Scéna.cz 

Maida Hundelingová: Při každém kroku mít v mysli postavu, kterou hraji.

Ačkoliv se sopranistka Maida Hundelingová narodila v Tunisku, vyrůstala v nedalekém Německu. S hudbou se sice potkávala odmalička, ale definitivně se pro profesionální dráhu rozhodla až poměrně pozdě. To jí nicméně nepřekáželo v tom, aby si poměrně rychle vydobyla respekt kritiky a obdiv diváků – ti pražští mají jistě v živé paměti její Toscu, Aidu, Marthu z d’Albertovi Nížiny a nejnověji Katerinu z Řeckých pašijí. O zpívání, divadle a nejbližších plánech jsme si se zpěvačkou povídali po poslední premiéře opery Národního divadla.

• Moje první otázka bude banální a omlouvám se za ni, ale nedokážu odolat své zvědavosti. Jak se přihodí děvčeti z Tuniska, že zpívá v pražské opeře?
  Narodila jsem se sice v Tunisku, ale žila jsem tam pouze tři roky, než se moje rodina přestěhovala. Vyrůstala jsem na německém venkově, kde jsem zpívala v kostelním sboru. V opeře jsem ale nikdy zpívat nechtěla, přišla mi příliš umělá a afektovaná. Můj učitel byl nicméně shodou okolností operní zpěvák a tak mě k ní přivedl. Nenavštěvovala jsem ale konzervatoř, byla jsem normálně zaměstnána a vedle toho navštěvovala hodiny zpěvu. Když jsem už nezvládala zároveň studovat a pracovat, opustila jsem své zaměstnání a soustředila se výhradně na operní zpěv. Pak to trvalo asi rok, než jsem dostala své první opravdové angažmá. Není asi bez zajímavosti, že mou první větší úlohou byla Leonora na festivalu Emy Destinnové v Českých Budějovicích.
• A pak přišlo vaše angažmá v Eisenachu...
  V Eisenachu jsem debutovala jako Agatha v Čarostřelci a převážně se věnovala německému repertoáru. Dva roky, které jsem tam strávila, pro mne byly velkou zkušeností, ale začala jsem mít pocit, že je pro mne příliš malý, takže jsem se rozhodla být/zůstat na volné noze. Takto se mohu sama rozhodovat, co a kdy zpívat.
• Role, která hodně zarezonovala u kritiky v celoněmeckém měřítku byla Martha v d’Albertově Nížině...
  Měla jsem šanci dělat Marthu ještě v Eisenachu. Pak byla připravována nová inscenace v Trevíru, ve které onemocněla představitelka hlavní role, takže jsem v ní na poslední chvíli zaskakovala. Jde o tu samou inscenaci, která byla k vidění v pražské Státní opeře.
• Martha není běžnou repertoárovou rolí. Jak se ale vyvarujete klišé a rutině při mnohokráte opakovaném zpívání partů Toscy, Aidy, Elisabethy?
  Spoléhám v první řadě na režiséra, od kterého očekávám, že mi vyloží, jak chápe tu kterou postavu ve vztahu k jeho/ke své koncepci. Pro mne osobně je pak nejdůležitější, že se snažím co nejlépe sdělit obecenstvu příběh. Dnes je hodně důležité nestát pouze uprostřed jeviště a krásně zpívat, což se předpokládá samo osobě, ale stavět plnohodnotnou hereckou postavu. Vždy se snažím obnovovat si svůj repertoár nejenom hudebně, ale také herecky, to znamená myslet při přípravě role na její jevištní kreaci, která bude vždy trochu odlišná. Nejde jenom o to přesunout se zprava doleva, ale mít při každém kroku v mysli postavu, kterou hraji. Pro mě je herectví – v souladu s režijním záměrem – velmi důležitou součástí každé role.
• Jaký je tedy Váš vztah k tzv. režisérskému divadlu a naopak k tradicionalistické estetice, u nás tak často vyzdvihované?
  Záleží na tom, spíše asi pozitivní. Ve Státní opeře jsem kupříkladu vstupovala do velmi tradičních inscenací Toscy, Aidy nebo Maškarního bálu, já jsem ale vždy radši, když je tady kreativní režisér, který chce něco říct. Proti modernímu inscenování nemám nic, dává-li smysl.
• Ve Vaší práci je málo koncertního účinkování. Neláká Vás tato oblast?
  Naopak, klidně bych dělala jeden koncert měsíčně, po pravdě ale na to není moc příležitostí. Kdyby byly nabídky a já měla na druhou stranu čas, protože práce v divadle je časově náročná, určitě bych ráda zpívala jak písňové recitály, tak velká vokálně-instrumentální díla.
• Zpíváte jenom velké náročné party, jak se staráte o svůj hlas?
  No, především si musíte dávat pozor. Od roku 1999 spolupracuji s KS Oliverou Miljakovičovou, která má hlavní podíl na technickém vývoji mého zpěvu. Italské partie nastudovávám s asistentem Riccarda Muttiho – panem Dantem Mazzolou a s pianistou Carla Bergonziho – panem Eliem Scaravellou. Německý repertoár připravuji s asistentem Wolfganga Sawallische – panem Richardem Trimbornem v Mnichově. Ale i zde v Praze ráda spolupracuji s prof. J. Pokorným, I. Romenskou a J. Šarounem. Myslím si, že když je správná technika, všechno je možné, pokud zpíváte svým hlasem a nesnažíte se dělat věci, na které nestačíte. Určitě nebudu zítra či pozítří zpívat Brünhildu a Isoldu, ale třeba za pět let si troufnu. Dnes mne velmi láká Mimì, protože je to krásná role napsána pro mladodramatický soprán, i když se tak málokdy obsazuje.
• V Národním divadle zpíváte Katerinu v nové inscenaci Řeckých pašijí, není to ovšem Vaše první setkání s českou hudbou.
  V Německu jsem zpívala Mařenku, Rusalku i Jenůfu, vždy ale německy a určitě bych si tyto úlohy ráda zazpívala i česky.
• Nevím jestli záměrně, ale zpíváte obvykle pouze klasické role – výjimkou je snad jen ta zmiňovaná Katerina...
  Doposud jsem opravdu moderní operu zpívala výjimečně a i dnes bych takovou nabídku velmi zvažovala. Určitě bych ale ráda dělala klasiku 20. století – Marie ve Vojckovi anebo Mariettu v Korngoldově Mrtvém městě. Ve velké oblibě mám také Strausse – soukromě jsem právě nastudovala Salome.
• Nemáte jak slyším strach z velkých úkolů.
  Rozhodně ne. Řekla bych dokonce, že někdy je lepší pracovat pod tlakem.
• Co plánujete v nejbližší době?
  Budu účinkovat v květnovém znovunastudování Dona Giovanniho jako Donna Anna a jsem tomu opravdu ráda, protože jsem chtěla dělat na jevišti Mozarta. Poté debutuji jako Líza v Pikové dámě v Německu a mezitím mám běžné repertoárové závazky, kupříkladu Elisabeth v Tannhäuserovi na hradě Wartburgu. Pro příští sezonu mám pak konkrétní nabídky na titulní role v Pucciniho Manon Lescaut a v Straussově Ariadně na Naxu.
• Děkuji za rozhovor a přeji hodně pracovních úspěchů!