pro kohokoliv z našich zeměpisných šířek je herecká připravenost zdejších sólistů i zboru! Nenucené herectví v mluvených pasážích nedávalo tušit, že před divákem hrají operní zpěváci, kteří by bezpochyby zvládli i činoherní inscenaci.

Hudebně byla inscenace připravena s pečlivou profesionalitou dirigenta Adriana Müllera, ačkoli forte znělo pod jeho taktovkou příliš nesehraně. Nejvíc se zaskvěl místní sbor, který se předvedl na úrovni špičkového tělesa (sbormistr Hans-Joachim Willrich). Sólisté podali spíše průměrný výkon – poté, co nabyla sebejistoty, vynikla zejména Elaine Ortiz Arandesová coby paní Fordová. Velmi lyrickým a čistým pojetím vzbudila více pozornosti Thérèse Wincentová coby Ann Pageová. Z průměru se konečně vymknul také Falstaff Jörga Simona. Sečteno a podtrženo – dobrý příklad jak dělat komickou operu, pokud se režisérka, jejíž pouhou druhou režií byly Veselé paničky, bude dále vyvíjet, můžeme se s ní brzo setkat i ve významnějších domech.