Scéna.cz 

Spartakus - expresivita silných emocí

Po dlouhých letech vtáhly na scénu Národního divadla v Praze římské legie a armáda vzbouřených otroků pod Spartakovým vedením. Akce byla iniciována baletním souborem Divadla J. K. Tyla z Plzně, který patří k častým čestným hostům v Praze a jehož vystoupení jsou vždy znamenitou intervencí do stálého programu.

S baletem Arama Chačaturjana SPARTAKUS z roku 1954 jsme se mohli naposledy setkat v roce 2014 při přenosu představení z Velkého divadla v Moskvě. Šlo o nastudování Jurije Grigoroviče původně z roku 1968, kterým se balet proslavil po celém světě a stal přímo „labelem“ Velkého baletu a symbolem jeho stylu.

U nás byl inscenován v Národním divadle v Praze v roce 1957 a 1976, v novější době jej uvedli v roce 2006 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a o rok později v Národním divadle v Brně (Jiří Kyselák).

Plzeňský „Spartakus“ v choreografii a režii Jiřího Pokorného naznačil již po zdvižení opony svou scénografií, že půjde o něco speciálního (scéna Tomáš Moravec). Prostředí je vybudováno symetricky - po obou stranách černé polyfunkční struktury – „věže“, jejichž prostor je rozčleněn na přízemní a horní části, kde se také odehrává vlastní i souběžný děj. Jsou zároveň galeriemi a jejich zdvižné panely vstupními branami do arény nebo dveřmi vězení. Povrch „věží“ je prořezán malými okénky, kterými může proudit světlo a na něž vstupují a zachycují se tanečníci. Tanec je tak rozprostřen do prostoru i „vertikálně“, zaplňuje celý jevištní „kosmos“, a tak se zintenzivňuje jeho dramatický účinek. V úběžníku mezi „věžemi“, v centru, se nachází podobně fungující tribuna, která dole dovoluje průhled do další dimenze a dalšího místa dění.

Základní barvou všech ploch je černá a na ní se velmi zřetelně rýsují polonahé postavy otroků a otrokyň a zvláště Spartaka (Richard Ševčík), legionáři v purpurových pláštích v čele s Crassem (Martin Šinták), jeho milenka Aegina (Kristýna Piechaczková) v rudých šatech nebo vesnické dívky a mladíci ve světlých řízách (kostýmy Tomáš Kypta). Tento scénický útvar je proměňován a oživován světlem z rozličných zdrojů – přímé bílé světlo, barevná modrá a fialová světla vycházející z oken věží, svit loučí apod., která rovněž umocňují atmosféru (světelný design Jakub Sloup).

Samotná taneční plocha je tak umenšena a neumožňuje velkolepé vojenské pochody jako např.v Moskvě. O to asi režisérovi a choreografovi ani nešlo. Dav je zastoupen stejně účinně skupinou postav a přehlídky a manifestace síly se mohou odehrát na jednom místě. Ani v tomto pojetí souboje a bitky za lomozu zbraní a úderné hudby jistou monumentalitu nepostrádají.

Hlavní hrdina Spartakus (Richard Ševčík po právu získal Thalii 2014), se vzezřením skutečného gladiátora, který vyniká mohutnou postavou s vypracovaným svalstvem, jehož práci skvěle „popisuje“ světlo, zde není jen charismatický vůdce, který dokáže přesvědčit a strhnout, ale složitá osobnost, která prociťuje vše do hloubky, je zmítána rozporuplnými emocemi, musí činit závažná rozhodnutí. Choreografie se zaměřuje jednak na tento silový prvek - vysoké, komplikované, tvarově originální skoky a piruety (např. triumfální vstupy z centrální brány v podobě několika skoků – „letů“). Na druhé straně je tu propracována „psychologie“, kdy z grandióznosti se stahuje tanečník až ke gracilní gestikulaci. Je zde váhání, nerozhodnost, obavy, to vše vyjádřené třeba jen úkrokem, pohybem paží, sklonem hlavy, s velkou přesvědčivostí. Expresivita silných emocí – zoufalství, bolesti, nenechává nikoho na pochybách o tom, co prožívá. V této silácké osobnosti je ale také spousta lásky, něhy a laskavosti, kterou prokazuje své ženě Frygii (Jarmila Dycková). Jejich milostný duet ve druhém jednání byl něčím, co prkna ND již dlouho nezažila.

Odlišně je charakterizován Crassus a jeho konkubína Aegina. Crassus se vyznačuje „toporností“, ostrými, přímými, „geometrickými“ pohyby paží, které označují jeho „neotřesitelnou“ autoritu a nadřazenost či zpupnost, na druhé straně „chaotičnost“ ukazuje jeho neschopnost kontrolovat se v orgiastických zábavách a v poryvech zloby.

Také Aegina projevuje povahu protikladnou k milující Frygii, v jejím citu ke Crassovi je jistě velký díl vypočítavosti. Nabízí mu své půvaby, lichotí mu, pohrává si s ním, dokáže si ho podmanit, ovládnout jej, oba mají podobnou touhu po moci. Ale ani ona se v posledku neubrání obdivu ke Spartakově statečnosti.

Do tohoto základního kvarteta „přihrává“ výrazně Spartakův druh Harmodius, který opit úspěchy nutí Spartaka táhnout na Řím, tvrdý dozorce nad otroky Batiatus (Jiří Žalud) a další Spartakovi spolubojovníci.

Balet končí podle historické skutečnosti tragicky, povstání je poraženo a povstalci v čele se Spartakem popraveni na kříži – zde v emotivně působivé scéně dvou řad stojících tanečníků zády k auditoriu s rozpaženými pažemi. Obraz Spartaka ve stejné póze, s krvavou ranou na hrudi, na něhož míří římské meče, evokuje velmi silně Ukřižovaného Krista a tak i naději ve vzkříšení, které se stalo už skutečností. Spartakův pozoruhodný příběh je stále živý a uměním oživovaný - tentokrát díky svébytnému pojetí tvůrců a interpretů plzeňského souboru.

www.djkt.eu