Scéna.cz 

2 x Libuše

Plzeň – EHMK 2015 Libuše
Přímý přenos slavnostní premiéry opery B. Smetany z Nového divadla v Plzni. Účinkují: Sólisté, sbor a orchestr Divadla J. K. Tyla. Dirigent O. Dohnányi. Režie M. Otava a T. Pilař. Kamera P. Beňa. Televizní režie R. Tesáček
Libuše se nikdy neměla stát běžným repertoárovým kusem. Byla určena k otevření Národního divadla, kterým se chtěl nově se konstituující národ prezentovat. To se také stalo. Jak v roce 1881, tak o dva roky později, kdy bylo po požáru znovu postaveno. Libuše byla ale také určena k příležitosti korunovace Františka Josefa I. českých králem, kterou sliboval, a k jeho návštěvě premiéry. František Josef ale nepřijel, poslal za sebe korunního prince Rudolfa a korunovat se českým králem nedal. A tak si vlastně národ český tu korunovaci odbyl jen na divadle – volbou Přemysla českým knížetem a de facto vznikem českého státu.

Libuše se ani běžným repertoárovým kusem nikdy stát nemohla. Vyžadovala a vyžaduje určitým způsobem naladěné obecenstvo. Nejde o klasické dílo, jehož dramatický příběh by dokázal uchvátit diváky za všech okolností. Je dílem symbolickým, odvíjejícím se metodou velkých historických obrazů. Smetana si toho byl dobře vědom. Dirigentu Adolfu Čechovi, který řídil premiéru, napsal: "Pro budoucnost nepodepíšu žádné platné pro mě závazky stran Libuše, kterou bych tím obyčejným denním provozováním takřka pohřbil." Mělo to ještě jeden praktický důvod. Libreto Adolfa Wenziga počítalo i s nákladnými scénickými obrazy zejména v Libušině závěrečném proroctví a Smetanovi bylo jasné, že takové množství statistů a celkového scénického aparátu si divadlo nemůže běžně dovolit. Dnešní jevištní technika má už jiné možnosti a stejně jsou dnešní diváci zvyklí na rozvolněnou dramatickou stavbu.
Pověst o Libuši, kterou Wenzig převzal z „objeveného“ Rukopisu zelenohorského, má daleko starší jádro. Vyskytuje se už v mýtech keltských a zcela jistě je odleskem dávného přechodu od matriarchátu k patriarchátu, velké společenské změny, která proběhla u všech evropských národů.
Plzeňské nastudování Libuše chce plně využít možností, které jí technika Nového divadla skýtá. A zároveň nazřít toto Smetanovo dílo při veškerém jeho národním významu jako příběh z evropského dávnověku, jehož dosah může být širší než "jen" v posílení sebevědomí českého národa. Velkolepost Smetanovy hudby takový postup umožňuje.
Vysílání: 09.5., 20.00 hod., ČT art

V 1. přestávce: Libussa, česky Libuše
Ze zákulisí vzniku naší národní opery i jejího nejnovějšího nastudování operním souborem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Režie Š. Kačírek (Premiéra)
Že operu Libuše složil Bedřich Smetana, ví snad každý Čech. Ti vzdělanější tuší, že autorem libreta je Josef Wenzig, stejně jako v případě Dalibora. A ti ještě vzdělanější vědí, že naše národní opera vznikla na základě německého libreta, což byl samozřejmě fakt, který bylo nutno v době vzniku (a i po něm) důkladně tajit. A tak se stalo, že jméno Ervín Špindler je i dnes vlastně skoro neznámé, stejně jako Wenzigova původní, německá verze.
Opera odehrávající se na úsvitu českých dějin (a navíc spíš ve fantasii Václava Hanky) došla za více než sto let, kdy patří k repertoáru našich operních scén, několika proměnami společenského vnímání. Byla záminkou k manifestaci národní příslušnosti publika, byla posilou v dobách okupace ať již nepřátelskými či spřátelenými armádami i „povinnou“ operou za přítomnosti zástupců strany a vlády při oficiálních svátcích, kteroužto tradici „naboural“ 1. leden 1990, kdy byla uvedena na počest zvolení Václava Havla prezidentem.
Má-li opera Libuše dnes pro publikum a inscenátory ještě nějaký jinou hodnotu, než „jen“ uměleckou, se pokusíme zjistit s protagonisty a inscenátory jejího nejnovějšího nastudování, jehož slavnostní premiéry se můžete zúčastnit díky přímému přenosu na ČT art.
Vysílání: 09.5., hod., ČT art