Scéna.cz 

Pocta Pavlu Šmokovi

K nedožitým osmdesátým devátým narozeninám Pavla Šmoka a možná i jako generální zkoušku k oslavám kulatého jubilea v příštím roce uspořádali jeho následovníci z Pražského komorního baletu 23. října mimořádný gala večer v pražském Divadle na Vinohradech, které se pro tuto sezónu stává hostitelem souboru.
Program byl rozsáhlý, „multimediální“, zahrnoval taneční produkce, mluvené vstupy a ukázky z nového dokumentárního filmu o Pavlu Šmokovi, který natáčí Ondřej Kepka, jenž byl také moderátorem večera.

Pavlu Šmokovi přišli složit poctu nejen členové PKB ale také umělci z Národního divadla v Praze, z Baletu Národního divadla v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě. Vedle dobře zvoleného rodinného šmokovského stříbra v podobě choreografií „Holoubka“ a „Z mého života“, které příznačně večer zarámovaly, se na scéně objevily dvě skladby Petra Zusky - „Lyrická“ a „Route 50“, „Beethoven“ Maria Radačovského a „Obraz duší“ ze „Slovenských tanců – Životů svetiel“ Natálie Horečné.
„Holoubek“ podle Erbenovy balady na hudbu Antonína Dvořáka z roku 1993 byl znovu nastudován Kateřinou Dedkovou-Frankovou právě pro tuto příležitost. V konkrétním příběhu se divadelním způsobem prolínají reálné i nadreálné roviny, postavy a věci mění své podoby a významy a jednotlivé obrazy jsou ještě strukturovány vpády maškar z nějaké podivné slavnosti. Dílo je stále velmi působivé, dokládá choreografické i dramatické Šmokova mistrovství a k jeho účinku přispěli i současní interpreti – Lenka Bílková, Aurora Fradella, Patrik Čermák a další.
Skladbou „Lyrická“ na motivy tří slovanských písní – ukrajinských a slovenských lidových balad – přiznal svůj obdiv k Pavlu Šmokovi Petr Zuska už v roce 2008. I když tatáž „Lyrická“ přesto jiná díky Zuzaně Šimákové a Ondřeji Vinklátovi, kteří duet osvěžili vlastní poezií a vtiskli mu další dimenzi.

Poetické a křehké dílko „Beethoven“ uvedené zde v premiéře věnoval Mário Radačovský, umělecký šéf brněnského baletu, dvěma velikánům, kterých si nejvíce považuje. Dáma ve fialových šatech (Eriko Wakizono), skutečná i (anebo) imaginativní múza, zaplňuje svými krystalicky jasnými a vznešenými liniemi gest a figur symbolický prostor vymezený zrcadlem, židlí a klavírem v dokonalé harmonii s Beethovenovou klavírní hudbou. Harmonie určuje zpočátku i vztah ke skladateli (Ivan Popov), ale pak jako by se cosi zakalilo, dáma prchá a odnáší sebou i židli – ztrácí snad s ní Mistr inspiraci? Dám a zmizela, ale alespoň židli se mu daří získat zpět. Zůstává osamělý na jevišti a hudba náhle utichá...
Duet „Obraz duší“ vytvořila v tomto roce Natálie Horečná na hudbu slovenského hudebníka žijícího v New Yorku Petra Breinera, který vychází ze slovenských lidových písní ale i z trendů, kterého ho obklopovali. V choreografii se tak řadí vedle moderny folklor i prvky džezu a improvizace. (tančí Romina Kolodzej a Damián Šimko).
„Route 50“ je nejnovější dílo Petra Zusky, které mělo premiéru letos v srpnu ve finské Lappeenrantě během galapředstavení k padesátiletému výročí uměleckého působení finského baletního mistra Juhani Terasvuoriho. Téma cesty Petr Zuska zpracoval a ušil na míru sobě a Tereze Podařilové. Padesátka v názvu symbolizuje nejen výročí Terasvuoriho ale i fakt, že oba interpreti kráčí po cestě (i když Tereza o několik krůčků vzadu) k padesátileté metě a Petr Zuska se blíží ke konci své šéfovské kariéry v baletu ND. „Route 50“ je rovněž parafrází na legendární Route 66, která v USA s pojuje Chicago a Los Angeles a měří přes 2000 mil. Choreografie koncipovaná jako skutečná cesta i s charakteristickým znakem – kufrem - vede dvojici scénou po diagonále, kterou není tak snadné překonat. Je tu stále něco, co je vrací zpět, nutí je ohlížet se, něco co vyvolává strach, nejistotu, něco co je pronásleduje, ale ani budoucnost není bez obav. Hrdinové neuroticky těkají, prchají před něčím, snaží se někde zachytit, jediným pevným bodem se zdá být paradoxně právě jen kufr. Hledají oporu v sobě navzájem, ale mohou si opravdu věřit? S určitým dílem fantazie lze v této životní pouti spatřovat i metaforu žhavého problému uprchlictví. Petr Zuska opět ukázal, že je proč lit ovat jeho odchodu z aktivní taneční kariéry. Zdá se být přímo ve skvělé formě a jeho vyzrálý, zkušený projev obstojí v konkurenci s mladšími podobně jako je tomu u Terezy Podařilové. „Route 50“ se „podařila“ po všech stránkách a přiřadí se nepochybně k tomu nejlepšímu v Zuskově choreografickém archivu.

Smetanův kvartet „Z mého života“ byl Pavlu Šmokovi podnětem ke stejnojmenné skladbě uvedené poprvé v roce 1983 a v obnoveném nastudování Kateřiny Dedkové-Frankové v roce 2014. Na závěr večera snad nemohla být zařazena skladba více česká a více šmokovská než právě tato, v níž se ukazuje choreografova virtuózní práce s hudbou. Vedle šestice tanečníků a tanečnic z PKB se o její úspěch tentokrát zasloužil i živý hudební doprovod Wihanova kvarteta.
Přestože Šmokovy skladby a nejnovější díla jeho odchovanců a obdivovatelů od sebe odděluje několik desetiletí a přes jejich různorodost a originalitu lze v nich stále nalézt cosi společného jak v celkové atmosféře, ve výběru hudby a hloubce jejího vyjádření, tak v pohybové inspiraci.
Poslední choreografie i slovo patřily po právu samotnému Mistrovi, který se s diváky rozloučil z plátna větou „Mějte se tu fajn!“.
Na předvánoční dobu, 18. prosince, chystá Pražský komorní balet ve Vinohradském divadle premiéru komponovaného večera pod titulem MYSTÉRIUM ČASU, v němž budou uvedeny choreografie Ondřeje Vinkláta „Teď“, „Chvilka POEzie“ Marka Svobodníka a „Mysterium času“ Hany Polanské-Tučkové.

www.prazskykomornibalet.cz