Scéna.cz 

Gounodův Faust v českém překladu

Operní soubor Jihočeského divadla uvedl letos před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově Gounodova Fausta. Toto oblíbené dílo francouzského romantického repertoáru zde zaznělo v překladu Evy Bezděkové a razantní hudební-dramaturgické úpravě Petra Chromčáka. Režie se ujal umělecký šéf českobudějovického operního souboru Miloslav Veselý.
Divadelní představení před českokrumlovskou točnou mají již velkou tradici. Opera zde poprvé zazněla v roce 1959. Dramaturgie Jihočeského divadla tehdy vybrala k uvedení dílo tomuto prostředí patrně nejbližší – Dvořákovu Rusalku. Postupně si zde své diváky získávaly např. inscenace Bizetovy Carmen, Verdiho Trubadůra nebo Smetanovy Prodané nevěsty. Pro letošní rok padla volba na Gounodova Fausta – jedno z nejkrásnějších, ale interpretačně velmi náročných děl světového repertoáru.

Miloslav Veselý patří k režisérům, kteří se nesnaží inscenované dílo za každou cenu oživit přemrštěnou režijní invencí. V jeho koncepcích je téměř pokaždé možné vysledovat snahu o srozumitelné přetlumočení příběhu, logické vystavění situací a důsledné režijní vedení jednotlivých sólistů i členů sboru. Po zhlédnutí inscenace Gounodova Fausta, která byla uvedena v minulé sezóně na jevišti Kulturního domu Metropol v Českých Budějovicích, jsem ale byl trochu na rozpacích. Souboru patrně nezbyly po předchozích náročných uměleckých úkolech síly na adekvátní přípravu a následnou interpretaci tak obtížného díla. Jednotliví účinkující o sebe na scéně doslova zakopávali, nebyli si ve svých rolích jisti. Když jsem se dozvěděl, že tato inscenace bude v létě uvedena ve zkrácené podobě (vzhledem k nutnosti zachovat cca dvouhodinovou délku open-air představení) před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově, moc jsem nevěřil v její úspěch. Přenesení do kouzelného prostředí českokrumlovského parku jí ale výrazně prospělo. Veselému se zde podařilo vytvořit divácky relativně atraktivní představení, které svou celkovou úrovní předčilo loni uvedeného Rigoletta i předchozí inscenace mozartovské – Dona Giovanniho i Kouzelnou flétnu.

S prvními tóny předehry se hlediště začne pomalu otáčet a publiku je představen celý hrací prostor – část zámecké zahrady i malebný zámeček Bellarie. Na malé jeviště před zámečkem režisér umístil Faustovu pracovnu. Za stolem sedí vyčerpaný starý muž pochybující o smyslu života. Na pokraji sil vzývá samotného Satana, který se mu zjeví prostřednictvím Mefistofela. Faust na něm žádá nejvzácnějších z lidských pokladů – mládí. Mefistofeles je odhodlán jeho přání splnit, Faust mu ale musí upsat svoji duši. Stařec zpočátku váhá, ďábel mu ale v dáli ukáže krásnou polonahou dívku. Faust ihned vypije kouzelný nápoj, běží vstříc této lákavé vidině, a navrací se jako mladý člověk.
Mefistofeles jej poté doprovází do města. V hospodě (několik černých stolů, židlí a praktikáblů s bílým lemováním) se setkávají se Markétčiným bratrem Valentinem – vojákem odcházejícím do války a studentem Sieblem. Mefistofeles oběma předpovídá zlou budoucnost – Valentinovi smrt a Siebelovi, že každý květ v jeho ruce zvadne. Následnou valčíkovou melodií přiláká také samotnou Markétku. Dívka přichází zahalena ve velkolepém bleděmodrém plášti připomínající spíše jakousi „markýzu andělů“ (???). Faust jí galantně nabídne doprovod. Markétka jej ale ze skromnosti odmítá a odchází. V zahradě svého domu poté nalézá vedle kytice od svého ctitele a dočasného ochránce Siebla také tajemnou dřevěnou skříňku podstrčenou Mefistofelem. Podlehne pokušení a otevře ji. Nalézá v ní drahocenné šperky a okamžitě propadá marnivosti. S vyzývavě odhalenými rameny zpívá o kráse a kouzlu těchto klenotů. Netrvá dlouho a Mefistofeles získá Markétku do své moci. Dívka nevědomky vyzná Faustovi svou lásku. Pronásledována výčitkami svědomí se nešťastná Markétka následně pokouší nalézt útočiště v kostele nebo spíše na jakémsi hřbitově (soudě podle několika „kamenných“ náhrobků umístěních uprostřed hracího prostoru vymezeného pro tuto scénu). Zde je oklopena několika tajemnými postavami v kápích, které patrně symbolizují její černé myšlenky. Po příchodu z války se Valentin dovídá Markétčin poklesek. Vyzývá Fausta na souboj, v němž nakonec raněn, umírá. Před smrtí však ještě stačí svou hříšnou sestru odsoudit k zatracení. Markétka prosí o slitování nejen jej, ale i ostatní přátele, kteří se od ní bez milosti odvracejí.
Mefistofeles poté odvádí Fausta do podsvětí, kde mu za Valpuržiny noci představuje nejkrásnější ženy světa. V této scéně bývá obvykle dovoleno téměř vše. Režisér Veselý ji umístil před Bellarii, kde se odehrává divoký tanec bájných krásek doprovázený řadou světelných efektů. Jednotliví tanečníci se „vznášejí“ nad hlavami členů pěveckého sboru, kteří jsou oděni do tmavých plášťů zřejmě symbolizujících bloudící duše zatracených. Po této velkolepé scéně jsme svědky posledního setkání Fausta s Markétkou. Nikoliv ve vězení, jak předepisuje libreto, ale na jakémsi prostranství pod trochu vratkou šibenicí (???). Oblečena do krvavě červených šatů, rozcuchána a se svázanýma rukama odmítá Faustovo naléhání, aby s ním odešla a zachránila se. V originální verzi se Markétka po vraždě svého dítěte pomátne, následně je uvězněna a za svůj čin odsouzena k smrti. Její výstup na nebesa je vzhledem k jejímu šílenství opodstatnitelný. Ve Veselého inscenaci chybí moment pomatení Markétčiny mysli. Zdá se, že ubohou dívku tak nakonec od odpovědnosti za hřích - zločin, kterého se na svém dítěti dopustila, zachrání pouze její čistá láska. Může ale jen láska sama osobě být tak silná, aby dokázala zlomit sílu pekelného prokletí?
Nicméně Markétka je i v této inscenaci ve svých upřímných prosbách nebesy nakonec vyslyšena. Na ztemnělém hracím prostoru zámecké zahrady (osvíceném pouze magickým světlem měsíce) se postupně objevují tajemné postavy v kápích, které jsme viděli již v chrámové (resp. hřbitovní) scéně. Každá postava drží svíci – plamen symbolizující patrně věčnou naději.
Obsazení jednotlivých rolí bylo sestaveno téměř výhradně z pěvců Jihočeského divadla. V titulní roli vystoupili v každém představení dva sólisté. O repríze 28. srpna bylo možné slyšet Václava Janečka (Starý Faust) a Michala Vojtu (Mladý Faust). Janeček vytváří postavu starého a na pokraji duševních i fyzických sil vyčerpaného učence s neobyčejnou dávkou pěvecké i herecké expresivity. Faust v podání Michala Vojty působí od první chvíle jako lyrický snílek. Neustále hledá oporu v Mefistofelovi, za jehož mohutnými zády se schová pokaždé, když se blíží nějaké nebezpečí. Markétka Miroslavy Veselé má k cudné dívce opravdu daleko. Je spíše přitažlivou mladou ženou, do které se Faust zkrátka nemůže nezamilovat. V pěveckém projevu Veselá s úspěchem akcentuje dramatičtější polohy svého partu, lyrické pasáže ale naopak postrádají lehkost a potřebnou kantabilitu. Tyto drobné nedostatky pěvkyně nahrazuje procítěným, přirozeným herectvím. Mefistofeles Martina Gurbaľa postrádá potřebnou dávku démoničnosti. Kostýmem připomíná spíše jakéhosi renesančního šlechtice (možná některého z někdejších pánů českokrumlovského zámku ???), než tajemného vyslance pekel. Jeho pěvecký projev se ale vyznačuje jemnou „ďábelskou“ jízlivostí a úlisností. Markétčin oddaný bratr Valentin je určitě pozoruhodnou pěvecko-hereckou příležitostí pro Alexandra Beňe. Tento vynikající ukrajinský barytonista, kterého jsme mohli v Českých Budějovicích v minulosti slyšet např. jako skvělého Rigoletta nebo Evžena Oněgina, si v případě partu Valentina dává pozor především na českou výslovnost, které nakonec bohužel podřizuje celkovou interpretaci role. Mile překvapila Kateřina Chromčáková – její Siebel září vzácnou svěžestí pěveckého i hereckého projevu. Úlohu Brandera nastudoval Pavel Klíma. Z pěveckého výkonu tohoto mladého barytonisty jsem měl opravdu radost. Když jsem jej poprvé slyšel ještě v operním studiu českobudějovické konzervatoře, měl jsem pocit, že mu jeho do jisté míry svérázný způsob zpívání zamezí jakoukoli výraznější pěveckou budoucnost. Připadalo mi, že se snaží za každou cenu uspět v hlasovém oboru (bas), na který zkrátka nestačí. Klíma na sobě ale za poslední rok velmi zapracoval. Zdá se, že opustil nejnižší basové tóny a zaměřil se na obor (baryton), který je jeho hlasovým možnostem přece jen bližší. Jeho účinkování v této inscenaci (byť v malé roli Brandera) lze označit za více než nadějné. Poněkud neucelený výkon podal pěvecký sbor. Myslím si, že se ctí obstála pouze jeho sopránová sekce, ve které je možné slyšet několik opravdu krásných a kultivovaně vedených hlasů. Ostatním sekcím chybí výraznější hlasová kultura, sboru jako celku pak důslednější snaha o homogenitu. V překvapivě dobrém světle se i přes nutnost přenosu jeho zvuku přes reproduktory představil orchestr pod vedením Martina Peschíka.

Gounodův Faust je dílo, které je tak trochu na hranicích možností českobudějovického souboru. Obdivoval jsem nasazení, se kterým se všichni účinkující s tak těžkým uměleckým úkolem nakonec víceméně se ctí vyrovnali. Myslím si, že každé z představení bylo pro návštěvníky příjemným letním zastavením s jednou z nejkrásnějších oper francouzského romantického repertoáru.