Scéna.cz 

Premiéry současného tance v Ponci

Česká taneční platforma slaví už desetileté výročí. Její centrum bylo dříve v Hradci Králové, nyní se jejím sídlem stala Praha. Na Platformu naváže festival Tanec Praha, jehož domovskou scénou bude hlavně divadlo Ponec. Festival otvíraly 14. května 2004 dvě premiéry: Noční můra Petry Hauerové a Mi non sabir francouzské tanečnice a choreografky Karine Ponties. První choreografie nevyzněla kladně, druhá sklidila zasloužený potlesk.

Choreografka Petra Hauerová vsadila na monotónní hudební doprovod – nepříjemné dunění, které vítalo nejen diváky, ale snad nechtěně i úvodní slovo ředitelky Yvony Kreuzmannové. „Doprovod“ následně vytvářel tak silný hluk, že židle vibrovaly a výše decibelů způsobovala bolesti v uších. Současný trend je sice diváky šokovat, ale není nutno to přehánět, nebo spoléhat na to, že polovina naší populace je už nahluchlá.
Zpočátku diváci ve tmě zahlédli části rukou a jedné nohy, tu v pomalém pohybu, nebo zase v póze. V další části se po jevišti proháněly laserové světelné efekty a občas zastihly i tělo choreografky. Mohlo to být jakékoliv tělo, k tomu nebylo potřeba taneční aprobace.

Čtyři čeští tanečníci intenzivně pracovali s choreografkou Karinou Ponties v Bruselu. Výsledek opravdu stál za to. V choreografii se mísil vtip, technická taneční profesionální dokonalost, pohybové nápady – prostě radost pohledět.
Podtextem bylo zobrazit vnitřní svět čtyř mužů, jejich osamocení a vzájemná setkávání. Autorka si opravdu pohrávala s jemnými detaily a nuancemi pohybu a v interpretech našla souhlasně naladěné a pohybově připravené tanečníky, kteří dokázali využít gest a mimiky i nejzažších možností pohybu lidského těla. Bylo to půvabné pohrávání si s pohybem, které se zájmem sledovali nejen diváci, ale sami tanečníci si při tanci s chutí a radostí sdělovali těmi nejpřekvapivějšími a neočekávanými pohyby své pocity a nálady. Na první pohled zdánlivě postavami nesourodí tanečníci využili své odlišnosti k vytváření rozdílných pohybových charakterů, což přispívalo k plastičnosti děje.

Nadšený potlesk na závěr si choreografka i tanečníci zasloužili a jistě stejně nadchnou obecenstvo i v dalších sedmi zemích, kam s tímto programem odjíždějí na turné. Přejeme jim Bon vivage!