Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Leoš Voronin: Hudba skutečně spojuje lidi po celém světě

autor: archiv

A zase ta Rybovka… Někdy od poloviny října se opět rozletěly maily s rozpisem zkoušek na slavnou Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Nejinak tomu bylo u projektu příležitostného sboru, orchestru a sólistů, kteří vystupují pod vedením Václava Revendy u Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad (22. prosince 2016 od 19:30 h, 25. prosince 2016 od 16:00 h) v Praze a letos podruhé na Staroměstském náměstí (6. ledna 2017 od 16:00 h). Při této příležitosti přinášíme rozhovor se sólistou Leošem Voroninem, který zde již potřetí zpívá basové sólo. Jeho cesta ke zpěvu nebyla přímočará. Prozradil na sebe, že byl normální kluk, a jeho hlas i rozhodnutí věnovat se zpěvu dozrávaly postupně. Pár let před třicítkou mu to už nedalo a zašel za lektorkou zpěvu. O tom, jak to dopadlo, ale i o objevování Rybovy mše vánoční, jsme si povídali. A došlo i na mnoho zajímavých témat, které se týkaly převážně zpěvu. Jak jinak, když spolu držíme basu…

Předpokládám, že ses k Rybově mši v kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad dostal přes internet? Nebo to bylo jinak?
Ano, přes internet. Protože jsem z Písku, jinak to ani nešlo. Přihlásil jsem se k Václavu Revendovi do České mše vánoční. Když mě slyšel, nabídl mi sólový výstup. Dostal jsem od něj příležitost. Přiznám se, že basové sólo jsem v tomto kuse chtěl zpívat už předtím, než jsem tento projekt objevil. Cíleně jsem hledal na internetu, psal do různých institucí, a najednou jsem objevil tento úžasný Václavův projekt. Pozval mě na zkoušku a vzal mě. Byla to pro mě velká šance ukázat se. S chutí jsem přijal a už třetí rok s ním spolupracuju.

Musíme čtenářům prozradit, že jsme do projektu vstoupili ve stejnou dobu. Tak se vine naše společná pěvecká cesta, tvoje sólová, moje ve sboru, obor bas...
Cesta je to opravdu nádherná. Hudba skutečně spojuje lidi po celém světě. Když objevíš takovou nádhernou hodnotu v sobě a umíš na ní nějakým způsobem pracovat, posune tě to mezi jiné lidi, jiné přátele.

Když už jsme u tohoto našeho malého historického vzpomínání, kdy jsi byl poprvé na Rybovce před lidmi…
…zpíval jsem poprvé 22. prosince 2014. Bylo to něco nepopsatelného. Stál jsem za dveřmi zákristie, jako poslední sólista jsem vcházel do kostela před lidi. Mezi dveřmi stál jen dirigent Vašek, pouštěl mě, a to už mi málem srdce vyskočilo z kabátu. To se nedá popsat slovy, to si každý musí zažít sám. Ve chvíli, kdy vyslovili moje jméno, pocítil jsem velkou trému. Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně byl naplněný k prasknutí, koncert měl úžasnou atmosféru. Napěchovaní diváci mě malinko rozhodili, musím přiznat, ale zároveň jsem měl velkou radost. Rybova mše se mi moc líbí, je nádherně napsaná, silný duchovní text dává smysl. Byl jsem tedy na jednu stranu rozhozený, ale na druhou stranu koncentrovaný. Jak víš, tak většinou zpívám zpaměti…

… o to je to umocněnější. Dáváš to spatra, klobouk dolů.
Mám dobrou hudební paměť. Pamatuji si nesčetně písniček od Karla Gotta. To je můj největší životní idol, jako zpěvák i člověk, morálně i pěvecky. Neznám nikoho, kdo by mě tak životně ovlivnil jako on. Znám nesčetné množství jeho textů, melodií a písniček. Takže paměť mám dobrou, takže pro mě není problém zazpívat Rybovku z patra. Pomáhá mi to daleko více se soustředit na projev. Protože neumím noty, je pro mě k ničemu koukat do partitury. Dělá se to pro jistou záchranu, máš se kam podívat, čeho se chytnout, když ti na chvíli vypadne paměť. Pro mě je to naopak přitěžující. Takže, zpívám-li spatra, mám daleko větší možnost se soustředit na hlas a nenechat se notami rozhodit.

Jak tě poslouchám, jsme na tom s notami stejně. Akorát u mě je to tak, že se do nich dívám kvůli dynamice, nástupu… Uzavřeme vzpomínku na tvé první vystoupení v Rybovce. Vzpomínám, že jsi v první řadě měl klaku – podporu kamarádek. Byl mezi nimi někdo blízký?
Přijela parta kamarádek z mého blízkého města Písku. Dobře se známe. Přijely, protože byly zvědavé, jakým způsobem to podám, jaký budu mít hlas. S orchestrem mě ještě nikdy neslyšely zpívat. Protože nezpívám dlouho. A další rok přijely zas, dokonce i má přítelkyně a sestry… Měl jsem tak důležitou morální podporu. Byl tam ostrůvek v anonymním davu, který mi držel palce a myslel na mě.

To je pro výkon zpěváka důležité. A zaujala mě informace, že ses ke zpěvu dostal poměrně pozdě. Čemu ses věnoval v dětství? Lepení modelů nebo třeba fotbalu?
Byl jsem takové to dítě, na které by mohli být rodiče pyšní. Prý jsem byl absolutně bezproblémový kluk, který domů nenosil poznámky. I když v partě kluků jsem byl. S těmi jsme vyváděli ledacos, například jsme hráli na lupiči a zloděje… Zatímco ve škole se mnou problémy nebyly, venku jsem se do nějakých lumpáren zapojil. Ale vždycky jsem se snažil zachovat určitou hranici.

Předpokládám, že kdybys něco ve škole provedl, tak paní učitelka by řekla: Ty, Leoši?
Přesně tak, jako bych to slyšel. Když jsem se někdy nechal stáhnout davem, což nebylo často, tak přesně takto paní učitelka reagovala.

Na fotbal jsem se ptal záměrně, protože je jistý ukrajinský fotbalista Voronin…
Ten se mnou nemá nic společného. Můj otec se narodil v Čechách, ale děda se narodil v Rusku, až někde u hranic s Čínou…

…tam někde je Moldávie. Také dobrá zpráva. Moldavský politik Voronin se později stal prezidentem (2001-2009)…
To jsem si také zjistil. Nevím, zda jsme spolu v přízni. Nicméně, mám jednu zajímavou informaci. Děda působil v pěveckém sboru v Chabarovsku. Zřejmě jsem odtud podědil nějaký hlasový talent. Můj hlas je skutečně silný, nezní jako z českých končin.

Trochu jsi odhalil své kořeny. Příjmení Voronin zní jako románová postava knížete z děl romantických ruských spisovatelů Puškina, Lermontova nebo Gogola… Jak se ti s tím žije?
Hodně lidí mi už řeklo něco podobného. Pravděpodobně máme nějaké básnické předky. Příjmení Voronin má skutečně nádech literárního díla.

A to už jsme se dostali k tvé textařské práci. Jako autor textu jsi podepsaný pod muzikálem Tep královské krve.
Hudbu k muzikálu komponovala Gabriela Molová. Publikum přijalo muzikál pozitivně. Někteří diváci konstatovali, že není možné, že autorem textů je muž, divili se, že muž dokáže takto přemýšlet, spíš odhadovali autorství ženy. Pravděpodobně se tu zkombinoval nějaký básnický element z ruské kotliny, jinak si to nedovedu vysvětlit. Texty mě napadaly, tak jsem to cítil, když jsme dávali dohromady příběh.

Zajímalo by mě, kdo koho vyhledal dřív? Skladatel textaře? Nebo obráceně? Jak jste se sešli?
Když moje učitelka zpěvu Darina Vrbová rozhodla o mé dráze zpěváka, začal jsem navštěvovat sbory v Písku. Např. smíšený pěvecký sbor Sborissimo, což byl úžasný kolektiv, zpíval jsem s nimi několik sezón. Pak jsem se dozvěděl, že kousek od Písku, v Pasekách, zkouší sbor, který má kořeny na Moravě, ale pořádají koncerty po celé České republice s tím, že si vyberou město, kde mají soustředění, a pak tam uspořádají koncert. Takhle jsme se setkali s Gabrielou Molovou, přijela se tam podívat. Je výborná hudebnice a úžasná skladatelka.

Zpívání se sbory vás tedy dalo dohromady, a vznikl romantický muzikál Tep královské krve ze života Marie Antoinetty…
Hudbu k muzikálu napsala Gabriela Molová, která je i autorkou námětu. Rozhodnutí, že budeme spolupracovat na projektu, vzešlo během čtvrt hodiny. Obrátilo mi život naruby a vydal jsem zase jinou nevyšlapanou cestou. Společně jsme dávali dohromady scénář. Bylo to nádherné období v mém životě. Včetně toho, jak vstřícně výsledek přijali diváci, jak ocenili naši dvouletou práci - za to jsem opravdu vděčný. Bavili jsme se pak o tom, že pokud bude čas a energie, třeba spolu zase něco uděláme.

Vzpomínal jsi také na lektorku zpěvu Darinu Vrbovou, která tě hodně ovlivnila. Jak ses setkal s ní?
Vypravil jsem se za ní na Základní uměleckou školu ve svých 28 letech. Tenkrát skutečně rozhodovala o mém osudu… Zaklepal jsem na dveře její učebny, pozvala mě dál. Požádal jsem jí, aby si mě poslechla, že mi známí říkají, že mám silný a krásný hlas. Zrovna tam měla žáka, a konstatovala, že už nikoho nového nebere, prý má plno. Já jsem se nedal, a řekl jsem, že přes týden nemohu, jen v sobotu. Na to ona, že v žádném případě… Otočil jsem se, poděkoval jsem, odcházím… A pak to bylo jako v románu. Když jsem byl uprostřed futer, zvolala: „Jakže se jmenujete?“ Leoš Voronin… Slyšela ruské příjmení, tak se rozhodla, že si mě ze zvědavosti poslechne u klavíru. Zahrála mi melodii Už se ten tálinskej rybník nahání, já zazpíval část písničky, pak postupně přidávala o tón výš, a nakonec s nadšením řekla: „Kde jste se schovával? Vás si beru!“ Zvedla se od klavíru a směrem k žákovi konstatovala: „Kdyby Vás zpívalo pět, tak tohoto pána neuzpíváte.“ To bylo humorné a já v tu chvíli nevěděl, co mám dělat. Od té doby se mi věnovala o sobotách. A naučila mě techniku zpěvu. Na tyto okamžiky s ní nikdy nezapomenu. Dodnes jsme přátelé. Rozhodla o mé další pěvecké cestě. Naprosto jednoznačně je to nejdůležitější člověk v mém osudu. Kdyby mě odmítla, nezpívám dnes Rybovku. Nesetkal bych se nikdy s lidmi, s jakými jsem se tu potkal…

A jsme zase u Hej, mistře! Úvodní takt, který zvolá pastevec – tenor vůči druhému – bas. Na závěr všichni zpíváme „Ámen“, a tam se nabízí, aby bas byl nad všemi hlasy…
O tom jsem také přemýšlel, protože se v tom konci dá jít nahoru. Uvidíme na zkoušce, a hlavně co na to řekne dirigent Václav Revenda. Pak už jen zbývá doufat a věřit, že to vyjde i před diváky. Koncert je vždycky o emocích, o trémě. I think the savvy kitchen reviews are useful for those young moms. To se dá prominout. Publikum to prostě vezme. Jsme jen lidi, jako celek, tedy sbor, orchestr a sólisté. Doufám, že to letos bude dobré, a všichni si to užijeme. Rád zase všechny uvidím. Hodně sboristů bude i z loňska, to patří už k mým Vánocům, i kdybych si zazpíval byť jen jeden koncert.

Zajímalo by mě téma emocí. Užíváš si je při sólovém zpěvu? Sbormistr nás vede k tomu, abychom do toho emoce dali, prý na to lidé nejvíce čekají…
Určitě. Odmalička vnímám hudbu jako takovou trošičku jinak, než všichni, co jsou kolem mě. Vždycky si v ní najdu něco, co mě zasáhne, buď rozesmutní, nebo rozveselí. Každý to tak necítí, jako já, a to je asi normální. Nastupuje tréma, ta je zdravá, pomůže ti vyburcovat se k lepšímu výkonu, který ani nečekáš. Když zazní první tóny, tak tréma postupně odezní. Nejhorší je chvíle, když přicházíš před publikum a nevíš, zda vše bude v pořádku, zda bude vše fungovat, tak jak má. Ale během koncertu se to dostane do normálu. Pokud je těch lidí hodně, tak to pro mě vždycky znamená nějakou zátěž na koncentraci, protože nejsem zvyklý zpívat před velkým davem, vystupuji spíš na komorních koncertech pro pár lidí. Ale nakonec to má něco do sebe. Člověk sahá do svých rezerv.

Těším se spolu s Tebou na Rybovku. Existují tam pro tebe pasáže, které tě dostávají?
Jednak je to úvod, kde máme sólo dvou pastýřů spolu s tenorem… Pak je to Credo, kde mohutně svolávám ostatní „Jožko, Kubo, Ferdo“, kde se hodně doplňujeme se sborem a Závěr, tam je to skutečně úžasné.
Děkuji za rozhovor, hlavní je, že spolu držíme basu…

19.12.2016 00:12:50 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!