zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Billy Budd - Sbohem, Lidská práva!

Štefan Margita a Christopher Bolduc (Billy Budd)

autor: Patrik Borecký  

zvětšit obrázek

Českou premiérou klíčového díla Benjamina Brittena
opery Billy Budd – vstoupila opera Národního divadla do nového roku. Toto nejrozměrnější a podle mého soudu zároveň nejlepší Brittenovo jevištní dílo si logicky hledalo cestu na česká jeviště dlouho snad pro své provozovací nároky. Pro operu, v níž není ženské role, je zapotřebí vedle tenora a dvou špičkových barytonistů velkou řadu sólistů do menších rolí a především velký mužský sbor. Těžko předvídatelná reakce publika na hudbu druhé poloviny 20. století či ódium homosexuálního tématu, to vše na odvaze jednomu dramaturgovi nepřidá. Tím spíše blahopřejme souboru Státní opery, že v jinak ušlápnuté sezóně přišlo s tímto titulem – nejenom však s titulem, ale s promyšlenou dramaturgicko-režijní koncepcí režiséra Daniela Špinara a dirigenta Christophera Warda. Dodejme, že z blíže neexplikovaných důvodů sáhlo divadlo po původní čtyřaktové verzi, třebaže revidovanou dvouaktovou partituru poslední ruky lze považovat za dramaticky sevřenější.

Opera je rámovaná prologem a epilogem, v němž zestárlý kapitán Vere vzpomíná na válku s napoleonskou Francií, kdy velel lodi Indomitable – dějišti tragédie Williama Budda, mladého námořníka z lodě Rights-of-Man, násilím zverbovaného do vojenské služby, jehož adonisovský zjev se mu stane záhubou. Budd jako stělesnění krásy, pohlednosti, dobroty konfrontuje ďábelského Claggarta, který v touze zahubit v něm svou vlastní žádost, nastraží na Budda intriku. Claggart je při vyšetřování rozrušeným Buddem usmrcen, Budd je pověšen. Nebudeme prozrazovat režisérovo řešení epilogu, jen dodejme, že v postavě Vera není tradiční. Příběh by mohl být prostinkou vojenskou historkou, nebýt Melvillovy mnovrstevnaté prózy a jejího mistrného uchopení skladatelem. Hrdinové tohoto díla jsou odsouzeni k žití v mikroprostoru válečné plachetnice a nejinak je tomu zde, když režisér se scénografkou Lucií Škandíkovou umisťuje dění do klaustrofobně působícího nemocničního pokoje. Zdánlivě realistický prostor narušují různé surreální prvky, jako například svítilna umístěna na dlouhé tyči visící z provaziště, snad symbolicky obrácený stěžeň naznačující jedinou možnou cestu odsud – do nebe, nebo třeba skupina Losers Cirque Company – šest artistů, kteří ve výrazné pohybové kreaci ztělesňují jakousi ďábelskou svitu Johna Claggarta. Pozoruhodné je pak symbolické uvažování režiséra a promýšlení divadelních výrazových postupů. Chce-li například zobrazit spící mužstvo, postačí mu rozmístit po jevišti opuštěné páry námořnických bot, chce-li Vere naznačit Buddovu exekuci, dotkne se zlehka trianglové hrazdičky nad lůžkem, která se tiše rozhoupe. Se scénickou akcí je chytře promyšlen špičkový světelný design (Karel Šimek) s působivou hrou stínů (oprátka, Claggartův profil s naznačenými růžky).

Přes určité výhrady ke hře orchestru, která však přesto prozrazovala pilnou práci dirigenta, zasloužilo se teprve hudební provedení o dokonalý dojem inscenace, jednak díky pečlivě připraveným sborům, jednak díky skvělému triu sólistů.
Hluboký, ďábelsky hlas Gidona Sakse spolu s jeho dramatickým zjevem byl schopen skutečně roztřást nohy hrůzou. Proti němu byl něžný vzhled i sametově měkký hlas i projev Christophera Bolduca kýženým kontrapunktem. Hostování obou umělců představuje velkou výhru pro pražskou operu. Nad nimi v dobře vystavěné roli kapitána Vera kraloval Štefan Margita. Zpěvák nejenom dostál náročnému pěveckému úkolu, ale podal i krásný obraz proměny muže na vrcholu sil v zničeného starce kontemplujícího nad svou životní chybou.
Bylo by škodou, kdyby se po Janáčkově opeře Z mrtvého domu a nynějším Buddovi nepovedlo dotáhnout plodnou spolupráci Daniela Špinara se Štefanem Margitou alespoň do trilogie. Jistě se bude na co těšit.

www.narodni-divadlo.cz

29.1.2018 17:01:59 Rudo Leška | rubrika - Recenze