zvláštní poděkování
Volný.cz

Východní stín Jiřího Kyliána

East Shadow – Východní stín

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Jubilejní třicátý ročník festivalu Tanec Praha byl oficiálně zahájen 1. června v Divadle Ponec představením Jiřího Kyliána East Shadow – Východní stín.
Novopečený člen slovutné francouzské Akademie des beaux-arts v nové kategorii choreografie poskytl divákům tímto dílem nejen nádhernou podívanou, ale připravil pro ně tak trochu rébus a test pozornosti.
„Východní stín“ vytvořený původně pro japonský festival Alchi Trienále v japonské Nagoye v roce 2013 zahrnuje tři komponenty a je velmi nesnadné je sledovat všechny zároveň nebo se neustále rozhodovat, na co se soustředit.

Probíhá zde jednak živé představení dvou starších tanečníků - kyliánovských hvězd Sabine Kupfeberg a Gary Chrysta, současně je promítán film, jehož protagonisté jsou titíž dva lidé stojící na jevišti a film je vlastně albem jejich života a vše sjednocuje klavírní doprovod japonské skladatelky a interpretky Tomoko Mukayama.
Dějištěm příběhu je skrovný pokoj dřevěného domku, má stěny z bílých prken, je tu otevřené okénko a pootevřené dveře, stolek se dvěma sedátky, na stolku pánský a dámský klobouk. V pravé části místnosti, z níž se stane projekční plocha, lze zahlédnout za oknem mořské vlny dorážející na pobřeží. Scéna sama už sugeruje určitou náladu, očekávání, možná i nějaké skryté obavy.
Přichází umělkyně, usedne za klavír a začne přehrávat podle not později i improvizovat minimalistickou skladbu. Celý pokoj vlevo je projekcí přemístěn na promítací plátno vpravo a vzniknou dva naprosto stejné interiéry, jeden skutečný a druhý virtuální. Lze si je chvilkově poplést a je třeba vyvíjet úsilí, nechceme-li ztratit ponětí, kde je realita. Do virtuálního obrazu vstupuje starší žena a muž a dění se odehrává nejdříve zde. Teprve po kratší době se objeví skutečné osoby v opravdovém pokoje. Tento zdvojený obraz vzbuzuje nejistotu, na co se vlastně díváme. Zrcadlení, fázový posun, něco zcela odlišného?

Kyliánova skladba se prostřednictvím života a vztahů stárnoucí dvojice dotýká existenciální marnosti, tragikomické absurdity, příznačných pro tvorbu Samuela Becketa, kterého si zvolili pořadatelé japonského festivalu jako jedno z témat. Druhým byla vzpomínka na oběti vlny tsunami, která zasáhla japonské pobřeží v roce 2011. Vlna v různých proměnách je stále přítomná vizuálně i akusticky za malým okénkem, jednou mírná, jindy bouřící, stále vzbuzující pocit ohrožení a nebezpečí a skutečně běsnící a rozbíjející v několika strašlivých hudebních a zvukových poryvech. Katastrofální vlna z roku 2011, ale především symbol jakéhokoliv nebezpečí, kterými člověk v životě je stále ohrožován a stále zasahován.
Dějiny vztahů obou protagonistů se zviditelňují ve filmu, kde nestárnou a současně se právě uskutečňují v momentálních zvratech a zákrutech v reálném čase, kde jsou podrobeni uplývání času právě tak jako diváci. Jiří Kylián, když popisuje svou choreografickou metodu, mluví nikoliv o tanci ale pohybovém dramatu. Důležité i nedůležité záležitosti, humorné i tragické, vzdalování i přibližování, vypracovává z fragmentárních detailů, svébytných a oddělených, z fotografických obrazů, v nichž pohyb zamrzne, seskládaných do více i méně logické fyzické stavebnice. Ať s odtažitými výrazy nebo s náznaky emocí jsou oba tanečníci dokonalí, každé jejich sebemenší hnutí je významotvorné a nepřehlédnutelné. I tak je obtížné sledovat dvojici do detailu v reálném prostoru a zároveň akci na plátně, kde vše probíhá zrychleně. Rozpolceně „švenkuje“ zrak z jedné strany na druhou a mysl se snaží zorientovat. Název snad odkazuje na staronové divadlo a iluze se stíny je dalším otřesem divácké jistoty. Kolik je tu vlastně tanečníků? Jsou to lidé nebo stíny?
Stále zní minimalistická hudba, zrychluje a zesiluje, když moře chystá úder. Náraz a otřes, voda vtrhla do místnosti – efektní vizualizace rozpouštění barvy ve vodě.
Vedle velkého dramatu se odehrává subtilní komunikace, vedou ji prsty, ruce, paže jako náhradu slov. Jeden z nejsugestivnějších obrazů představuje ruka za oknem a ruka ve dveřích, zvedání stolku a výměna klobouku.
Obě linie životů dvojice se zdají být stejně racionální i iracionální, obě jsou provázané a střídají se a doplňují v kontrastu pomalého a rychlého. Přetvářejí chaos v dokonalou harmonii, v krystalickou čistotu.
Dvojice odchází v posledku z potemnělé místnosti a vše je jako na počátku, pootevřené okno a dveře, klobouky na stole. Klid, ticho a smíření po všech životních bouřích, zbývá nejistota rozumu, neuchopitelnost ale jistota krásy.
Jak uvedla Yvona Kreuzmanová v krátkém úvodním projevu, krásnější dárek nemohl festival Tanec Praha ke svým narozeninám obdržet.

www.tanecpraha.org

11.6.2018 12:06:56 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 46 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Sedmé nebe

Články v rubrice - Recenze

Brodskij/Baryšnikov na Pražských křižovatkách

Michal Baryšnikov - Brodskij/Baryšnikov

Letošní ročník projektu pražského Národního divadla představil rozmanité typy politicky angažovaného divadla. ...celý článek



Časopis 46 - sekce

DIVADLO

Bez kostýmu o herectví, které není vidět, jenom slyšet

Ladislav Špiner a Tomáš Lněnička

V pátek 9. listopadu v 19.00 hodin odstartuje na Malé scéně ve dvoře Východočeského divadla Pardubice další dí celý článek

další články...

LITERATURA/ UM?NÍ

Letná má opět svou knihovnu

Knihovna v Paláci Letná

Po více než čtyřech letech se na Letnou vrátila pobočka Městské knihovny v Praze. Knihovna v ulici Milady Horá celý článek

další články...