Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Nesou jméno Martinů

autor: archiv

Čtveřice interpretů získala v lednu na mezinárodním hudebním veletrhu MIDEM v Cannes ocenění za snímek 3. a 6. smyčcového kvartetu Bohuslava Martinů – Cannes Classical Award. Na CD firmy Naxos je natočeno i Duo pro housle a violoncello a Tři madrigaly pro housle a violu. Nahrávka zvítězila v kategorii komorních a sólových děl 20. století. Loni se deska tohoto souboru se skladbou Terezín Ghetto Requiem od Sylvie Bodorové stala v prestižním internetovém časopise Musicweb ve Velké Británii deskou měsíce.

Čekali jste takové ocenění z veletrhu v jihofrancouzském letovisku Cannes?
Lubomír Havlák: Vůbec ne. Byla to naprostá bomba. Popravdě řečeno, byli jsme rádi, že deska loni vůbec vyšla, je to totiž dost stará nahrávka. Už z roku 1996. A pikantní je, že master tape se při stěhování Naxosu do nového působiště ztratil. A ztratila se dokonce i kopie, kterou jim pan Zamazal poslal. Mimochodem pana Zamazala, hudebního režiséra, považuji za spoluautora tohoto projektu, neboť to byl on, kdo se nám nabídl, že s námi celý komplet natočí. Je to pravý odborník a citlivý muzikant, který nám v lecčem pomohl. Takže už samo o sobě vydání nahrávky bylo dostatečným zadostiučiněním a víc jsme ani nečekali. Dostali jsme gratulaci od Naxosu – a netušili jsme, co se děje. Ptali jsme se e-mailem zpátky.

Chápu. Kdyby šlo o novou nahrávku, asi byste se zajímali víc. Ale to jste nevěděli ani o nominacích?
Jan Jíša: Ne. Nenapadlo nás to. Zjistili jsme potom, že s námi byli nominováni Midori a Gidon Kremer s Kremeratou Balticou. Trochu nás mrzí, že jsme se to nedozvěděli ani nebyli pozváni. Jet tam a dokonce tam třeba zahrát, by bylo nejužitečnější. Napadá mě jen taková legrace, že vzhledem k tomu, jak deska dlouho vycházela, bude mít možná pozvání do Cannes také dlouhé zpoždění…

Jak jste se dostali k práci právě pro tuto firmu?
Lubomír Havlák: Byla to nabídka ke spolupráci, kterou zprostředkoval dr. Leo Jehne. Poptávka po CD se snižovala, a my jsme chtěli – jako ostatně všichni muzikanti – točit. Naxos prodával a prodává. I když jsme na tom nevydělali. Ale má vynikající distribuci (nahrávky se dostanou do Švédska i na Nový Zéland) i propagaci a dobrou dramaturgii. Zaplňuje bílá místa. V Cannes nyní získal tři ceny!

Komplet smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů je takto uzavřen?
Jan Jíša: Ano, má tři desky. U třetího a šestého kvartetu jsou jako doplněk dua, zaujímají polovinu CD.
Lubomír Havlák: Tehdy s námi hrál ještě Petr Maceček. Vybírali jsme tak, aby si každý z kvarteta zahrál v duu. Natočili jsme do kompletu také prvotinu Tři jezdci. Je to náš jediný martinůovský komplet. Jen pátý kvartet jsme kdysi natočili pro Panton.

Komplet je jedinou vaší položkou v katalogu Naxosu?
Lubomír Havlák: Ano, ale chtěli bychom ho rozšířit ještě o další komorní díla Martinů. Uvidíme… Je to v jednání.

Co považujete ve své diskografii za další mimořádné nahrávky?
Jan Jíša: Asi komplet šesti koncertantních kvartetů Antonína Vranického. Pracovali jsme s historickým rukopisem. Každou chvíli někdo má sólo a ostatní doprovod, zahraje si i cello a dokonce i viola, což na svou dobu bylo značně neobvyklé. Vranický vyšel u Studia Matouš, má krásný obal s dobovým obrázkem roudnického zámku.
Lubomír Havlák: Také jsme natočili oba Janáčkovy kvartety u značky Arcodiva… Nemáme žádné výhradní zastoupení, každou nahrávku děláme u jiné firmy. Nikomu to zatím nevadilo, ani nám. Máme volné ruce. Na druhou stranu se o nás ale nikdo nepostará. Jsme rádi, že jsme také pořídili snímek Terezín Ghetto Rekviem od Sylvie Bodorové. Stalo se nedávno CD měsíce v Anglii. Paní Bodorová je v Anglii velmi populární a dostává stále nové zakázky.
Jan Jíša: Největší radost máme ale bezesporu z Martinů.

Máte připraveny nějaké jiné zajímavé projekty?
Lubomír Havlák: Natočili jsme také Haydna, který ale bohužel nevyšel. S koncem Ultraphonu se propadl do neznáma… Téměř vždy, když hrajeme na koncertech Schuberta, se nás lidé ptají, zda máme nahrávku. Máme dojem, že se jim naše interpretace líbí. Nahrávku nemáme. Schubert byl již milionkrát natočen a my nemáme povahu ani schopnosti, abychom si to u některé firmy vydupali. Točit ale chceme a je to dneska nutnost. Hledáme proto mezi méně frekventovanými kvartety. Nedávno jsme procházeli Glinku a Richarda Strausse. Snažíme se prostě sami něco objevit. Dá to ovšem práci a takovou věc nestačí pak samozřejmě přehrát jednou. Takže hledáme něco nového, přičemž otázka úspěchu není zaručena. Některé okruhy nás napadly, ale zatím je to tajemství. Máme nyní zajímavou nabídku od jedné belgické firmy.

Zasáhnete třeba i do modernější hudby?
Lubomír Havlák: Belgičani jsou specialisté na romantickou hudbu. Co se týče nové hudby, nemáme momentálně konkrétní plány.

A jaká je situace doma?
Jan Jíša: Natočit a vydat svazové autory nebyl kdysi problém. Vydali se a za měsíc se zase roztavili. Dneska je vše samozřejmě naprosto jiné. Vše se řídí penězi. Vydat modernější titul není vůbec snadné – vydavatelé mají silné obavy, aby neprodělali… To máte stejné jako vydávání poezie.

Čím se jako kvarteto zabýváte, kam směřujete?
Lubomír Havlák: Martinů je nadále naší hlavní věcí. Neomrzel nás. Stále do jeho hudby pronikáme dál. Opravdu ho hrajeme pořád, určitě na dvou ze tří koncertů.
Jan Jíša: Máme nelíčenou radost, že Martinů proniká dál, že ho můžeme vyvézt ven, že je srovnatelný s klasiky typu Bartóka. Není to malý český skladatel, ale velikán.
Lubomír Havlák: Ve světě je dnes řada klubů sestávajících z lidí, kteří jsou hudbou Martinů nadšeni. Známá je Společnost Martinů ve Švýcarsku, setkali jsme se s podobnou společností ve Švédsku.

Nebo v Japonsku.
Lubomír Havlák: Ano, i tam jsme se setkávali s velkým ohlasem.

Na oceněné desce hraje ještě Petr Maceček. Odkdy vlastně hrajete s kolegou Matějákem?
Lubomír Havlák: Právě od doby po dokončení tohoto kompletu.

Začínali jste v roce 1976, takže už jste oslavili 25. výročí.
Lubomír Havlák: V Českém spolku pro komorní hudbu jsme měli jubilejní koncert v Rudolfinu. V roce 2001. Už abychom pomalu začali připravovat koncert ke třicátému výročí… Jelikož jsme čtyřicátníci, máme šanci stát se nejdéle hrajícím kvartetem u nás, pokud spolu vydržíme.

Připomínáte si úplné začátky?
Lubomír Havlák: První koncert jsme měli v jídelně školy na WiLubomír Havlákelma Piecka. To jsme byli my dva a bratři Kaňkové. No a pak jsme spolu objížděli jednu soutěž za druhou. Měli jsme docela štěstí, vždy jsme přivezli nějakou cenu.

Rané kvartety Bohuslava Martinů – první pokus, Andante a Dvě nokturna z roku 1912 a kvartet Es dur z roku 1917 – jsou nezvěstné, ale natočili jste všech číslovaných sedm i Tři jezdce z roku 1903. Máte nějaký jeho kvartet nejoblíbenější?
Jan Jíša: Nejčastěji hraný je asi číslo sedm. Dlouho jsme měli oblíbený číslo pět. Posluchačsky není tak přístupný jako ostatní, je to závažné dílo psané v krušných dobách, zvláštní hudba, která se jeho dílu vymyká, a staví se spíše do světového proudu té doby. Já osobně mám rád šestý… Každý je jiný. Jak se u Martinů prolínala jednotlivá období, každý je o něčem jiném. Druhý je lidový, třetí jazzový, čtvrtý velmi typicky martinůovský, ale pátý jakoby bartókovský, šestý symfonický se zkoušením barev, instrumentačně do té doby v kvartetu neslýchaných. Sedmý je přímočarý…V každém si něco najdete.
Lubomír Havlák: Bohuslav Martinů je zajímavý tím, že jeho hudbu poznáte ne po pár taktech, ale okamžitě. Ale přesto je každý kvartet jiný. Vzpomeňte si na loňské Pražské jaro, kde byl postupně uveden celý jeho cyklus. Právě proto, že jsou kvartety tolik charakterově odlišné, byly koncerty tak zajímavé.

Na koncertech se s vámi podílelo také Panochovo kvarteto. Natočilo také komplet. Znáte jej?
Jan Jíša: Mají starší nahrávku Supraphonu ze 70. a 80. let. Stamicovci natočili komplet rovněž.

Jste v martinůovské interpretaci něčím vědomě jedineční?
Lubomír Havlák: Vědomě ne, ale interpretační odlišnosti existují. Panochovci hrají jeho kvartety odlehčeně, zvukově krásně. My si zakládáme na výrazovosti, expresivnosti. Ale inspirujeme se. Například se mi velice líbil 3. kvartet v podání Stamicovců a poslech 5. kvartetu v podání Panochovců byl jedním z důvodů, proč jsem se začal orientovat na hudbu Bohuslava Martinů.
Jan Jíša: Vědomě jsme si vytyčili ještě před natáčeném kompletu jinou interpretaci Martinů. Bez ohledu na dramatičnost, která každého napadne, když vidí, jak píše forte a fortissimo. Dlouho se tak Martinů hrál, ale výsledkem byla drásavá hudba. Takový on ale sám nebyl. Musel to být velice jemný člověk. Byl nesmírně zasažen impresionismem. Jeho vyjádření bylo vlastně velice jemné. To jsme se pokoušeli v jeho hudbě hledat – aby tam nebylo jen drama, ale i nesmírná lyrika a zvuková jemnost. Martinů byl sám přece nadšen interpretací Charlese Muncha, který se Symfonickými fantaziemi dokázal udělat opravdu něco… Hrál je jinak, než se dodneška u nás hrají.
Lubomír Havlák: Přesné dodržování dynamických předpisů napsaných od Martinů by znamenalo hrát dost tvrdě. Martinů psal hodně forte, piano uvidíte v partituře zřídka. Když jsme o tom diskutovali kdysi s pianistou Josefem Páleníčkem, tak řekl: ´On tu dynamiku neuměl psát. ´ V praxi většinou srážíme dynamiku o stupeň níže při zachování expresivity.Jan Jíša: Martinů se nejlépe hraje po Mozartovi. Tento pocit, to je asi nejlépe zformulovaná naše vlastní cesta.

Petr Veber

16.5.2004 11:05:34 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!