zvláštní poděkování
Volný.cz

Josef Kšica: Varhany nejde jen postavit, musí se geniálně naintonovat…

Josef Kšica ml.

autor: archiv   

zvětšit obrázek

S pojmem regenschori jsem se poprvé setkal v románu Aloise Jiráska F. L. Věk. Netušil jsem, že se mi někdy podaří popovídat si s někým, kdo je nositelem tohoto titulu. V jazykovém výkladu najdeme český ekvivalent – ředitel kůru. Jeho úkolem je vést chrámový sbor, archivovat a obstarávat hudebniny, zajišťovat hru na varhany a v neposlední řadě být po ruce při liturgii.
Josef Kšica ml., regenschori Katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha (dále jen Katedrála) dorazil na naše setkání v dobré náladě. Překvapil širokým rozhledem - každou otázku dokázal doplnit encyklopedickými detaily o jednotlivých událostech i osobnostech. V odpovědích upozaďoval sám sebe, ale přece se nám nakonec podařilo nahlédnout do zákulisí kůru Katedrály. Došlo i na otázku výstavby nových varhan… Josef Kšica ml. pokračuje ve šlépějích svého otce Josefa Kšici staršího (český hudební pedagog, sbormistr a hudební skladatel – pozn. red.). A prozraďme, že rod Kšiců má dalšího následovníka, Přemysla Kšicu, varhaníka.

„Nějak to v mém životě přišlo… Věnoval jsem se v osmdesátých letech autorům, kteří působili v Katedrále, a vůbec jsem netušil, že tam někdy budu působit jako regenschori,“ říká Josef Kšica a líčí osudy svého otce Josefa Kšici st. Ten vystudoval po válce Učitelský ústav v Novém městě na Moravě, poté učil v Hlučíně. Vojenskou službu absolvoval ve Šternberku u Olomouce, kde také našel svou budoucí ženu, s níž se seznámil v chrámovém sboru v Kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Šternberku. Josef Kšica ml. přišel na svět v porodnici v Opavě, kde byl hned druhý den pokřtěn. „Z vyprávění maminky vím, že místní farář chodil po nemocnici a ptal se, kdo chce pokřtít svého potomka. Tak to v těchto končinách chodilo… Maminka z toho prý nechtěla dělat vědu. Tak jsem byl pokřtěný,“ uzavírá Josef vyprávění o dětství. A víra v jeho životě? Základy získal od svého strýce, který byl katolickým farářem v Olešnici na Moravě. Po gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem odešel studovat na brněnskou konzervatoř varhanní hru, skladbu a hudební teorii. Varhany studoval u prof. Vratislava Bělského, jeho profesorem kompozice byl uznávaný Jan Ducháň. V té době hrával na varhany každý den na dvou bohoslužbách u sv. Tomáše. A profesorka Kamila Klugarová, rovněž varhanice, mu doporučila studia na pražské AMU.

Ani v Praze jako varhaník nezahálel - nejdříve působil v Kostele u sv. Antonína Paduánského v Holešovicích, kde v 70. letech působil P. František Kohlíček. Díky němu si tu mohl přivydělávat na živobytí filosof Milan Machovec, signatář Charty 77. V roce 1989 přešel Josef Kšica k Nejsvětějšímu srdci Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. „Architekt Plečnik vytvořil v tomto chrámu vynikající zázemí. Měl jsem tak možnost zde zkoušet s Pražským loretánským sborem. Později dostal jméno Pražský katedrální sbor…“

Největší pozornost jsme v rozhovoru věnovali jeho působení ve funkci regenschoriho v Katedrále.

  • Čím se liší tato funkce od práce řadového varhaníka?
    Hlavně jde o povinnost a službu. Všechno musíte zajistit, všechno musí fungovat – sbor, orchestr, varhaníci, obsahová náplň. Katedrála je poutní chrám určený m.j. k mnoha příležitostným bohoslužbám, souvisejícím s výročními dny patronů katedrály i české země, ale i s významnými celospolečenskými událostmi a výročími. Bohoslužby jsou podřízeny liturgickému roku a do toho přibývá mnoho mimořádných akcí. V adventu hraji každý den na ranních bohoslužbách – rorátech, které začínají v 5.45 . Na den sv. Lukáše (18. října) se slaví mše za lékaře a zdravotní sestry. Letos budou významné bohoslužby za Karla IV. (14. května 2016 od 11:00 h). K tomu si připomínáme patrony Katedrály – sv. Václav, sv. Vojtěch a sv. Vít, dále sv. Zikmund – patron české země, výročí ukončení světových válek… Více zde.
  • Zmínil jste roráty, ty jsou v Katedrále od 5:45 h…
    To je velká služba a zároveň příjemná záležitost. Mnozí lidé, hlavně studenti, se pravidelně sjíždějí ze všech koutů Prahy. Kvůli narůstajícímu množství lidí jsme se z chórové kaple (po příchodu pana kardinála Dominika Duky OP), přesunuli do hlavní lodi katedrály. Roráty jsou ranní adventní mše ke cti panny Marie, očekávající narození Ježíška. Je to soubor originálních adventních písní, které ve světě nemají obdobu. Na každý den týdne připadá cca deset písní, každá má své přesné místo, určitou teologii a mystiku. Všechno je přesně načasované, v souladu s adventní dobou a denní liturgií.
  • Pro Vás jako varhaníka je jistě důležitá Wohlmutova kruchta…
    Dříve uzavírala starou část Katedrály na západní straně. Při dostavbě byla přenesena na severní stranu. Varhany jsou na ní umístěné ve dvou patrech. Funkční je pouze Mölzerův romantický nástroj v prvním patře, z nástroje Gartnerova, v druhém patře kruchty, zůstal pouze krásný, ale nehrající prospekt. (Více zde - pozn. red.).
  • Můžete prozradit více o nových varhanách?
    Na hlavní kruchtě v západní části katedrály byla tendence vybudovat velký nástroj hned po vysvěcení katedrály - 12. května 1929, světil světící biskup Jan Nepomuk Sedlák. K realizaci nedošlo. Další návrh padl za 2. světové války, třetí pak v roce 1968. Nejpříznivější situace vznikla s příchodem kardinála Dominika Duky OP, který tuto myšlenku rozvinul s tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Stavbou nových varhan bude dovršena dostavba Katedrály, což považuje pan kardinál za jeden z hlavních cílů své mise. Vše by mělo být dokončeno v roce 2018, ke stému výročí založení státu. Připomínám, že katedrála byla původně postavena jako poutní chrám Čechů a Slováků. Dokonce je v ní i slovenský kříž.
    Katedrála má velký a prostorný kůr pod rozetou nad hlavním vstupem, kterou nové varhany na základě požadavků památkářů nesmí zakrýt. Počítá se s tím, že při velkých, pontifikálních liturgiích se bude hrát vždy na dva nástroje, podobně jako ve francouzské katedrále Notre Dame, která má hlavní varhany nad vchodem a chórový nástroj za oltářem vzadu. U nás to bude tak, že na nových varhanách bude hrát jeden varhaník a na Wohlmutově kruchtě bude sbor, dirigent a druhý varhaník. Liturgii bude doprovázet Mölzerův nástroj. Na hlavním kůru bude první varhaník hrát slavnostní vstup, mysterium při sv. přijímání a slavnostní závěr. V roce 2015 jsme na Štědrý den prováděli Rybovu „Českou mši vánoční“ z kůru u rozety. Rozhodli jsme se, že prověříme akustické podmínky, a tak se na hlavní kůr nad vchodem do Katedrály přivezly velké reprobedny, velké digitální varhany byly umístěny do Zikmundovy kaple a na nich hrál můj syn Přemysl.
  • Jaké byly Vaše pocity z této akce?
    Naše pocity nejsou rozhodující. Důležité je, jak to slyší lidé dole. A hlavně, jak to zní v každém koutě chrámového prostoru. Digitální varhany generují zvuk přes počítač, nevzniká v píšťale, proto je zvuk těchto dvou typů nástrojů nesouměřitelný. Vyzkoušeli jsme dirigování prostřednictvím kamery, syn měl u sebe obrazovku a synchronizace byla výborná. Chtělo to hlavně pevné nervy…
  • Vraťme se k novým varhanám. Existuje nějaký architektonický plán?
    Přípravou je pověřen diecézní organolog Štěpán Svoboda, člen správní rady Nadačního fondu. Počítá se s tím, že na nové varhany v Katedrále budou hrát varhaníci z celého světa.
    Osloveny jsou nejvýznamnější firmy z Evropy, které mají zkušenosti se stavbou velkých nástrojů do velkých prostor, katedrál nebo koncertních síní. To potřebuje zkušenosti, hlavně akustické. Katedrální prostor je v tomto ohledu velmi složitý. Hlavní loď není tak široká, postranní lodě jsou vysoké. A hlavně - nad kaplemi nejsou prostory. Zvuk se u nás může šířit jen jedním koridorem, a ten je, jak jsem říkal, štíhlý a vysoký. K tomu máme vzadu malé kůry, které jsou zvukově neproduktivní. Důraz se musí klást na šíření zvuku pouze hlavní lodí. To už je profesní záležitostí varhanářské firmy, která zakázku obdrží. Zadání je jasné: zaplnit celý prostor Katedrály kvalitním zvukem nesoucím se až k oltáři. Pro nás je určitou nevýhodou, že oltář máme až vzadu na konci lodi. Celé je to opravdu oříšek. Jaké se zvolí materiály u píšťal, to je druhořadé. Musí přinášet optimální rezonanční výsledek. Varhanní píšťaly musí být správně naintonované. Jako kdyby zpíval světový zpěvák v milánské La Scale. Jeho hlas se musí nést přes celý prostor. Takže musí mít takovou techniku zpěvu, že to uzpívá. Správný intonér udělá stejně geniální píšťalu srovnatelnou s kvalitním lidským hlasem. Pěvecký pedagog buduje nosnost hlasu a techniku. Varhanář, když dostane píšťalu, tak různými zásahy v labiu může docílit toho, že se zvuk píšťaly nese celým prostorem. K tomu je třeba výborného intonéra, protože nejde jen o to postavit geniálně varhany, ale správně je naintonovat.
  • Dočetl jsem se, že Metropolitní kapitula archivuje jedny z nejstarších dochovaných hudebnin. Ty byly v roce 1923 při uklízení kruchty dr. Podlahou dokonce katalogizovány.
    Pan biskup Antonín Podlaha byl osvícený člověk, který se jako velký činovník výboru pro dostavbu Katedrály zasloužil o její dostavbu. Jako jeden z prvních měl auto, a také telefon. Mluvil čtrnácti jazyky, a když mu bylo víc jak čtyřicet let, začal se učit norsky.
  • Máte možnost nahlížet do těchto hudebnin? Využíváte je pro svou práci?
    Dnes jsou uloženy v archivu kanceláře prezidenta republiky, čili jsou perfektně ošetřeny podle mezinárodních pravidel a jsou tam v bezpečí. Každé dva roky se snažím vytáhnout nějaký titul, naspartovat ho, přepsat hlasy do partitury a provést dílo v Katedrále.
    Použil jsem například dílo Josefa Antonína Sehlinga (český hudební barokní skladatel), což byl slavný kapelník, houslista a rodák z Toužimi u Karlových Var. Pak skladby Františka Xavera Brixiho (český hudební skladatel 18. st.). Na konci 80. let jsem připravoval pro sbormistra Pavla Kühna, Missu integru. Některá díla Jana Evangelisty Antonína Koželuha (český hudební skladatel a pedagog) už jsem zpracoval dávno, v době, kdy jsem netušil, že někdy budu působit v Katedrále.
  • V Katedrále organizujete varhanní festival…
    Letos už budeme mít šestý ročník, ten loňský byl „malý jubilejní“. Na začátku jsme měli deset koncertů, kam jsem pozval všechny varhaníky, kteří učí na HAMU – profesora Jana Horu, docenta Jaroslava Tůmu, Josefa Popelku. V letošním ročníku bude hrát např. Zdeněk Nováček, Irena Chřibková a další významní umělci.
  • A junioři?
    Už tu hrál Drahoslav Gric, Přemysl Kšica, Eva Bublová. Vystřídalo se hodně varhaníků. Letos budeme mít hosty ze Slovenska – například Imricha Szabó, profesora VŠMU.
  • Existuje vůbec nějaká asociace varhaníků? Znáte se navzájem?
    Po revoluci jsem Pavlovi Černému říkal, že by bylo potřeba založit nějakou organizaci. Tehdy založil Českou varhanní společnost, ale v současnosti nefunguje.
  • Kromě hraní na varhany vedete také sbory?
    Už vedu jen Pražský katedrální sbor, pak ještě hraji od roku 1987 v souboru Ars Instrumentalis Pragensis.
  • V kostele se hodně řeší, jaké ordinárium hrát. Jaký názor máte Vy?
    Jaké ordinárium hrát? To je vždycky problém. Žijeme v Čechách a tady je větší německý nebo spíše rakouský vliv. Kultury se tady prolínaly, a naše ucho má spíš klasičtější slyšení. Nejkvalitnější je po hudební stránce ordinárium Ebenovo. Třeba jeho Krédo je geniální. Celá řada jiných autorů – zvláště Bohuslav Korejs, Zdeněk Pololáník, Karel Bříza nebo Josef Olejník také vytvořili působivá ordinária a celou řadu krásných žalmů.
  • Jak je to v katedrále?
    Po sedmnácti letech působení v Katedrále jsem si ustálil takový model, že na velké svátky nebo při nějaké významné události – kněžské svěcení nebo biskupské svěcení - se hodí Ebenovo ordinárium . Na farní mši v neděli v půl deváté hraji Břízu, Olejníkovo ordinárium zpíváme např. na Zelený čtvrtek večer.
  • Co Vy a soudobí autoři?
    Loni jsme provedli mši od Juraje Filase, prof. HAMU, kterou napsal v podstatě pro nás. On je klasický skladatel, který pokračuje v linii Verdiho, Dvořáka, Pucciniho…… Dokáže tvořit skladby ve velkém stylu. Musím říci, že to byla krásná mše. Pro sbor extrémně exponovaná, cvičili jsme ji dlouho. Myslím si, že je to hodnotná hudba. Filas je známý i v Americe, v roce 2001 napsal Requiem na památku obětí útoku na Světové obchodní centrum.
  • Můžete prozradit, které období liturgického roku je Vám nejbližší?
    Mám hodně rád velikonoční svátky – Květnou neděli s průvodem symbolizujícím příjezd Krista do Jeruzaléma, Velkopáteční obřady s pašijemi, Velikonoční vigilii se všemi působivými prvky – žehnáním ohně před Katedrálou, rozsvěcením velikonočních svící, se zpěvem „Exultet“, žehnáním vody a křtem a biřmováním katechumenů. Nejraději mám advent s rorátními zpěvy a Vánoce se zpěvem osobitých českých vánočních písní, pastorel, pastorálních mší, nezbytnou „Rybovkou“ a radostnou atmosférou, kterou si bez hudby nelze ani představit.
  • Na počátku jsem připomněl, že Váš syn Přemek jde ve vašich stopách. Zahráli jste si někdy společně?
    Hráli jsme takové půlrecitály, např. v Německu ve Schwäbisch Gmündu, rodišti Petra Parléře, druhého stavitele Svatovítské katedrály. Pozval nás tam místní varhaník.
  • Jak je vidět, jablko nepadá daleko od stromu. U vás je to už třetí generace… U jiných uměleckých profesí rodiče většinou dětem takovou práci spíše rozmlouvají. Jak to bylo u vás?
    Svému synovi jsem nic nerozmlouval. Chodil s námi do kostela, když jsme hráli na koncertech. Jako malé dítě vždycky usnul na začátku a probudil se, až když jsme dohrávali. Pamatuji se, že jsem jednou hrál u sv. Jakuba za profesora Jiřího Ropka. Tam byl na začátku vždycky recitál. Synovi byly tři roky. Na kůru bylo takové zábradlí, takže jsme se bál, že by tam mohl propadnout. Hrál jsem a pořád jsem se díval dozadu. Měl jsem obavy, že budu muset za ním. Ale po třech minutách jsem se uklidnil, protože Přemek usnul. Hudba je součástí našeho života odjakživa, takže bylo přirozené že začal hrát v sedmi letech na klavír. Pamatuji si, jak jednou šel se mnou na kůr v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně, seděl vedle mě a tak jsem se ho zeptal, zda by na takový nástroj chtěl hrát. To mu bylo třináct let. Po čase mě moje žena přemluvila, abych ho vzal k panu profesoru Vodrážkovi. Nakonec, když mu bylo čtrnáct let, jsem tak učinil. Chodil pak k němu řadu let i třikrát týdně. Prof. Vodrážka tenkrát odešel z konzervatoře do důchodu, takže se mu mohl plně věnovat, a já jsem mu za to moc vděčný. Měl na Přemka jako hluboce duchovní člověk velký vliv. Při výuce mu předával nejen své zkušenosti týkající se hraní, ale působil na něj i svou spiritualitou. Varhany jakožto královský hudební nástroj můžeme vnímat ve dvou rovinách. V rovině technické dokonalosti a zároveň v rovině duchovní transcendence. Však také tento nástroj potkáváme v koncertních síních, kde nasloucháme vrcholným dílům varhanní literatury i v chrámech při oslavě Boží.
  • Předpokládal jsem, že jste syna vedl k víře od dětství…
    Když byl malý kluk, chodili jsme do Holešovic ke sv. Klimentovi na dětské mše, vedl je zmíněný páter Kohlíček, pak nynější biskup Baxant. Rozhodující roli u něj ale sehráli skauti. Chodil do výborného křesťanského oddílu, někteří skauti z jeho oddílu již byli zdatnými amatérskými varhaníky. Když mu bylo třináct let, začal zcela samostatně hrát v malých chrámech při liturgiích. A tak rozvíjení hudebnosti šlo u něho ruku v ruce s prohlubováním víry. Důležité bylo také setkání s profesory, nejprve to byl již zmíněný profesor Vodrážka, vynikající profesorka klavírní hry Milada Borová a poté profesor Popelka, který ho učil čtyři roky na varhany soukromě. Když pak k němu přišel na konzervatoř, už byl s nástrojem dobře obeznámen. Po konzervatoři následovala vysoká škola. AMU v Praze a Hoschule für Music ve Stuttgartu u prof. Lohmanna. Tato škola má vysokou úroveň, mohl zároveň studovat improvizaci u prof. Mayra, výborného improvizátora. Podotýkám, že varhaníci od dob Bachových a předbachovských byli vždycky velmi všestranní muzikanti. Uměli všechno. Někteří hráli i na různé jiné nástroje, například Bach hrál na housle. A můj otec hrál na deset nástrojů – flétnu, violu, housle, křídlovku, trubku, heligonku… A mne inspiroval už jen tím, že jsem s ním mohl provozovat hudbu. Podobným způsoben se nyní doplňujeme s Přemyslem při spolupráci na vrcholných liturgiích v Katedrále.
  • Říká se, že rodiče nemají učit své děti …
    Určitě ne, ani to nefunguje. Rodiče nemají učit své děti hrát na hudební nástroj. Pamatuji si, že se mě otec snažil naučit hrát na příčnou flétnu. Sešli jsme se asi čtyřikrát, pokaždé u první lekce, a vždycky to hned skončilo – na flétnu jsem se nenaučil hrát. Mě zajímaly opravdu jen varhany. Kdybych se znovu narodil, tak si je zvolím znova.
  • Zmínil jste, že hudebník musí zvládat nejen techniku, ale že důležité je i to srdíčko, a jistě i hluboká víra. Máte velkou výhodu, že jste k Bohu blíž, varhany jsou v kostele vždy nahoře…
    Každý den musíte rozmlouvat s Pánem Bohem. Prostě jsou věci, které nevyřešíte sám a kolikrát ani s blízkým člověkem. Někdy je to tak složité, že to můžete řešit jedině s Bohem. Pak to musíte nechat plynout a někdy užasnete, jak se to vyřešilo. Musíte se ptát a dostanete odpověď. Někdy se může zdát, že Bůh čeká do poslední chvíle. Říkáte si: To je konec. A ono řešení, nějaký impuls přijde v poslední chvíli. Stačí, že vám pošle do cesty nějakého člověka, kterého nečekáte. Já mám kolem sebe dobrou rodinu. Mám tři syny – Přemysla, Jana a Pavla Josefa, všichni jsou hudebně nadaní a mohli by dělat hudbu na vrcholné úrovni. Ale vím, že každý nemůže být profesionální muzikant. Moje žena Pavla je také velmi hudebně nadaná a k tomu je také technický typ. Vystudovala Vysokou zemědělskou školu v Suchdole. Je praktická, dokáže všechno hned vyřešit, nic neodkládá. Přemysl je po ní systematik. Ve srovnání s ním já jsem bohém.

  • Josef Kšica mladší
    (* 15. dubna 1952, Opava)
    je český varhaník, cembalista a sbormistr, od roku 1999 regenschori v pražské svatovítské katedrále. Jeho otcem byl hudební pedagog Josef Kšica starší. Manželka Pavla rozená Bušová je koncertní pěvkyní (mezzosopranistkou), syn Přemysl Kšica působí jako varhaník.
    Vystudoval gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem, kde strávil dětství, brněnskou konzervatoř a hru na varhany na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Působil jako korepetitor Pražského mužského sboru (od roku 1981), zpěvák Pražského filharmonického sboru (1985–1992) a také jako koncertní varhaník, v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech jako varhaník chámový. V roce 1990 se podílel na založení Pražského komorního sboru, v němž pak pracoval jako sbormistr, varhaník a korepetitor. Roku 1999 se stal ředitelem kůru v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a založil Pražský katedrální sbor, se kterým se účastní českých i zahraničních hudebních festivalů. Jako varhaník a cembalista účinkoval na mnoha festivalech (Kolín nad Rýnem, Schleswig, Stuttgart, Salzburg, Pesaro, Palermo, Perth), je též cembalistou souboru Ars Instrumentalis Pragensis (1. cena a zlatá medaile na mezinárodní soutěži v Ósace 1996).

    Josef Kšica starší
    (11. listopadu 1926, Pivonice – 25. září 2001, Bystřice nad Pernštejnem) byl český hudební pedagog, sbormistr a hudební skladatel. V letech 1941 až 1945 vystudoval učitelský ústav v Nové Městě na Moravě, později si hudební vzdělání rozšířil studiem při zaměstnání na brněnské konzervatoři, obor příčná flétna (absolvoval v roce 1965). Jako učitel působil postupně v Hlučíně, po absolvování základní vojenské služby (1948-1950) v Kravařích, Věchnově, v Bystřici nad Pernštejnem. Na školách, kde vyučoval, zakládal a vedl pěvecké sbory, jichž bylo celkem sedm. Svou pedagogickou činnost musel kvůli onemocnění ukončit v roce 1984, poté ještě působil v omezené míře jako sbormistr téměř do konce svého života.

    Přemysl Kšica
    (* 13. prosince 1981 Praha) je český varhaník.
    Po maturitě na gymnáziu absolvoval studium hry na varhany na Pražské konzervatoři (prof. Josef Popelka). Dále pokračoval na Akademii múzických umění v Praze a na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst ve Stuttgartu v oboru varhany, kde absolvoval ve třídě Prof. Dr. Ludgera Lohmanna. Studiu varhanní improvizace se věnoval pod vedením prof. Jaroslava Vodrážky, doc. Jaroslava Tůmy a Johannese Mayra. Vzdělání následně rozšířil prostřednictvím mnoha varhanních kurzů pod vedením vynikajících zahraničních varhaníků (Lorenzo Ghielmi, Olivier Latry, Günter Kaunzinger a další). Je držitelem řady ocenění z varhanických soutěží. Třikrát získal cenu za varhanní improvizaci na soutěži v Opavě, v roce 2004 získal 3. místo na Mezinárodní soutěži mladých varhaníků v Lublani, roku 2005 2. místo na Varhanní soutěžní přehlídce v Mostě a v roce 2010 2. cenu na Mezinárodní varhanní soutěži Petra Ebena v Opavě. V Praze působí mnoho let jako chrámový varhaník, v poslední době zejména v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Působil též pedagogicky v rámci varhanního kurzu pořádaného Arcibiskupstvím pražským za účelem zdokonalování hry chrámových varhaníků. Nyní vyučuje na hru na varhany na konzervatoři v Teplicích. Intenzivně se věnuje koncertní a nahrávací činnosti u nás i v zahraničí. Pravidelně spolupracuje s řadou vokálně-instrumentálních souborů (Kühnův smíšený sbor, Pražský filharmonický sbor, Pražský katedrální sbor, Český filharmionický sbor Brno, Canti di Praga, Čeští symfoničtí sólisté, Sbor a orchestr Arcibiskupského gymnázia v Praze).

    Zadáno pro Noc kostelů - více zde
    Svatovítské varhany - více zde

    14.3.2016 15:03:29 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 07 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Noc bláznů  (NdB)

    Časopis 07 - sekce

    DIVADLO

    Divadelní tipy 8. týden

    Galashow 60

    Galashow 60
    Jiřina Bohdalová jako neodolatelná průvodkyně zábavné show se svými hosty vzpomíná na uplynulýc celý článek

    další články...

    HUDBA

    Noc na Karlštejně znovu na hradě Karlštejn

    P. Vítek, H. Holišová a D. Bambas (Noc na Karlštejně)

    Muzikál Noc na Karlštejně se počtvrté vrátí na nádvoří hradu Karlštejn. Oproti původním předpokladům začne plá celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UM?NÍ

    Ryté linky telických náhrobků

    Ryté linky telických náhrobků

    Hádanky domů života: Ryté linky telických náhrobků
    Telický židovský hřbitov v zapomenutém kraji tachovského celý článek

    další články...