Scéna.cz 

Všechny takové nejsou

Nejen v životě, ale ani na jevišti. Inscenace Mozartovy opery Così fan tutte bývají velmi odlišné, neboť se zvláště v poslední době přišlo na to, že vlastně anekdotu o záměně milovnických párů lze vykládat různě, dokonce ani ne tak úplně zvesela. Lze to doložit třeba na neprávem vykřičené poslední berlínské inscenaci, v níž se aktérům nejen zkomplikovaly vzájemné vztahy, ale dokonce dosavadní životní styl.
Premiéra nového nastudování opery přesně v den Mozartových dvěstěpadesátin však takovou ambici nemá. Základem jejího úspěchu je pečlivé hudební nastudování dirigenta Jiřího Štrunce, jakkoli se orchestr nevyvaroval nepřesností a jakkoli předehra byla poněkud rozháraná. Štrunc usiloval o vyhrávání detailů partitury, volil tomu přiměřená tempa, aniž by je příliš protahoval, zachoval esprit Mozartovy vtipné hudby i její hravost. Nejvíc si vyhrál s výrazem, krásně zněly některé měkké dohry a mezihry, a orchestr nepřekrýval pěvce.

Obsazení je druhou jistotou inscenace. V Plzni pravidelně dávají příležitost mladým nadějím a vyplácí se to. Marie Fajtová tu výtečně nastudovala už Norinu z Dona Pasquala a roli Fiordiligi dala mladistvý půvab i přirozeně komediální projev, zejména však jiskřivý bezpečně vedený soprán. S Janou Tetourovou coby Dorabellou tvoří krásnou dvojici – Tetourová je herecky zkušenější, jejímu hlasu role dokonale vyhovuje a málo platné, ona přece jen dvojici dominuje. Jejich partnery jistě zvládli další talentovaní „mladíci“ Jiří Hájek (Guglielmo) a Tomáš Kořínek (Ferrando), radost všechny čtyři poslouchat a dívat se na jejich souhru. K tomu Radka Sehnoutková coby svižná Despina a chorvatský barytonista Dali Mor coby chlapácký Don Alfonso, který ovšem víc spoléhá na výraz nežli techniku – všichni potvrdili známou pravdu, že interpretace této opery přímo odvisí od osobního šarmu interpretů.
Všem zásadně prospěla režisérka Jana Kališová důrazem na přirozené, byť stylizované a občas vyostřené jednání ve vypointovaných situacích. Kališová se k opeře vrátila po dlouhé odmlce, díky za to, a právě titulem, s nímž před čtrnácti lety v Českých Budějovicích s operou takřka začínala (byla její druhá, po Rusalce). Tehdy však Mozartovu hořkou hříčku chápala problémověji nežli nyní v Plzni, kde na konci příběhu nechala všechny prožívat nezkalené štěstí. Inu, možné to je, pravděpodobné nikoli. Ke spokojenosti však stačilo samotné režijní vymalování situací, které dnes bývá spíše na začátku vskutku ambiciózních inscenací coby nezbytný předpoklad možných interpretací.
Inscenaci plzeňští diváci bouřlivě aplaudovali, docela rád jsem se přidal.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte, komická opera o dvou dějstvích. Dirigent Jiří Štrunc, režie Jana Kališová, scéna Miloň Kališ, kostýmy Jan Růžička. Premiéra 28. ledna 2006.

Hudební rozhledy č. 3/2006