Scéna.cz 

Dana Burešová: Asi jsem spadla do škatulky pěvkyně českého repertoáru

Sólistka opery Národního divadla Dana Burešová má za sebou úctyhodnou řadu pěveckých rolí z českého i světového repertoáru a také Cenu Thalie. Poznala publikum nejen na téměř všech českých a moravských scénách, ale mj. i v Japonsku či USA. Povídaly jsme si před Vánoci ve Státní opeře.

Když jsem procházela seznam vašich rolí, narazila jsem na to, že Mařenka z Prodané nevěsty je pro vás patrně rolí doslova osudovou. A vůbec – že zpíváte spíše český repertoár. Jaký k němu máte vztah?
Kdysi jsem asi spadla do škatulky pěvkyně českého repertoáru. A je pravda, že v Praze jsem začínala Prodanou nevěstou, i když jsem ji už předtím zpívala v Plzni. Takže se skutečně dá říci, že mě Prodaná nevěsta provází životem. Mám ji skutečně velice dobře zažitou, a to díky tomu, že se tak často inscenuje, a já jsem už několika inscenacemi prošla. Je to opera, kdy nezaváháte, ani když vás vzbudí ve tři ráno… K tomu člověk dozraje postupně u všech oper, které dlouho zpívá, ale Prodaná nevěsta je na prvním místě…

Vy jste Prodanou nevěstu zpívala nejen doma, ale i hodně daleko od domova…
Bylo to v Baltimoru, kde jsem se stala druhou Mařenkou po paní Jarmile Novotné. To bylo příjemné.

V zahraničí obvykle dělají hodně nečeské inscenace…
Já nepůsobím v zahraničí zase tak často, abych mohla zobecňovat. Ale myslím, že ty experimenty jsou spíše doménou Německa či Francie. Moje zkušenost z Ameriky je, že se tam dělá divadlo tradiční. Jejich Prodaná nevěsta byla velmi česká, taková, že by naše publikum neurazila.

Které další postavy máte ráda?
Mám ráda všechen svůj repertoár. Nemůžu říci, že něco mám raději, a něco méně ráda. Ale musím přiznat, že mi vždycky dělaly problém veselé role. Když jsem měla zpívat Terinku v Jakobínu, tak jsem se tím nějakou dobu trápila, protože mojí duši je cizí hopkání, usmívání, radování. Nějak to neumím na jevišti prodávat. Myslím, že největší vnitřní utrpení mi způsobila Adéla v Netopýru. A to proto, že Adéla je velmi veselé děvče, což já opravdu nejsem. Navíc jsem v té době na ni ještě nebyla zralá, takže pro mě to bylo utrpení psychické i fyzické.

Máte tedy nějakou z dramatických rolí, která je vaše srdcová záležitost? Třeba Alžběta v Tannhäuserovi, za níž jste v roce 2008 získala Thalii?
Každá nová role je moje srdcová… A když se ptáte na Alžbětu, odpovídám Ne. Nevyšvihlo ji to na žádný piedestal. Mám ráda všechny své role, nedělám mezi nimi rozdíly, každá mi přináší něco. A když se všechno povede, tak „to něco“ pošlu dál lidem na druhou stranu…

Jsou operní pěvkyně, které se pouštějí do různých experimentů, ale vy jste, jak se zdá, stavěná pro klasické jeviště?
Víceméně ano. Ale kdysi jsem zpívala i Chudáka námořníka, což byla taková krátká jednoaktovka, která se hrála v Divadle Kolowrat. Ale je to opravdu tak, že mám raději klasickou operu normálních rozměrů.

A podobné je to i u vašich nahrávek. Našla jsme tam rovněž téměř výhradně árie z klasických oper.
Já nenahrávám mnoho, i když po novém roce mě čeká nahrávání v rozhlase. Opět to budou české operní árie. A na to se moc těším. Minulou sezónu se mi podařilo v Londýně nahrát Miladu s panem dirigentem Bělohlávkem, a předtím se stejným dirigentem a symfonickým orchestrem BBC Prodanou nevěstu. S dirigentem Mackerrasem jsem zpívala tuším Feklušu v Kátě Kabanové, a Druhou žínku v Rusalce. Kdysi, ale to je doba mládí, jsem nahrála s Musicou Antiquou takové drobnější věci z období českého baroka. A na to moc ráda vzpomínám.

Provokativní otázka - pouštíte si nějakou muziku?
Mám ráda jazz a šansony.

A zkoušela jste je zpívat?
Šansony zpívám, ale jen soukromě. Mám ráda Edith Piaf – takže zase klasiku.

Objela jste celý svět. Je publikum v zahraničí výrazně jiné než to české? I když dnes se to asi těžko posuzuje, protože k nám hodně jezdí cizinci.
Pár let po revoluci se zásadně změnila skladba českého publika. Musím říci, že české publikum je mnohem uzavřenější, než je tomu jinde. I když se nedá říci, že je nepřejícné. Spíše čeká, co z vás vyleze. Jako by říkali: Tak se ukaž! A je takové až do konce, čeká na výsledek, jestli ho to přesvědčí nebo nepřesvědčí. Ale nejde to říci takhle obecně, není divák jako divák. Zahraniční publikum je mnohem spontánnější, lidé se rádi baví, odpustí spoustu věcí. Navíc máte pravdu, že v pražských divadlech ve velké procento zahraničních diváků. Když bych měla srovnat dnešek s dobou, kdy jsem nastoupila do divadla, tak je vztah mezi jevištěm a hledištěm mnohem otevřenější. Ale je zajímavé, že například poznáte výkyvy počasí. Když my „spíme“ na jevišti, a jsme unavenější, tak i divák reaguje pomaleji, než se po árii nadechne, probere a zatleská.

Byla jste i v Japonsku. Tam prý operu milujou…
Japonci jsou velmi vstřícný národ, mávají, tleskají, odmění vždycky umělce za jeho práci. Jsou velmi vděční a mají rádi evropskou hudbu.

Zkusme se vrátit v čase ještě před začátek vaší operní kariéry. Jak to bylo s vámi a s operním zpěvem? Kdy jste vy sama slyšela v divadle nějakou operu, a kdy jste se rozhodla, že budete operní zpěvačkou? Máte nějaké hudební kořeny v rodině?
V rodině byla jen tetička, která zpívala v Pražském filharmonickém sboru, a dědeček hrál na housle, i když byl profesí řezník. A já, když jsem slyšela svou první operu, tak mě nenapadlo, že bych se tím mohla živit. Mou první operou byla Rusalka tady ve Státní opeře, bylo mi tehdy sedm osm let. Od malička jsem sice ráda zpívala, vždycky jsem zpívala v nějakém sboru ona, ale na pěveckou kariéru jsem nemyslela. Studovala jsem pedagogickou školu, kde jsme měli úžasnou paní profesorku hudební výchovy. Ta říkala, že je mě na vychovatelství škoda, že bych měla vystudovat konzervatoř a jít zpívat. Moc jsem si nevěřila, ale byla přesvědčivá a tak šikovná, že mě přihlásila na konzervatoř a dostrkala mě až ke zkouškám. Je ovšem pravda, že už rok předtím se domluvila s mojí maminkou, a já jezdila do Prahy k paní profesorce Dagmar Součkové. Dopadlo to tak, že jsem zkoušky na konzervatoř udělala. Mám štěstí, že v životě potkávám dobré víly, které mě provázejí.

Vaše první angažmá bylo v Českých Budějovicích, ale tam jste dlouho nepobyla…
Přeběhla jsem přes Plzeň do Národního divadla. Mezi tím byly různé cesty – Brno, Ostrava, co se týče Čech a Moravy, nezpívala jsem jen v Opavě a v Olomouci. Ale beru to tak, jak to život přinese.

Jak dlouho jste v Národním divadle?
Od roku 1992, tedy třiadvacet let. Utíká to rychle. Ale já se neohlížím, spíše se dívám dopředu.

Co vás čeká v nejbližší době, Dívala jsem se, že máte na repertoáru Libuši. Budete ji zpívat na Nový rok?
Ano, letos budu zpívat Libuši 1. ledna v Národním divadle a potom v květnu. Tu říjnovou zpívala kolegyně Eva Urbanová, tak se každou sezónu podělíme o Libuši. Do konce sezóny žádnou novou roli nemám, a co bude v příští sezóně, se rozhodne až po novém roce. Tak uvidíme, co nám voda přinese…V Národním divadle mě ještě čeká Písňový večer sólistů Opery Národního divadla, který bude 20. února a já budu zpívat Straussovy Čtyři poslední písně. A pak mě ještě čeká nahrávání v Českém rozhlase, na které se opravdu moc těším.

Oficiální stránky zde
Zadáno pro Národní divadlo Praha