Scéna.cz 

Znovunastudování tanečního dramatu Carmen

Jen v nemnoha oblastních divadlech se stává, že by se opakovala prakticky totožná inscenace po několika málo letech. V tomto případě se v divadelní praxi obvykle používá termínu „obnovená premiéra“. V olomouckém Moravském divadle došlo k politováníhodnému dramaturgickému omylu, kdy se baletní inscenace Carmen, premiérovaná 30.4.1999 (nyní byť s mnohými změnami) vydává za právoplatnou premiéru (4.11.2005). Návštěvník divadla je pak na vážkách hraje-li s ním vedení divadla (a souboru) nějakou nekalou hru nebo se mu vysmívá nebo si snad myslí, že divák si na balet uvedený před šesti lety nevzpomene?! Sám nevím, jak si tuto situaci vysvětlit, ale jako ledová sprcha působí již programová brožura, se stejnou grafickou úpravou jako před šesti lety a prakticky se stejným obsahem!!! Rozšířením životopisu choreografa, přidáním přejatého rozhovoru s Josefem Jelínkem a jinými jmény v položce „osoby a obsazení“ jsou veškeré inovace skončeny.

Dalším zarážejícím faktem je hudební koláž, kterou si připravil choreograf sám z opery G. Bizeta Carmen a díla Paca de Lucia. Ovšem asi se pozapomnělo na jméno autora orchestrální úpravy čísel opery... Smíchání dvou stylově odlišných hudebních žánrů by bylo velmi zajímavé, kdyby nedošlo k poněkud nešťastnému kombinování operního orchestru, který hraje úryvky Bizetovy Carmen s nahrávkami kytarových pasáží (Paco de Lucia). Úloha orchestru je tak do jisté míry zbytečně degradována na několik málo výstupů. Možná i díky tomu jsme slyšeli zahrané noty, ale potřebný španělský náboj a ohnivost opery v nich chyběla (dirigent Petr Šumník). Choreograf Robert Balogh volně zpracoval libreto podle novely Prospera Mériméea, ale až na žalář a souboj Carmen s Manuelou, sleduje dějovou linku Bizetovy opery (což se dá doložit zdůrazněním postavy Escamilla, u Mériméeho zcela okrajové). Ostatně připomeňme, že pro dramaturgii olomouckého baletu je příznačné „vykrádání“ operních titulů např. Hoffmannovy povídky (1996), Dáma s kaméliemi (1997), Madama Butterfly (2002), Oněgin (2004) a Carmen (1999, 2005).

A nyní k vlastní inscenaci. Ta se odehrává na zcela pustém jevišti (scéna (!) R. Balogh) s několika doplňky dotvářejícími prostředí – židle a spuštěné rampy s reflektory (tabáková továrna), stůl a židle (taverna), mříž (vězení), mříž a postel (sen Josého ve vězení) a opět židle s našroubovanými býčími rohy (aréna). Syrový prostor, který tak vzniknul může být kladem, ale zároveň i velkým handicapem a záleží na choreografovi, jak děj rozehraje. Robertu Baloghovi se ne vždy podařilo otevřené jeviště plně zvládnout. Ještěže má Olomouc dostatek kvalitních tanečníků... Rukopis Roberta Balogha je po jeho skoro každoročním působení v Olomouci až příliš známý. Typické jsou pro jeho choreografie taneční pasáže bez jakéhokoli hudebního doprovodu nebo jen s rytmickým doprovodem (prolog, hádka žen v tabákové továrně) i scény soubojů (José a Garcia).
Prolog je zahájen sugestivním zápasem Escamilla (Luděk Mrkos) s býkem (Michaela Tsepeleva-Horká), v jehož závěru se objevuje Carmen (Monika Bernovská-Globa), která roli tančila již v předešlém uvedení, stejně jako Valerij Globa nyní v úloze Dona José. Tato čtveřice tanečníků představuje pilíř dramatu a nutno podotknout, že své taneční „party“ zvládli všichni na výbornou. Monika Bernovská-Globa je vyzývavou i svůdnou Carmen s rozhodným postojem k lásce, životu i smrti, naopak Valerij Globa dobře zvládl vystihnout povahu rozpolceného Dona Josého. V dalších rolích se představili Svatava Kaisarová (Micaela), Dana Krajevská (Frasqita), Jana Drgová (Mercedes), Sylva Soldatenková (Manuela), Vladislav Nikolenko jako vůdce pašeráků Garcia a Vadim Tsepelev jako důstojník Zuniga. Velmi působivou taneční pasáž představuje závěr baletu – kdy v prvním plánu vidíme Carmen s Josém a v pozadí souboj Escamilla s býkem. Inscenaci uzavírá sólistka opery Magda Málková árií Carmen ze třetího jednání opery („karetní“), která symbolicky spojuje tíhu osudu i vysvobození ničím a nikým nespoutané ženy. Díky tomu, že na sebe až příliš strhává pozornost, unikne mnohému divákovi dramatická smrt Carmen-baletky... Skvěle se uvedl i baletní sbor. Jen tak mimochodem: tančit flamenco v baletních špičkách musí být opravdovým zážitkem.

Závěrem lze konstatovat, že stejně jako dvakrát vyřčený vtip přestává být vtipem, tak i při staronové inscenaci Carmen divák nějak podvědomě tuší, že není vše zas až tak košer, jak se na první pohled zdá. Ale olomoucké publikum je vůči svému oblíbenému baletnímu souboru více než shovívavé. Takže za dalších šest let s toutéž inscenací na shledanou? Nebo snad někoho konečně napadne nasadit na repertoár třeba Louskáčka, kterého již v Olomouci nevidělo několik generací diváků?

G. Bizet – Paco de Lucia: Carmen. Taneční drama o dvou dějstvích a prologem. Dirigent: Petr Šumník, choreografie, režie, scéna a hudební koláž: R. Balogh, kostýmy: J. Jelínek. „premiéra“ 4.11.2005 Moravské divadlo Olomouc