Scéna.cz 

Faunovo odpoledne z Královského baletu

Pod názvem Faunovo odpoledne uvedl Královský balet v Londýně komponovaný večer, který mohli diváci v kinech sledovat v přímém přenosu z Royal Opera House 12. listopadu také v kině Oko v Praze. Program sestával ze tří částí – dvou větších samostatných choreografií, mezi než byly vloženy dvě kratší skladby.
Úvod patřil rezidenčnímu choreografovi v Královském baletu Američanu Liamu Scarlettovi a jeho baletní inscenaci Viscera vytvořené v roce 2012 pro Miami City Ballet. Scarlett se zde snaží proniknout do nitra, do fyzické podstaty, esence tance. Jako hudební podklad nesmírně dynamické skladby pro 14 tanečníků slouží První klavírní koncert současného amerického skladatele Lowella Liebermanna. Na scéně se střídají konfigurace tanečníků v rytmicky intenzivních sekvencích jako poryvy větru. Neoklasický materiál je urychlen, skoky, zdvihané figury, piruety jsou explozivnější jak to vyžaduje hudba, pohyb jednotlivých tanečnic je často veden z demi-plié, s vytáčením boků.

Trikoty mužů i žen odhalující paže a nohy dovolují sledovat přesnou detailní práci každého svalu, je destilováno každé gesto. Ubíhající, zdánlivě chaotická vřava těl, podrobená ale melodickému řádu, je náhle přerušena. V čase, který se zastavil, nastupuje „hypnotický“ duet ve zpomaleném tempu, který ale v závěru spontánně také nabírá na rychlosti a přechází opět ve sborové „běsnění“ ukončené naprosto neočekávaně – bleskovým sklonem. Zásadní roli zde vedle účinkujících hraje světelný design (John Hall) proměňující obraz scény z temně červené – značící sn ad prudkost, dravost přes temně modré odstíny „lyrického“ dueta opět do ruda. Optická iluze působí v případě kostýmů, jejich barva se v tomto osvětlení nedá rozeznat – jednou se ukazují jako vínově červené, fialové, z jiného úhlu jako černé.

Liam Scarlett zahájil svou choreografickou kariéru tímto dílem velmi úspěšně a jeho dalším krokem ke slávě se může stát příští rok v květnu balet Frankenstein, který bude rovněž uveden v přenosech do kin.
Proslavené Nižinského Faunovo odpoledne podle hudby Claude Debussyho bylo tentokrát prezentováno v choreografii Jerome Robbinse z roku 1953. V jeho „Faunovi“ jsou vedle klasických momentů zahrnuty i ty zcela současné. Zůstává zde zmodernizovaný Faun a k němu se přidružila Nymfa. Robbins vycházel ze svého zážitku, když pozoroval ve zkušebním sále hocha a dívku, kteří nezávisle trénovali své role. V umělecké transformaci této drobné příhody se mezi oběma pomalu odkrývá erotická přitažlivost. V prostředí modernistického geometrického bílého altánu s velikými průchody pod modrým „středozemským“ nebem se protahuje Faun - Vadim Muntagirov a do této ospalé nálady vnikne krásná, trochu zvědavá ale i rozpačitá a nesmělá Nymfa - Sarah Lamb. Oba se nejdříve vůbec neodvažují podívat do očí a sledují se navzájem jen skrze pohledy do zrcadla, kterým je auditorium. Jsou to skuteční rozpačití mladí lidé, kteří se cítí být přitahováni a ještě to si to nedokáží dát najevo. Křehké poetické dílko, půvabné i vizuálně, dokonale zatančené oběma hvězdami, které propůjčilo název celému programu, bylo promyšleně zařazeno do jeho středu, do sousedství další působivé skladby – Čajkovského Pas de deux.

Tato Čajkovského hudba byla původně součástí partitury Labutího jezera, nikdy se ale nehrála a zmizela kdesi v archívech. Byla objevena až v roce 1953 a George Balanchin ji použil později pro svou choreografii s cílem předvést virtuozitu Violetty Verdy a Conrada Ludlowa, umělců ze souboru New York City Ballet..
V Londýně se jí chopili s bravurou, určitě srovnatelnou s onou v New Yorku Iana Salenko a Steve McRae. Klasická struktura pas de deux je zachována, avšak dobře rozeznatelné jsou mnohé Balanchinovy aktualizace – nesrovnatelně zrychlené tempo a dynamika, novotvary atd. Celá krátká skladba vyvolala bouřlivé aplaus přímo v Royal Opera House a nadšené divácké ohlasy na twitteru, které si mohli přečíst diváci v hledištích kin.

Závěr celého večera měl velmi emocionální náboj. Carlos Acosta, jeden z nejlepších světových tanečníků, se po téměř dvou desítkách let svého působení v Královském baletu loučil s kariérou vlastní choreografií Bizetovy Carmen.
V expresivním konceptu inscenace se jistě projevily jeho karibské kořeny - na hudební linie Bizetovu jsou naroubovány rytmy salsy, scény přenesené z havanských barů, známé motivy a árie v podání operních hvězd jsou obohaceny o nové melodie. Ve scénografii převládá červená a černá barva, děsivým symbolem je také postava „Minotaura“ - člověka – býka, který jako předzvěst tragédie vystupuje z ohromného červeného kruhu. A především hlavní představitelé „to“ mají v krvi – Carmen - Marianela Nunez a Don José - Carlos Acosta. Carlos Acosta, od počátku už s vědomím porážky, nezkrotná Carmen – oba velmi op ravdoví, vrhli do tance – hry své fyzické síly a city naplno. Rovnocenným partnerem jim byl uhlazený, sebevědomý toreador Escamillo - Federico Bonelli.
I nová Carmen svou vizualitou poněkud asociující akční filmy, podnítila neochabující potlesk. Ten patřil následně také oficiálnímu ceremoniálu loučení s Carlosem Acostou, kterého diváci zasypávali květy...

Příští baletní přenos z Royal Opera House v Londýně se nese už v předvánočním duchu. Zejména děti ale i jejich rodiče a kdokoliv kdo miluje pohádky určitě ocení Louskáčka na programu 16. prosince 2015 v pražském kině Oko.