Scéna.cz 

Kamila Moťková: Hoboj mě naučil se nevzdávat

S hobojistkou Kamilou Moťkovou (Kozákovou) jsme se setkali ve Zlatých Horách, kde 29. srpna 2015 probíhal každoroční festival rodiny Začalů Džem na ranči. Se svým manželem trombonistou Lukášem Moťkou se ale k našemu překvapení nerealizovali coby hudebníci, nýbrž návštěvníky seznamovali se svým velkým hobby, kterým je vaření čaje. Měli s sebou rozsáhlou výbavu a celou sadu zajímavých čajů, ke kterým toho uměli i hodně co popovídat. Jejich společným snem je mít na zahradě čajový altán pro přátele. Jednou… ve vysněném budoucnu. V nejbližší budoucnosti ale Kamilu čekají dvě zásadní události – převzetí doktorátu na Akademii múzických umění v Praze a narození prvního potomka.

Slyšeli jsme od Vašeho manžela, že máte velkou citlivost pro čaj. Platí to i o hudbě?
Je to asi jako se vším. Citlivost se vypracuje časem a zkušenostmi. Čím víc čaje vypijete, tím víc rozeznáte detaily a nuance - u hudby je to stejné.

Citlivost na čaj znamená, že poznáte, zda je pro vás pozitivní nebo ne. Manžel říkal, že když vy vypijete čaj z lístků, které byly trhány moc brzy nebo často, tak se Vám po něm udělá špatně…
Nejdříve rozlišujete, zda chutná nebo nechutná - to je základ, který je u každého člověka jiný. Konstitučně jsem jiná než manžel, jsou čaje, o nichž vím, že mi nedělají dobře, tak je nepiji. Lukáš je schopný z nějakého degustačního hlediska ochutnat i několik nálevů za sebou, několikrát různé typy. Když mně určitý čaj nedělá dobře, ochutnám kalíšek, po druhém se mi udělá špatně - a už si ho nikdy nedám. Fenomenální čaj někomu nesedne - a stejné je to s hudbou. Někdo poslouchá úžasný koncert klasické hudby, ale ta se mu nelíbí…

Pojďme tedy k hudbě. Je to tak, že by se Vám udělalo zle z některé skladby?
Člověk jako profesionál vydrží zahrát cokoli, vždycky jsem schopna si něco najít, abych si z toho udělala zážitek. Jako posluchačka vím, že existuje hudba, kterou pokud mám možnost ji neposlouchat, tak si ji nepouštím. U hraní ne. Budu se třeba soustředit na správné dýchání a tím odvedu myšlenky od poslechu.

Jaký máte vztah k soudobé české hudbě? Osobně mi připadá někdy až přehnaně hlučná, např. některé skladby pana Šestáka nebo pana Temla.
Soudobou hudbu mám ráda i ji ráda hraji, ale vím, že na většinu posluchačů to působí tímto způsobem - je to úplně stejné jako u čaje. Ochutnáte ho a řeknete si, to je hořké, čím víc pijete, tak pochopíte různé nuance. Podobně se musíte naučit, co máte poslouchat, což u soudobé hudby je těžší, než když si pustíte např. časem prověřeného Beethovena, to už je pro naše uši lahodné.

Trošku ze soukromí… S manželem společně hrajete v České filharmonii… Vysoká škola, master class v Kosovu. Nemáte se už někdy plné zuby?
Zdá se, že jsme hodně spolu, ale opak je pravdou. Nejsem členem České filharmonie, občas si mě najmou - jsem na volné noze. Filharmonie je v jednom kuse na zájezdě, já jsem měla hodně hraní mimo Prahu, hraju různě po orchestrech. Opravdu se stávalo jako zákon schválnosti, že jsem byla čtrnáct dní pryč, Lukáš byl doma, přijedu a on jel na čtrnáct dní pryč. Když jsme jeli spolu učit do Kosova na kurzy, to byl úplně vzácný čas, kdy jsme spolu byli čtrnáct dní v kuse.

Mistrovské kurzy jsou manželskými páry vyhledávané, že se právě spolu uvidí delší dobu.
Přivítali jsme to velice, protože nám spolu nevyšla společná dovolená. Neleželi jsme na pláži, ale trávili jsme čas v Kosovu spolu. Byla to taková specifická oblast a krajina. Nedovedu si představit, kdybych tam byla bez něho, tak by to bylo o dost náročnější.

Můžete to specifikovat?
Celkově si uvědomíte, jak dobře se máme. Mnohdy na podmínky doma žehráme, ale máme se úžasně. Co se týče hudby, máme obrovské bohatství v kulturní tradici, vývoj klasické hudby se nedá s tamním stavem srovnávat. Jsou tam v úplných začátcích. Profesoři na vysoké škole jsou samouci a předávají žákům něco, co se sami naučili, ale mnohdy s tím sami bojují. Lukáš měl konkrétně zážitek, že profesor trombónu k němu chodil na hodiny, aby se něco naučil. Nemají od koho. Jsou první generace.

Mají orchestr typu České filharmonie?
V Prištině mají filharmonii hlavního města, myslím, že v Kosovu žádný podobný ansámbl není. Měli jsme žáky i z Albánie, tam v Tiraně mají filharmonii a rozhlasový orchestr a nějaký vojenský soubor. To si považují, že mají opravdu hodně orchestrů. Když se podíváte jen v Praze, kolik tady působí těles! Oni tam studují hudbu a přitom vyhlídky na uplatnění mají omezené. Jediná pomoc pro ně by byla, kdyby tam nastálo přijel někdo ze západnější Evropy, nebo kdyby měli možnost vyjet studovat do zahraničí a přivézt znalosti zpátky. To se postupně stane, určitě to začne růst. Zatím jsou v začátcích.
Náročné bylo prostředí města. Bylo tam čtyřicet stupňů. Bylo to těžko snesitelné, protože všichni jezdí v autech. Všichni. Není tam moc parků ani přírody. Všude je tam prach. Nemohla jsem dýchat. Vždycky jsem si dala přes nos vlasy, abych měla jakousi roušku. Nejhorší to bylo odpoledne, kdy se teplota vyšplhala na nejvyšší míru. Chodníky tam nejsou nebo na nich parkují auta. Musíte chodit v provozu mezi jedoucími auty. To mi dělalo problém. Bylo to náročné i pracovně. Učili jsme od rána do večera. Moc jsme si neodpočinuli. V každém případě to byla úžasná zkušenost.

Říká se, že klasická hudba má problém s posluchači, že jich u nás ubývá. Jak si vysvětlujete, že právě v Kosovu po vážné hudbě touží a chtějí ji. Proč?
Asi ji chtějí jako všude jinde. I u nás je mnoho mladých lidí, kteří hudbu mají rádi, opravdu se tomu hluboce věnují. Studenti cvičí, protože to chtějí dělat. Tam je to stejné. Studenti i tam poslouchají heavy metal apod. a k tomu hrají klasiku na hoboj.

Jde mi o to, když budou mít třeba kvalitnější orchestr, kde vezmou publikum?
Lidi se musí naučit chodit. Měla jsem žačku z Albánie a ta potvrdila, že měli problémy s publikem, ale v současné době se to zlepšilo. Vedle toho mají problém i s reklamou, ta tam moc nefunguje. Plakáty tam nevisí. Záleží to na tom, zda si to lidé řeknou mezi sebou a začnou chodit.

A hoboj? Jak jste se k němu dostala? Je to nástroj pro ženy?
Dneska hraje už většina žen. Kdysi to byla doména mužů. Ve všech nástrojích začínají ženy převažovat. Např. trombón, vyloženě chlapský nástroj - i tam hraje čím dál více holek. Bylo to náhodou. Chodila jsem na ZUŠ v Orlové a hrála jsem klavír, flétny a saxofon. Tenkrát se neučila ani flétna ani saxofon na konzervatořích. Dneska už tomu tak není. Studovala jsem na gymnáziu a upřímně, nedovedla jsem si představit svou budoucnost, proto jsem se rozhodla pokračovat v hudbě.
Někdo mi řekl, zkus lesní roh. Ne. To nevypadá hezky na pohled. A co třeba hoboj? Souhlasila jsem, a to jsem ani nevěděla, jak to vypadá. (Smích.) Hoboj – to zkusím, to je super. Pak mi dali do ruky nástroj a bylo hotovo. Zrazovala mě paní učitelka:„Jestli Vám mohu radit, tak na to nehrajte. Strojky, to je velmi náročné.“ To jsem nevěděla, o co jde. Začala jsem na hoboj hrát. Časem jsem jí dala za pravdu.

Můžete přiblížit, jak jste se se strojky popasovala?
Nejoblíbenější téma hobojistů. Když se sejdou, jsou schopní o tom prodebatovat dny i noci. Je to v podstatě z třtiny. Proto se tomu říká dvouplátkový nástroj. Jsou dva třtinové plátky proti sobě, a jakmile do toho foukáte, tak začnou vibrovat a vytváří se zvuk. Je to náročné na čas. Hodně dlouho trvá, než se naučíte to vyrobit tak, aby na to bylo možné hrát. Než já jsem byla schopna zodpovědně vyrobit strojky a zahrát koncert tak, abych se za to nemusela stydět, tak mi to trvalo tři roky. Kolik sprostých slov kolem toho bylo a špatná nálada. Představte si, že nad tím sedíte, protože si to musíte vyrobit, sedm hodin denně. Vyrobíte pět strojků a nehraje z toho ani jeden - to je skutečně šílené zoufalství. Kdybych si vybírala nástroj dnes, tak nevím, zda bych do toho šla znovu, když už vím, co to obnáší.

Asi to bylo dobře. Probojovala jste se až do Prahy do nejlepších českých orchestrů.
Myslím, že mě to naučilo takové to nevzdávat se, vytrvalosti, vnitřní disciplíně. Když to zvládli ostatní, tak proč ne já? Spousta hobojistů to řeší tak, že si kupují strojky od někoho, kdo to umí. Na to jsem byla moc fajnovka. Baví mě ruční práce, vždycky mi to šlo. Přeci nejsem levá, abych nevyrobila strojky. Hlavně je to pohodlnější v tom, že je člověk nezávislý. Když odjedete na měsíc někam pryč, kde nemáte záchranu vedle sebe, najednou strojky přestanou hrát, víte, že se může spolehnout sám na sebe. Nemůžete čekat, že vám někdo přes půl světa bude posílat strojek.

Kolik koncertů vydrží jeden strojek?
Mně konkrétně v plném zápřahu vydrží zhruba tři dny zkoušení a dva dny koncertů.

Když cvičíte doma, máte stejný strojek jako na koncert?
Mám takový, co bych nevzala na koncert. Ale nemůže být úplně špatný, protože to bych se „zkazila ve hře“, ale třeba nemá tak pěkný tón, už má nějaké mouchy. Jsou to strojky, co si odehrály koncerty a už nejsou tak dobré.

Zmínila jste ruční práce. Paličkování?
Konkrétně ne paličkování, ale pletení, háčkování, malování na hedvábí, drátkování… šití. Vyrábím si i šperky. My muzikanti vyhledáváme něco, po čem vidíme fyzický výsledek. Když hrajeme, tak je to pořád virtuální. Odehrajeme a je to najednou pryč. Zůstane z toho pocit, což je úžasné, ale chybí vyloženě materiální výsledek.

A co to dělání strojků? Teď ho vystrouháte a najednou to hraje. To je přece hmatatelné?
To je právě hodně pomíjivé. Mám skvělý strojek, ale za týden vím, že je po něm.

Máte jiný strojek na jednu skladbu a pak ho musíte občas vyměnit?
Tak to je. Na sólové hraní mám jiný strojek než do orchestru, některé skladby vyžadují úplně něco jiného. Nepotřebuji třeba strojek, který hraje nahlas, ale aby hrál jemnou piano dynamiku. Střídám to. Během jedné skladby většinou ne, i když i to jde. Někteří hobojisté to tak dělají.

Kolik času zabere výměna strojku při hraní?
Během hry je to pár sekund. Mám to v krabičce před sebou, vyndám jeden z hoboje, dám nový a pokračuji.

Když to dobře dopadne, tak budete rodit jako doktorka?
Ano. Pokud vše půjde podle plánu, porodím už jako doktorka společenských věd.

Myslíte, že se může stát, že budete kolegům doma na mateřské z nudy strouhat strojky? Možná byste se mohla stát strojkovou specialistkou?
To si nemyslím. Stát se může i toto, ale … Uvidíme, co čas přinese. Těšíme se teď hlavně na miminko. Tatínek už ho vychovává od malička. Pouští muziku a řekne k bříšku: „Dobře poslouchej, toto je Mozart.“ Další den pustí Bacha. Těšíme se na hudebního znalce.(smích)

Děkujeme za rozhovor, gratulujeme k závěru studie a přejeme Vám hodně štěstí do rodinného života! (Ptali se Josef Meszáros a Alena Kunčíková.

MgA. Kamila Kozáková (hoboj)
Ukončila studia doktorského cyklu na Akademii múzických umění v Praze. Absolvovala stáž na konzervatoři ve francouzském Lyonu. Zúčastnila se řady mistrovských kurzů (ISA - Rakousko, Akademie Santander, a další). Je laureátkou a semifinalistkou několika domácích i mezinárodních soutěží (Vidnava, Lodž, ARD Mnichov). Působila v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK. Byla členkou orchestrální akademie České filharmonie a působila v Baborák Ensemble. Poslední rok působila pouze na volné noze.