Scéna.cz 

Marcel Marceau

V Paláci kultury se konalo 8. prosince 2003 představení sólových etud slavného francouzského mima Marcela Marceau a jeho skupiny sedm mimů nazvané Les contes fantastiques. Marcel Marceau hostoval v Praze poprvé v roce 1969, pak znovu v roce 1975 a potřetí v roce 1989. Vychází ze svých předchůdců a učitelů Jean Luis Barraulta a samozřejmě i zakladatele pantomimy Etienna Decroux, který vytvořil pohyblivého sošného mima tím, že se inspiroval sochařem Rodinem.
Marcel Carné svým filmem Děti ráje byl vlastně učebnicovou předlohou pro pozdější evropskou školu mimu, včetně našeho Ladislava Fialky. Marcel Marceau nechtěl kopírovat postavu bílého Pierota a hledal pro sebe jinou, ale charakteristickou postavu. Inspirací pro něho a jeho výtvarníka Jacka Noela byla Dickensova kniha Velké naděje. (Mimochodem Charles Dickens ovlivnil i Charliho Chaplina.) A tak vznikla postava Bipa s květinou za vysokým kloboučkem.

Jeho nasměrování k pantomimě je také zajímavé. Když mu otce zatklo za války gestapo a on byl umístěn do dětského ústavu, hrál tam dětem scénky a stal se pro všech 120 internovaných dětí učitelem malování a herectví. Po válce se stal žákem slavného režiséra Charlese Dullina , ale stále více směřoval k pantomimě.
Z jeho repertoáru si mnozí pamatují slavné etudy : Mládí – zrání – stáří - smrt , David a Goliáš), Bip jako tragéd, Souboj ve tmě, Krysař z Hameln, Plášť (podle Gogola), Tři paruky, Ve vlaku, Klec, Socha, a ty, které jsme měli možnost znovu vidět v programu, Bip jako krotitel , Ruce, Stvoření světa, Veřejné sady, Pouliční muzikant, Sebevražda, Masky. Marcel Marceau si - i přes svých 80 roků - stále zachovává vláčnost a citlivost v pažích, které přímo „mluvily“ ve Stvoření světa. V ostatních etudách zvolněné tempo ubírá na dynamice výrazu (Krotitel ) a přece jen nachýlená záda dělají jeho postavy trochu smutné.
Ze skupinových mimodramat byl první Toulavý mnich. Zde se autor nechal inspirovat japonským uměním, ale pracovala prý na něm celá skupina. Tempo děje bylo dost rozvláčné, některé části se opakovaly, občas se na obličejích mimů objevily z nepochopitelných důvodů masky, ale nit příběhu nebyla zřejmá. V Maškarním plese jsme se ocitli v Itálii 18. století. Má to být romantický, fantastický , snový příběh lidí, kteří mají své obličeje zakryty maskami a ty mění i jejich těla. Třetí část byl příběh ze staré Číny Tygr. Zde se obžalovaný mění v tygra a tygr v člověka. Mimo úvodní část, rozhodnutí o dítěti podle Šalamounova soudu, nebyl ostatní děj dostatečně „čitelný“. Zřejmě se tento způsob už blíží více tanečnímu divadlu, které má někdy tak hluboký či pouze pro autora zřejmý filozofický podtext, že běžnému divákovi uniká. Což je škoda. Protože pantomima je umění zkratky, používá obrazy a ne slova. Pantomimou se nedá sdělit, že židle je žlutá, ale můj vztah k ní. Je to svébytný umělecký útvar, není to němohra ani odrůda tance. Samozřejmě, že má svá pravidla a zákonitosti, i techniku, např. způsob chůze na místě, která vyvolá v divákovi představu chůze vpřed, či proti větru atd. Prvními diváky byli prostí lidé na tržištích, proto jsou gesta sdělná, čitelná a srozumitelná. Hraje zde významnou roli pohled očí, grimasa úst, tvar ruky. Vyžaduje tedy kontakt diváka a mima. Obrovský prostor kongresového sálu, kde vzdálenější diváci zaregistrovali maximálně pohyb celé postavy, je pro pantomimu absolutně nevyhovující. Proto se bohužel stalo, že i během představení zřejmě zklamaní diváci odcházeli. Bylo to trapné, ale nedivila jsem se jim. Z 12. řady bych bez malého dalekohledu jemné nuance výrazu obličeje nerozeznala také.
Není možné nevzpomenout při této příležitosti na 35 (!) let trvání slavné a bohužel už ztracené éry české pantomimy Ladislava Fialky a jeho skupiny v Divadle Na zábradlí. V čem byli tak úžasní a nenapodobitelní ? V absolutní sdělnosti, citu pro klenutí (délku) gagu či příběhu, jemném humoru a něžné nesentimentální lyrice.