Scéna.cz 

Hudební rozhledy 03/20

O důkazy pro tvrzení, že Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka nabírá poslední dobou vítr do plachet, není nouze. Spojil své síly s dalším „janáčkovským“ festivalem v Hukvaldech. Změnil proto svůj název, který je mimo jiné výstižnější pro komunikaci v různých světových jazycích. Koncerty, jichž se během pěti týdnů koná v Ostravě, Hukvaldech a okolí opravdu hodně, festival nyní rozumně strukturuje do tematických řad, dokonce obohacených doporučením ohledně hudební náročnosti jednotlivých večerů. Nově nabízí mecenášům spoluúčast na festivalovém dění v několik rovinách podle toho, jak jsou schopni a ochotni přispět. Kromě koncertů pořádá také „aftertalks“ po jejich skončení přímo v sále. Anebo odpolední diskuse s festivalovými hvězdami, našimi i zahraničními, v ostravské kavárně Centrum Pant. V pá tek 12. 6. 2020 tam publikum přivítá – před jeho večer ním koncertem – rezidenčního umělce letošního ročníku, světoznámého německého violoncellistu Daniela Müllera-Schotta...

„Dámy a pánové, vypněte si, prosím, své mobilní telefony. Nahrávání a fotografování je během představení zakázáno. Věřím, že si užijete fantastický a neopakovatelný večer, Mozart žije!“ O tom, komu patří hlas, který promlouval k návštěvníkům jednotlivých programů letošního ročníku festivalu Mozartwoche v Salcburku před začátkem každého z nich, pochyboval asi jen málokdo. Rolando Villazón, jenž zde zastává funkci intendanta, je zkrátka takovou mediální hvězdou, že zejména německy mluvící publikum zná pěvcův verbální projev i z mnoha televizních talk show a zábavných pořadů. Není proto divu, že po každé z repríz úvodního hlášení se v hledišti vždy ozval uznalý potlesk... Villazón si ho ale za právě skončený ročník festivalu, který probíhal ve dnech 23. 1. až 2. 2. 2020, skutečně zasloužil. Po jakémsi „zahřívacím“ programu z roku 2019 si tentokrát extrovertní Mexičan užil svou kulturní vládu nad lednovým Salcburkem už opravdu na plno...

V současné době se musíme chtě nechtě smířit s tím, že operní režiséři a scénografové nám budou předvádět klasická operní díla jinak, než na co byla dřívější generace zvyklá. Není důležité, jak dalece bude děj transpono ván do odlišných reálií, ale jak kvalitně nebo srozumitelně. A takovým současným renomovaným vykladačem operních děl je letošní mladě vypadající padesátník, norský režisér Stefan Herheim. Tento rodák z Osla v podsta tě v divadelním prostředí vyrůstal, protože jeho otec byl hráčem na violu v orchestru norské opery v hlavním městě. Malý Stefan tak viděl operu poprvé již v šesti a Wagnerova Tristana a Isoldu v sedmi letech. Na hudební škole studoval violu, což mu později společně s láskou k hudbě velmi pomáhalo v hlubším přístupu k operním inscenacím. Navíc divadlem byl od mala, kdy si hrál hlavně s loutkami, doslova fascinován. Dokonce založil soubor, který s loutkovými inscenacemi oper, které sám režíroval, jezdil po celém Norsku…

Občas mi někdo zavolá, že by se ho rád zbavil. Levně prodal, nebo i daroval. Mnozí si ho pletou s pianinem, nebo s varhanami. Ale nikdo mi nevolá, že by ho chtěl. Každou chvíli se na internetu objeví nějaký ten zajímavý kousek za cenu mírnou, ale je to samozřejmě na G. O. Jenže málokdo je ochoten zaplatit za jeho opravu. Tak se obchodování s tímto artiklem podobá obchodování s vídeňskými klavíry – zdá se nemyslitelné. Co harmonium komu udělalo, že zájem o něj je tak minimální? Víme, že jde, podobně jako u harmoniky, o nástroj jazýčkový. Přes řady jazýčků proudí vzduch z měchů, které uvádí hráč do pohybu při hře šlapáním a současně preluduje na klaviatuře. (Jestli je schopen to zkoordinovat, může do toho i zpívat.) Čta to, moderní člověk zpitomělý reklam ními slogany, si na chvilku pomyslí, zdali by se jeho sláva nedala oprášit, kdyby se postavila na fyzickém výkonu. Jenže takhle si na zpohodlnělou muzikantskou obec, mající k dispozici elektronické klávesy, nepřijdeme...

HUDEBNÍ ROZHLEDY 03/20