Scéna.cz 

OPERA-CE

„Necháte se operovat? Novými operami?“ – těmito slovy lákali inscenátoři prostřednictvím různých propagačních materiálů diváky na dvě pozoruhodná představení (5. a 7. května 2004) do pražského klubu Roxy NoD. Večer složený ze dvou komorních oper – Klinická smrt (autor hudby a spoluautor libreta Roman Pallas) a Ortel (autor hudby Slavomír Hořínka) – sliboval návštěvníků celkovou anestezii, které se, myslíme, všem zúčastněným (účinkujícím i realizátorům) nakonec víceméně podařilo dosáhnout. Bizarní, dráždivá, perverzní a nechutná představení zasáhla téměř každého svým neobyčejně silným vnitřním nábojem a originalitou.

Libreto první opery (autoři I. Chaun a R. Pallas) vychází z novely Igora Chauna Klinická smrt paní Dvořáčkové. Jedná se o krátký příběh, v němž jistý primář Jaroch (Radek Krejčí) informuje jistého pana Dvořáčka (výborný Petr Matuzsek) o smrti a nečekaném obživnutí jeho ženy (Sylva Čmugrová). Na jejím návratu do života má zásadní podíl márniční zřízenec Josef (Števo Capko), jenž posléze panu Dvořáčkovi vypráví o své práci i o všech mrtvých, kterým kuriózním způsobem navrací ztracenou lásku a svěžest. Dvořáček se nejprve šokován vrací do nemocničního pokoje za svou (patrně nemilovanou) ženou, nakonec se ala rozhodne ještě jednou navštívit pana Josefa.
Režie se ujala Karla Štaubertová-Sturm, která je rovněž autorkou scény a kostýmů. Ve své koncepci pozoruhodně využila celého alternativního hracího prostoru klubu Roxy (masivní kovové dveře uprostřed zadní stěny tak představují například vchod do nemocničního pokoje nebo výtah, boční výklenky s elektrickou žaluzií pak vchod do márnice).
Režisérka se v úvodní scéně opery nebála využít ani prostoru hlediště, ze kterého nastupuje na scénu (po telefonátu s primářem Jarochem) sám Dvořáček. Ten je nejprve až směšně zmatený, setkává se svou manželkou, na jejíž tváři jsou dosud patrné známky mrtvolného stavu a v jejím chování pak šok, který zřejmě při „oživování“ utrpěla. Dvořáček jí dojemně předává květiny. Jejich vzájemný kontakt je ale minimální - studený, odosobněný. Jistý chlad, který prostupuje celým dílem, dochází ke svému místy až mrazivému vyvrcholení ve scéně vyprávění márničního zřízence Josefa (škoda jen, že nebylo pojato více naturalističtěji). Z jeho zavalité postavy a zastřeného hlasu jde až hrozivý strach.
Režisérka dokázala na malé časové ploše výborným způsobem vystupňovat napětí a všechny čtyři účinkující dovedla k detailně promyšleným, sugestivným výkonům.

S udržením laťky, kterou v případě „své“ Klinické smrti nasadila, měl místy problém Jan Nebeský při režijním vynesení „svého“ Ortelu. Jeho koncepce nezapře sympatickou snahu o originalitu (podpořenou výraznou „žárovkovou“ scénografií a kostýmy Jana Štěpánka), bohužel jí ale trochu chybí detailní režijní vedení jednotlivých zpěváků. Ti se na scéně zmítají v jakémsi (trochu zdlouhavém) existenciálním oparu (kontrast „oficiálního“ a „neoficiálního“ světa by mohl být podán mnohem výrazněji) současné - v mnoha ohledech neúprosné - společnosti.

Opery pečlivě hudebně nastudoval s orchestrem HAMU (umístěným v levé části hracího prostoru) dirigent Marko Ivanovic. Oba autoři - Roman Pallas i Slavomír Hořínka - nabídli velmi pozoruhodné hudební kompozice. V případě Klinické smrti se jedná o velmi vyvážený hudebně-dramatický útvar. V případě Ortelu se zdá, jako by hudební složka místy šla tak trochu proti libretu (autorka M. Ljubková) vycházejícího ze Zamjatinovy novely My, čímž trochu ztrácí na opravdovosti.
Psáno z představení 5. a 7. května 2004.