Scéna.cz 

Jak jsme šli do opery

Stane se, že i mladý člověk, znuděn vlastním stereotypem, zatouží poznat stereotyp druhého člověka a dostane chuť na něco, co ještě nezkusil. Něco podobného se mi stalo i s Tadeášem, mým bratrancem. Uzavřeli jsme sázku, že s ním vyrazím na první jarní zápas Sigmy, pokud mě předtím on doprovodí do opery.
Nastal den D. Středa, 4. leden 2006. Pro osmnáctiletého Tadeáše první návštěva operního představení v životě. Bezděčně se mi vybavil úryvek z filmu Pretty woman. „Opera ho musí napoprvé uchvátit...,“ říkala jsem si v duchu celé dopoledne, neboť jsem si uvědomovala, jakou zodpovědnost na sebe beru. Moje úvahy přerušil Tadeášův telefon. Ještě je čas celou akci odvolat. Možná nemůže. Nevadí, aspoň nebudu muset strávit některou březnovou či dokonce už únorovou neděli na studené lavičce stadionu, aniž bych chápala, proč rozhodčí píská.
„Beru si kravatu. Máma na mě navěsila oblek po tátovi. Je mi velkej, tak přešívá knoflíky. Na kalhotách jsou dírky od molů, ale naštěstí nejsou vidět,“ uklidňoval mě. „Na co vůbec jdem?“ zeptal se. „Je to o Japonce, která se zamiluje do námořníka, a ten ji opustí pro jinou“ vysoukala jsem ze sebe a žasla nad tím, jak banálně vyznívá libreto opery bez famózní hudby mistra Pucciniho. „Jé, to je jako telenovela, to zvládnu. S mámou na to taky občas koukám“ kasal se. „Jen mi musíš uvázat tu kravatu, obleču si ju až tam, co kdybych potkal spolužáky?“ „To víš, že jo. Nějak to zvládneme,“ uklidňovala jsem se nahlas, a přitom horečnatě přemýšlela, jak se vlastně váže taková kravata. Měla jsem pocit, že jako dračí smyčka. „Mám opravené brýle a s rukou můžu už skoro normálně hejbat“ pochlubil se pak. Věděla jsem, že na Silvestra s klukama zbili Baníkovce. Zažertovala jsem: „To je super!“ Jestli budou v Moravským hrát pod psa, tak je při východu z divadla taky všechny zbijeme.“ Snažila jsem se naladit na siláckou notu, neboť jsem začala události onoho večera vidět jeho očima. Věřím, že větší zážitek by mi nedala ani La Scala.

Při prvním zvonění jsem ještě čekala před Moravským divadlem s koupenými vstupenkami na Madama Butterfly. Plánovala jsem tentokrát být v divadle opravdu včas, abych si stihla koupit program, zorientovat se v něm a vnímat atmosféru. Vyčítala jsem si, že jsem měla koupit lístky do lóže, aby naše případné rozhovory nenarušovaly poslech hudby pravidelným návštěvníkům divadla, kteří mají ve svém věku plné právo nedoslýchat.
„Lidé, kteří bydlí za rohem, chodí vždycky poslední,“ opakovala jsem si při přešlapování od vchodu do divadla až k miniaturnímu pomníku želvy, odkud jsem ho vyhlížela. Tušila jsem, že maminka nachystá Tadeášovi něco k jídlu, on se bude v rychlosti bolestivě holit a dostane ještě mnoho užitečných rad, než přijde.
Při třetím zvonění si Pán v šatně vzal můj kabát i Tadeášův lístek. „Jak se jmenuje ten pán co má ještě přijít?“ Neměla jsem čas se zdržovat hláskováním složitého příjmení, vyhrkla jsem jen: „Pan Tadeáš“ a zmizela ve tmě sálu, odkud se už linuly první tóny. Neměla jsem program, nechtěla jsem rušit, tak jsem si sedla zkraje prázdné řady a snažila se soustředit na dění na scéně. Nešlo to. Každou chvíli jsem se otáčela, jestli už nejde Tadeáš.
Konečně mě pohltilo první dějství. Americký konzul při sklence whisky klábosí s námořním důstojníkem Pinkertonem a sňatkový dohazovač Goro si významně mne ruce. Civilní a nenucené herectví, jaké je v opeře zřídkakdy k vidění. V tom se mě zezadu na krku dotkly něčí ruce. Vykřikla jsem. Naštěstí to byl on. Roztržitě jsem se posunula o jedno sedadlo. „Pšt! Ticho!“ napomínaly mě hlasy ze všech stran. Měla jsem pocit, že jsem to já, kdo se neumí v divadle chovat.
„Sorry, ale ten chlap ze šatny na mě volal: Pane Tadeáš, Pane Tadeáš! Nechápu, odkud ví, jak se jmenuju? Chtěl jsem mu dát jen kabát, ale donutil mě tam nechat i šálu!“ rozhořčeně mi šeptal do ucha. „To nám to pěkně začíná,“ zděsila jsem se v duchu. „Nejdřív Tadeášovi seberou sigmáckou šálu, s níž se neloučí ani ve spánku a potom dobrých dvacet minut zpívají o tom, že nevěsta je krásná jak foukané sklo, že se zahalí do pelu nevinnosti, to ho nezaujme…,“ pomyslela jsem si a s posmutnělým výrazem jsem se poprvé otočila na svého společníka. Neustále sledoval čtecí zařízení, kde místo aktuálního stavu utkání svítily repliky o hnízdění červenek a rozkvétajících květech. Japonský domeček Pinkertona a Butterfly kromě květin zaplnil sbor v tradičních kimonech. Nad jejich hlavami plynula projekce oblohy, která dotvářela romantické kulisy plné exotických stromů a ukazovala nám každou změnu atmosféry v Nagassaki. Věděla jsem, že Tadeáš má samurajské příběhy rád. Idylické první dějství narušil jen křik strýce Bonza, když plísnil Butterfly, vlastním jménem Čo-Čo-San, za to, že se nechala tajně pokřtít. Rodina ji vyklela, Pinkerton po svatbě odplul z Japonska se slibem brzkého návratu. Butterfly si do nového domu vzala dýku svého otce, kterou se před lety na císařův rozkaz usmrtil. K mému zděšení Butterfly byla asi tak třicetiletá Gejša, jež se nechtěla za žádnou cenu vrátit k svému řemeslu. I když celé Nagassaki vědělo, že jejich sňatek nebyl právně uznán, Butterfly ctila sedmou svátost a spravedlivé americké zákony. Věřila, že námořník jí bude věrný! V černých vlasech měla zapíchnutou malou americkou vlaječku. Dobře, že Butterfly nežila v Nagassaki později, to by taky asi nepřežila.
Když se Tadeáš narozdíl ode mě nesmál ani tomu, že se služebná jmenuje Suzuki jako motorka, s uspokojením jsem zjistila, že je do opery skutečně ponořen. Na jeho tváři se objevil ustaraný výraz. Během rozhovoru o přestávce jsem zjistila, že zatímco já prožívám drama oklamané vznešené ženy, tak Tadeáš se ztotožnil s tím bídákem Pinkertonem! Vždyť tam ani není žádná charakternější mužská postava, které by mohl fandit. Strýc Bonzo bonzuje, Goro manipuluje lidmi pro své vlastní zisky a slabošský starý konzul Sharpless? Je sice dobrák od kosti, ale to je Butterfly spíš ke škodě než k užitku. Přesto jsem byla ráda, že na jevišti muž podává ženě rámě, říká jí něžná slova, líbá ručku. Kde by viděl tak dvorné chování, na fotbale určitě ne.
Tadeáš nemohl vyjít z údivu nad tím, že už je druhá přestávka. „Tady se hraje na třetiny jako v hokeji,“ poučila jsem ho, hrdá na své sportovní znalosti. Než se roztáhla potřetí opona, ukázala jsem mu, čemu se v divadle říká šála. Od chvíle, kdy Butterfly triumfálně představila Konzulovi svého krásného synka, jsem se bála momentu, až si pro něj Pinkertonova nová manželka přijde. Ještěže Tadeáš dostal ssebou od maminky čistý kapesník, protože se mi hodil.
„Kdyby Pinkerton před předáním kluka neutek, ale setkali by se s Butterfly, určitě by vyměkl,“ utěšoval mě. Žasla jsem, jak bylo tříleté blonďaté dítě v náručí zpěvaček klidné.Vždyť si jejich řízný soprán v ničem nezadal s pravidelnou středeční zkouškou sirén. Asi se mu už chtělo spát. Z programu jsem se posléze dozvěděla, že malého Pinkertona hrála holčička. Každá holčička chce být někdy herečkou, a téhle se sen splnil, ještě než si ho stihla vysnít.
Před závěrečnou scénou se Tadeáš těšil na harakiri, naturalisticky mi ukazoval, jak se to správně dělá, aby vytekly střeva. Doufala jsem, že to režisér Konwinski nějak decentně zaonačí, třeba stínohrou, jako v prvním dějství udělal svatební noc. Nebe nad Nagassaki se zamračilo. Butterfly se rozloučila se synem, pro kterého se chystá obětovat a připravuje se na sebevraždu. Malý paraván opře o lavor. „To má na ty střeva,“ pomyslela jsem si s hrůzou. Potom vzala dýku Wakizaši a místo aby naznačila probodnutí, praštila se hlavou do paravánu, který se pod vahou jejího těla složil a upadla na zem bradou dolů. Uvědomila si, že je „jako“ mrtvá a upustila dýku. Opona se zavřela a nastala děkovačka sólistů. Sbor už šel mezitím nejspíš domů, protože v poslední části neúčinkoval.
Prodírali jsme se davem distingovaných dam s pravými liškami kolem ramen, vonících težkými parfémy, s obrovskými náhrdelníky, doprovázených prošedivělými pány v oblecích. „Hm, takovej paraván, to je sviňa!“ mumlal si Tadeáš ve frontě na šatnu. Když mi pak pomohl do kabátu a šatnář mu s obdivným pohledem emeritního fotbalového fanouška vydal i modrou šálu Sigmy, získal zpět svoji klubovou identitu. Mohli jsme opustit Moravské divadlo, které toho večera získalo díky mně nového abonenta.
Až se mi to zdálo vůči ostatním olomouckým scénám neslušné, tak jsem se ho rozhodla uvést i do problematiky „současného“ divadla. Souhlasil na příští týden s představením Tramtarie Nevinní jsou nevinní. „To bude pro změnu nějaký hardcore,“ usmíval se, když si stahoval vázanku. „Musím si někde sehnat šálu Sigmy,“ blesklo mi. Už se totiž těším na fotbal.