Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Marina Vyskvorkina: „…aby to bylo jako bonbónek.“

autor: Jan Adamec

„Tohle je divadlo, drahoušku. Tady si připínáme srdce na hruď,“ říká ve hře Terence McNailyho Mistrovská lekce Maria Callas mladé sopranistce.
Nevím, jakých rad se za dob studií dostalo Marině Vyskvorkině, ale jak ji znám z jejích vystoupení, jsem přesvědčena, že jí nikdo nic podobného radit nemusel. Vždycky to dělala a dělá. „Byla okouzlující, prostě okouzlující,“ napsal jeden z deníků v americkém Stamfordu o její Lucii di Lammermoor.
Být okouzlující je ovšem jen šlehačka na dortu, dort sám se skládá z mnoha méně sladkých ingrediencí: dřiny, kázně, techniky… Bez nich se ale kariéra budovat nedá. Marina už pár let po skončení akademie v rodné Oděse účinkovala ve významných operních domech v Evropě i v zámoří: Berlín, Parma, Piacenza, Palermo, Stamford, Karlsruhe, irský Wexford a rovněž vídeňská Státní opera. A nezapomeňme na Prahu, kde se usadila a kde zpívá jak ve Státní opeře, tak v Národním divadle Praha.
Marina Vyskvorkina usedne k počítači v rámci našeho pořadu NetHovory 3. prosince 2003 od 17:00 h.

Marino, jak plánuješ svou kariéru? Je to vůbec možné?
Náš profesionální život je takový, že něco plánovat je velice složité. Každý umělec je do značné míry závislý na příležitostech, které se mu naskytnou nebo ho naopak minou. Někdy okolnosti, na které nemáme vliv, mohou zmařit spoustu práce a zrušit i připravená představení.
Já sama svou kariéru můžu fakticky ovlivnit „pouze“ dvěma způsoby: tím, jaké úkoly přijmu, a tím, nakolik v nich uspěju.

Podle čeho se rozhoduješ, co budeš zpívat a co ještě ne?
Jde o to, jaký má člověk cíl, čeho chce dosáhnout. Kdo chce vystupovat dlouho, musí být při výběru rolí opatrný. Kdo chce jen vydělat peníze a být krátkou dobu hvězdou, může zpívat všechno.
Jednoduše řečeno: podle mého názoru mít zdravý rozum je stejně důležité jako mít dobré hlasivky. Jaké jsou možnosti mého hlasu a co v této etapě své kariéry zvládnu, to vím nejlépe já sama. V takovém rozhodování mi nepomůže ani sebelepší dirigent. Například v Pucciniho La Bohéme zpívám Musettu. Sice mě může potěšit, když si někdo myslí, že už teď bych mohla uspět i jako Mimi, ale já to tak necítím. Puccini – to je drama, vyžaduje velký hlas, co se bez problémů nese nad orchestrem. Když zpěvák není na podobné role odpovídajícím způsobem připraven, začne na hlas tlačit – a to je konec.
Ale to neznamená, že by to pro mě byla jen otázka pěvecké techniky. Přijmout roli pouze proto, že je napsaná pro soprán – to by nebylo poctivé hlavně vůči divákům. Chtěla bych jim v každé své nové roli dát něco nového a zajímavého, aby to bylo jako bonbónek.

Jaký je tvůj názor na operní herectví?
Nejdřív musím mít roli nastudovanou hudebně a taky se snažím přečíst co nejvíc literatury, abych si udělala svůj názor na postavu dřív, než přijdu za dirigentem.
Pak nastane vzájemné inspirativní „vylaďování se“. Já mohu svou představu realizovat pouze skrze dirigenta a režiséra a oni tu svoji zase jen mým prostřednictvím.
Bohužel se mi ještě i dnes stává, že dirigent řekne: Marino, zpívejte – to je nejdůležitější; co na jevišti hrajete, není tak podstatné. Já to tak ale rozhodně nevidím. Pro mě je operní role úkol pěvecký i herecký. Jenom stát na jevišti a zpívat, to už zdaleka nestačí. Vždyť interpret by se měl snažit skladatelův záměr naplnit, to znamená ve všech směrech.

Operní pěvci některé role zpívají jen jednou, dvakrát a jiné hodně často a po více let. Je to výhoda nebo nevýhoda?
Někdy roli nastuduju a několikrát v ní i účinkuju, ale když mám dojem, že přes všechnu mou snahu není úplně „moje“, je lepší počkat. Zpěvákův výkon se pochopitelně mění i s jeho věkem, tím, jak on sám dozrává jako osobnost. Pokoušet se o některé role bez určitých životních zkušeností by nebylo rozumné.
A že často zpívám třeba Violettu v La Traviata nebo Gildu v Rigolettovi? Jistě, cítím se v těchto úlohách dobře a nemívám trému, ale jinak to žádná výhoda není, je to jedině zodpovědnost, znovu a znovu. Diváka nezajímá, že jako Violetta vystupuju po padesáté, představení většinou vidí jednou a vždycky má nárok na co nejlepší provedení. Kvůli publiku by zpěvák vlastně sám sobě neměl dovolit, aby měl špatnou náladu. Když vstupuju na jeviště, musím mít dost síly a koncentrace, aby můj výkon byl perfektní.
Jenže být pokaždé v nejlepším rozpoložení není lehké, protože já samozřejmě nejsem jen operní zpěvačka. Mám všechny běžné povinnosti a starosti jako každý druhý. „Maja Plisecká v kuchyni,“ jak se říká u nás v Rusku. Uklidit, uvařit atd., atd… A večer v opeře? Violetta, grande dama, šperky, vějíře a služka. Tu mám ale jenom na jevišti.

S dirigentem Oldřichem Vlčkem a orchestrem Virtuosi di Praga v těchto dnech natáčíš CD. Co na něm bude?
Bude to moje první profilové CD a obsahuje zejména italský a francouzský repertoár, operní árie s orchestrem i italské ariety s klavírním doprovodem.

A jaké projekty tě čekají v nejbližší době?
V Hamburku budu vystupovat jako Violetta v La Traviata a v Berlíně jako Musseta v La Bohéme. Potom pojedu na turné po USA s Traviatou. Doma v Čechách budu na třech zajímavých koncertech spolupracovat s Českou filharmonií a s Pražským symfonickým orchestrem FOK, a to ještě tuto sezónu. Taky se velmi těším na krásnou roli, která mě příští rok čeká v nové inscenaci Státní opery Praha: Lucie v Donizettiho Lucii di Lammermoor.
Momentálně je pro mě ovšem nejdůležitější práce na Mozartově Donu Giovannim pod vedením pana dirigenta Chalupeckého. Za pár dní totiž budu ve Stavovském divadle poprvé zpívat Donnu Annu. Na zkouškách se cítím dobře, ale rozhodující zkouškou je až představení. A jak to tak bývá, když se člověk připravuje na první vystoupení v nové roli a má jí plnou hlavu, Annu mám teď prostě na krku čtyřiadvacet hodin denně.

Ano, milí operní diváci, jak jste dozajista pochopili, Marina Vyskvorkina má na krku především své vlastní nemalé požadavky na sebe samu. Skvělá zpráva pro nás!

24.11.2003 00:11:12 | rubrika - Rozhovory

TIP!