Scéna.cz 

Pavel Černoch: Netoužil jsem po úspěchu, vedla mně touha dobře zpívat…

V pondělí 5. září 2016 odstartuje zahajovací koncert mezinárodní festival Dvořákova Praha. V rámci jejího bohatého programu vystoupí v komorní řadě vynikající tenorista Pavel Černoch, kterého doprovodí klavírista Ivo Kahánek. Koncert se uskuteční v neděli 11. září 2016 od 20:00 h v Anežském klášteře. Pavel Černoch si pro náš portál našel čas, aby nám zprostředkoval svoji profesní cestu, která jej teď přivedla do Prahy.

Pojďme aktuálně ke koncertnímu vystoupení v rámci Dvořákovy Prahy. Na programu je dílo Johannese Brahmse, Richarda Strausse, ale hlavně písňový cyklus Cypřiše Antonína Dvořáka.
Partituru mám plnou poznámek. Jednak ohledně frázování, jednak kolem deklamace, aby to celé vyznělo česky. Důležité pro mě je, aby to nevyznělo pateticky. Budu rád, když to bude přirozené, atraktivní pro publikum. Dvořák zabrouzdá v duchu konvencí doby na téma láska k vlasti, celé se to překlenuje do vlasteneckých pocitů, najednou je tam potlačená láska k dívce, a on se obrací k národu. V dnešní době to vyznívá komplikovaně. Přemýšlím nad pěveckou stránkou, která je těžká, ale hlavně se zabývám interpretací, jak to pojmout, aby to zaujalo.

Mladí operní pěvci se většinou zviditelní pomocí úspěchu v soutěži. To ale není Váš případ?
Někdy kolem osmnácti jsem to zkusil v pěveckém klání v Karlových Varech, tam jsem nepostoupil ani do soutěžního kola. Bylo to celkem jednoznačné, když to hodnotím zpětně, skutečně mi to hodně nešlo.

Dnes se řadíte mezi úspěšné tenory, kde nebo kdy podle Vás nastal zlom?
Nevzdal jsem to. Pořád mě něco hnalo dopředu, snažil jsem se zjistit pravdu o svém hlasu. Za tím vším je touha, odvaha a nemít strach z nových a jiných cest. V poslední době se ukazuje, že můj hlas je poměrně velký, směřuje do plného lyrického až lyricko-dramatického repertoáru. Takový podle mě byl i v těch osmnácti letech. Od samého začátku si své výkony nahrávám, mám možnost zpětně hodnotit ze záznamu. Na hodiny zpěvu jsem chodil soukromě. Stalo se, že mnou zvolení pedagogové mi nepomohli, např. bulharská sopranistka, i několik školitelů na Slovensku i v Česku. Uvědomil jsem si, že to nemá progres, to mi bylo dvacet pět let, a dokonce už jsem nemohl zazpívat ani to, co jsem dokázal v těch osmnácti, což je velmi typická situace, kterou mi dosvědčilo hodně mladých studentů nejen u nás. Jdou na přijímačky, zpívají nějakou árii, sice ji interpretují špatně, ale zazpívají ji. Po třech letech školení danou árii ani nezazpívají, natož, aby se posunuli někam dál. Nezbývalo mi než hledat, až jsem narazil na někoho, u koho jsem se cítil bezpečně, kde jsem poprvé po deseti lekcích zjistil, že se mi uvolnil krk a nebolí. Rovněž jsem po hodině zpěvu nechraptěl. To se mi skutečně zalíbilo. Na dotyčného člověka jsem se přisál a jsem s ním dodnes, a je tomu už patnáct let. Na začátku jsme se scházeli intenzivně, téměř jsem se odstěhoval do Itálie, dnes se vídáme při každé významnější události, při studiu každé nové role. Jezdí pravidelně na všechny mé premiéry. Přijede na tři dny před generální zkouškou, poslouchá orchestrální zkoušky, potom generálku, premiéru. Děkuji tímto italskému pedagogovi Paolu De Napoli.

Jak jste ho našel?
Pomohli mi dobří kamarádi, Yvetta Tannenbergerová a Vladimír Chmelo. Setkali se s ním na mistrovských kurzech v Ostravě a byli nadšení. Oba věděli, jak toužím zvládnout operní zpěv. Nikdy jsem netoužil po úspěchu, na prvním místě byla touha, abych mohl dobře zazpívat. To je velký rozdíl. Hodně zpěváků, kteří špatně zpívají, jsou úspěšní, dělají velkou kariéru. Proti nim je hodně zpěváků, kteří dobře zpívají a kariéru nedělají. Nejdřív jsem usiloval o to, abych se naučil řemeslo, abych se naučil zpívat. Případně abych si poslechl nějakou svou nahrávku a líbila se mi. Aby mě nebolelo v krku, netrápily mě hlasivky, a mohl jsem se soustředit na interpretaci, a ne na to, jak vůbec mám tón ze sebe vyloudit. Před každým vysokým tónem nemít totální stres, jestli to vyjde nebo ne. Když se mi toto začalo dařit, pak u mě přišla touha to více prezentovat a prorazit. Osobně nerad chodím na veřejnost s něčím, o čem nejsem sám přesvědčený, že je to prezentování hodné.

Zmínil jste, že si pořizujete od samého začátku nahrávky svého zpívání. Uchováváte je dodnes?
Nedávno jsem mistrovi De Napolimu pouštěl hodiny s bulharskou učitelkou zpěvu a tak jsem tam vřeštěl, jako když štěně chytíte za kůži na krku. Okomentoval to slovy: „Toto by mělo být trestné“.

Jak dlouho jste to trpěl?
Tři roky. Byla to úspěšná a významná operní pěvkyně, stále mi tvrdila, že je to normální a přirozený vývoj, že to tak musí být, svaly si prý zvyknou.

Jak často se dnes rozcvičujete a udržujete v pěvecké kondici?
Každý den, záleží, zda studuji novou roli, tak i čtyři hodiny denně, když novou roli nestuduji, tak zkouším hodinu až dvě. Hlas to v pohodě zvládá. Já i na všech zkouškách v divadle nemarkýruji. Zpívám naplno, protože s markýrováním nejsem schopen si tu roli připravovat komplexně i s emocí, hereckou akcí. Nedokážete na jevišti posoudit zda, když začnete zpívat a zapojíte celé tělo, budete moci udělat vše, co chce režisér, nebo i já sám.

Jak odpočíváte, kde nabíráte sílu?
Když děláte něco, co milujete a baví vás to, tak vás to zároveň nabíjí a je to fajn. Pokud je ale velká premiéra, která je mediálně sledovaná, na velkém festivalu, na top scéně, pak je člověk totálně vyřízený. Podvědomě cítíte, že potřebujete třeba týden vypnout, i když je to naivní, protože představení běží dál, a do toho začíná další produkce. Já ale umím mezitím odpočívat. Někdy se sice stane, že musím něco odříct, ale co mě jednoznačně dobíjí je sport. Taky mám rád dobré víno.

Jak jste na tom s kondicí?
Běhám, chodím do fitka, kde mám trenéra. Životosprávu dodržuji striktně. Snažím si dopřávat zdravé a kvalitní jídlo. To je pro mě podstatné.

Co byste doporučil mladým začínajícím pěvcům?
Všechno je to složité a komplikované, na nějaké rady se moc necítím. Každý musí vědět, co chce v životě dosáhnout. Co je proto ochotný obětovat, což je zásadní a důležité. Záleží také na tom, jak velkou míru talentu si s sebou nesete. Hodně lidí po něčem touží, až tak velký talent ale nemají, a pak je třeba lepší rozhodnout se pro jinou cestu. Určitě je fajn, když má někdo odvahu, je otevřený, zajímá se o dění i mimo akademii, školu. Mám zkušenosti, že škola je svět sám pro sebe, když školu opustíte, zjistíte, že ta realita je někde úplně jinde.

Dočetla jsem se, že máte svou agenturu?
Ano. Podnikám. Mám čas na všechno, co chci. Díky tomu jsem v kontaktu s reálným světem. Důležití jsou ale mí spolupracovníci. Vybíral jsem si každého selektivním způsobem. Kdo pracoval dle mých představ, viděl jsem, že je schopný a progresivní, tomu jsem nabídl spolupráci. Ostatní, co to nezvládali, tak odpadli. Za šestnáct let vznikl tým čtyř lidí, kteří perfektně fungují, mohu se na ně spolehnout. Jeden spolupracovník je se mnou od začátku, spolužák z JAMU. Další jsou tam šest až osm let. Kolem nich se hodně měnilo.

Čím si myslíte, že jste jiný, proč by si měl režisér vybrat zrovna Vás?
To je otázka pro ně. Osobně si nemyslím, že bych byl jiný. Ve velkých domech do obsazení zasahují dirigent, režisér, casting director, šéf opery. Já mám agenta, který se o mě stará. Máme vytyčenou linii, tituly, které bych chtěl dělat. Rovněž mluvím s dirigenty i režiséry o programu a různých rolích a oni pak osloví mého agenta. Tato praxe v operním světě celkem funguje. Vloni jsem dělal v Hamburku Dona Carlose s Palumbem, letos s Carignanim Hamleta v Bregenz. Od obou jsem dostal další nabídky. Všechno ale striktně řídí moje agentura z Ameriky. Můj agent zastupuje taky Jonase Kaufmanna, Alvarése, Vargase a mnoho dalších.

Jaké publikum chodí na opery?
Záleží na tom, jak kde. Publikum si vychovává operní dům sám. Dnes je zcela odlišné publikum ve Stuttgartu, v Mnichově, Paříži nebo Zurichu. Záleží na přístupu toho domu, jak se o publikum stará, na co je zve, jak s nimi komunikuje, co jim nabízí, na co je zvyká, jaké zve interprety. Chodí i mladí. V Zurichu, v Berlíně, taky v Paříži chodí hodně mladých lidí, často převažují i střední generaci. Každý rok, již pět let, jsem dělal Jenůfu v Mnichově a všechna představení byla do posledního místa vyprodaná. V titulní roli byla třeba Karita Mattila, Westbroeck nebo Polaski. Dirigují Petrenko nebo Hanus. Vždycky strhující zážitek.

Ať se koncert povede...

Pavel Černoch je považován za jednoho z nejvýznamnějších českých tenoristů své generace. Zpěv studoval soukromě u italského mistra Paola De Napoli ve Florencii, na brněnské JAMU vystudoval obor hudební management. Svůj jevištní debut absolvoval v roce 1998 v Mozartově Kouzelné flétně na scéně brněnské Janáčkovy opery. Od roku 2010 je stálým hostem předních evropských operních scén: berlínská Státní opera, Státní opera v Mnichově a v Hamburku, milánská La Scala, Velké divadlo v Moskvě, Opera ve Stuttgartu, Opera Bastille v Paříži, Teatro Real v Madridu, Opera la Monnaie v Brusellu aj. Mezi jeho nejvýznamnější role patří Alfredo (La Traviata), Lenskij (Evžen Oněgin), Števa, Laca (Její pastorkyňa), Princ (Rusalka), Jeník (Prodaná nevěsta), Don José (Carmen), Don Carlos, Faust (Faustovo prokletí). Pravidelně vystupuje na festivalu v Glyndebourne a s City of Birmingham Symphony Orchestra a dirigentem Andrisem Nelsonsem (Rodolfo v Pucciniho Bohémě a tenorové sólo ve Verdiho Requiem). Dosud spolupracoval s dirigenty jako Daniel Barenboim, Kirill Petrenko, Simon Rattle, Andris Nelsons, Charles Dutoit, Jiří Bělohlávek, Tomáš Hanus, Jakub Hrůša a další.

Zadáno pro festival Dvořákova Praha