zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Plácido Domingo blahopřál Giovannimu

Plácido Domingo na prknech Stavovského divadla

autor: Radovan Šubín   

zvětšit obrázek

Reklama v ulicích a mediální zájem už dlouhou provázejí Domingovo vystoupení na scéně Stavovského divadla. Všestranný tenorista (na sklonku kariéry začal experimentoval i s barytonovým fachem, jemuž se dnes věnuje již výlučně), který skutečně hýbal a stále hýbe dějinami hudebního divadla, nastudoval doposud na 150 rolí a ani ve svých, maestro promine, 76 letech vůbec nevypadá, že by pomýšlel na odpočinek. Snad je škoda, že v jeho repertoáru téměř nenalézáme slovanskou a už vůbec ne českou operu, to mu ale náš divák jistě rád odpustí.

Ve dnech 27. a 29. října 2017 se v Praze představil ve své méně známé roli dirigenta galapředstavení u příležitosti 230. výročí premiéry Dona Giovanniho, když již před několika lety představil svůj záměr vzdá hold této opeře v místě, kde se zrodila. Přestože se Domingo právem proslavil jako zpěvák, obdivovaný díky svým popularizačním aktivitám i těmi, které opera jinak nepřitahuje, již dlouho jej zajímá i druhá strana jeviště – dirigentský pult. Třebaže je jistě lepším zpěvákem než dirigentem, jeho univerzální muzikalita mu dovoluje naprosto spolehlivě vést orchestr – ostatně dirigentské školení kdysi na konzervatoři absolvoval. Nepřistupuje k Mozartově partituře s nějakou zvláštní koncepcí, spíše mu jde v nejlepším slova smyslu o pokorné provedení. V programu ani není uvedeno, kdo je vlastně původcem hudebního nastudování – aktuální inscenaci Národního divadla studoval Tomáš Netopil, nicméně otisk jeho interpretační koncepce po pěti letech provádění nepochybně vybledl. Ať tak či onak, orchestr se představil ve vynikající kondici, na hudebnících bylo poznat soustředění a vysoká technická úroveň hry bez chyb. Při úsilí o technickou kvalitu však jako by se z poněkud provedení vytratil život, působilo mdle, dílem i pro málo propracovanou dynamiku a volbu překvapivě pomalého tempa.

Původně bylo ohlašované uvedení koncertní, nakonec se však opera realizovala v inscenaci, kterou podle Kašlíka a Svobody (ovšem s novými kostýmy Theodora Pištěka) v roce 2006 připravili Jiří Nekvasil a Daniel Dvořák – výprava se prostě vytáhla ze skladu. Jak však bezděky přiznali inscenátoři i v programu, tato inscenace dala tomuto večeru skutečně jen „scénický rámec“, obsahově se jednalo spíše o původně zamýšlené poloscénické uvedení, bez skutečné režie vztahů a režijního výkladu Mozartova díla – ostatně tímto problémem inscenace trpěla již v roce 2006. Mrzí to tím více, že Národní divadlo má momentálně na repertoáru velmi povedenou inscenaci režisérského dua Skutr, ve které by se mohl více projevit i herecký talent účinkujících. A že to nebyli lecjací zpěváci, ale mladé osobnosti velkého formátu, převážně laureátů Domingem založené soutěže Operalia. Předvedli se všichni ve vynikající pěvecké kondici, ale divadelně byl každý odkázán pouze na to, co si s sebou přinesl z dřívějška, herecky divadlo nefungovalo. Po pěvecké stránce však muselo být každému uchu ulahozeno. Simone Alberghini je noblesním Giovannim disponujícím opojným barytonem krásné barvy, nepojal titulní postavu jako nějakého vulgárního násilníka. Trochu se však občas nechával unášet melosem, jako u koncertního provedení. Adrian Sâmpetrean byl živý Leporello, který s gustem využil prostor pro drobnou komiku. Irina Lunguová svým křišťálově průzračným sopránem podala Donu Annu jako bytost nečekaně smyslnou navzdory tomu, že je zahalena v smutku – smyslnost, kterou ovšem nedokáže Ottavio probudit. Kateřina Kněžíková (Donna Elvíra) přinesla na jeviště zápal a energii vášnivé zhrzené milenky, schopné se stejnou pravdivostí i odpouštět, byla to plnohodnotná jevištní postava provázená pěveckou suverenitou. Julia Novikovová představila Zerlinu na můj vkus jako příliš čtveračivou diblici. Skvělý vokální výkon, ačkoli spíše koncertní povahy a herecky sošný, podal Dmitrij Korčak jako Don Ottavio. Vysoká hlasová kultura, velký rozsah, jemně oblé zakončení tónu, svědčilo o bravuře jeho lyrického tenoru. Očekávaná árie Il mio tesoro byla v jeho podání naprosto virtuózní.
Možná by věci nakonec skutečně pomohlo ryze koncertní uvedení, pokud nebyl prostor režijně studovat vstup do aktuální inscenace Národního divadla. Přesto je dobře, že se podobný projekt uskutečnil, gala k opeře patří a vidět maestra Dominga při práci je zážitkem samo o sobě. Navíc je s projektem spojena širší medializace – nedělní představení je živě promítáno na náměstí Václava Havla –, která opernímu žánru nemůže neprospět. A kdoví, pokud se do magie Prahy maestro zamiloval, snad jej uvidíme i na jevišti.

www.narodni-divadlo.cz

30.10.2017 14:10:03 Rudo Leška | rubrika - Recenze

Časopis 48 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Rádio Kašpar

Časopis 48 - sekce

HUDBA

Jary Tauber vydal nový videoklip

Jary Tauber (Foto: Papa Pech)

Kladenský muzikant a zpěvák Jary Tauber představil nový videoklip ke společné písni s moderátorem Tomášem Krau celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Velikáni filmu... John Boorman

Excalibur

Excalibur
Jen ten, kdo dokáže vládnout magickým mečem, se může stát králem. Britsko-americký film na motivy celý článek

další články...