Scéna.cz 

Treliński – nový Hitchcock opery?

„Lidi, co děláte na Valentýna v opeře? Zvedněte se a jděte se bavit!“, vzkázala Anna Netrebko po skončení Jolanty divákům přímého přenosu. Brala jsem to jako dobrý vtip, ale…
Proti tomuto představení jakoby se spikly všechny síly světa. Uvedení JOLANTY a MODROVOUSOVA HRADU provázelo několik nepříjemností - původně plánovaná premiéra představení byla odložena o několik dnů kvůli hrozícímu blizardu (silný, suchý vítr – pozn. red.). Jak dirigent Valerij Georgijev, tak hlavní protagonistka Jolanty Anna Netrebko byli označeni za sympatizanty ruského prezidenta Putina a v Americe se proti nim protestovalo. V den live přenosu dokonce jednoho aktivistu s transparentem, který se při ovacích vydrápal na jeviště, museli vyvést ven z MET.

Jolanta a Modrovousův hrad společně?
Proč byla tato dvě díla uvedena pospolu, se snažil vysvětlit polský režisér Mariusz Treliński v předtočeném dokumentu uprostřed přenosu – z jeho pohledu šlo v první části o cestu ze tmy ke světlu – a v druhé ze světla do tmy. Přestože v tom je jistá druhoplánová logika, mně se nejeví spojení těchto dvou oper jako šťastné. Viděla jsem Trelińského SALOME u nás ve Státní opeře – a MODROVOUSŮV HRAD – to jsou dva horrory s téměř hitchcockovským efektem. To polský režisér umí! Ale Jolantě to po vizuální stránce ublížilo, tady jeho režie pokulhává. Jolanta má být pohádka umístěná do krásné zahrady. Nevím, zda to bylo způsobeno nároky na přestavbu mezi uváděnými dvěma kusy, ale scéna Borise Kudličky a videoprojekce Bartka Maciase byly zbytečně ponuré, do představy ráje daleko… Rajská zahrada jako osamělá bílá místnost s bílým parožím – jakoby Jolanta vyrůstala v české nemocnici, navíc uprostřed prapodivného lesa, kde černé stromy visí nad zemí a jsou jim vidět kořeny. Až by se zdálo, že pan Treliński se svými spolupracovníky přetvoří na horror vše, co se mu dostane pod ruku. Také kostýmy Marka Adamskiego byly v Jolantě příliš civilní. Zato v Modrovousově hradu to vše funguje a působí až geniálně.
Ale vraťme k jednotlivým operám: JOLANTA je Čajkovského poslední operou. Je to pohádka o slepé princezně Jolantě (Anna Netrebko), kterou její otec král René (Ilja Bannik) ukrývá v krásné zahradě, aby ji ochránil před světem. Také nechce, aby se její snoubenec vévoda Robert (Alexej Markov) dozvěděl, že má tělesnou vadu – evidentně doufal v její uzdravení, protože povolal maurského lékaře (Elchin Azizov – debutoval v MET), který ji měl vyléčit. Král zakázal všem sloužícím s Jolantou mluvit o tom, že je slepá – a tak si nebohá princezna myslí, že oči jsou jen pro pláč. Režisér se trochu vysmívá pošetilému chování krále – služky se chudákovi nevidomé Jolantě pošklebují a hřeší na její slepotu. Až se objeví rytíř Vaudémont (polský tenorista Piotr Beczała), který jí odhalí pravdu a kvůli kterému se Jolanta rozhodne podstoupit léčbu. Anna Netrebko se vžila do role mladičké, naivní slepé princezny a rodná ruština jí dokonale splývala ze rtů. Piotr Beczala zazpíval skvěle tenorový part. Jejich společné árie patřily k vrcholům první části večera zde.
Velice dobře taky zapůsobil sytý mužný baryton Alexeje Markova. Lidem, kteří na operu nechodí, ale znají třeba Alexandrovce – tak takový hlas to je – sytý a typicky ruský.
Vše skončí happyendem – tolik tedy o cestě ze tmy do světla.

A teď ze světla do tmy – do temné duše Bartókova Modrovouse (Michail Petrenko), kterou zobrazuje jeho hrad. Je to psychothriller o Juditě (německá sopranistka Nadja Michael), která opustí svůj předchozí život kvůli novému muži (mimochodem není zcela jasné, zda už jsou to manželé nebo pouze milenci). Libreto Bély Balásze vychází z pohádky francouzského spisovatele Charlese Perraulta. Judita s Modrovousem přijíždějí autem do lesa, kde stojí osamocený dům. Vejdou dovnitř – a za okny velmi realisticky leje jako z konve. Judita fascinovaná Modrovousovým tajemným fluidem uvidí sedmery dveře a chce poznat všechny komnaty, které zobrazují zákoutí jeho duše. O Modrovousovi se proslýchá, že zavraždil své předchozí manželky. Judita si myslí, že ho svou bezmeznou láskou změní. Poznává tedy postupně mučírnu, zbrojnici, klenotnici zobrazenou jako luxusní koupelnu, kde se Nadja koupe téměř nahá, zahradu, komnatu s výhledem na partnerovy rozsáhlé země a pozemky. Krev je nejen na zbraních a mučidlech, ale i na špercích a klenotech… Judita už schytá sem tam nějakou ránu, Modrovous odmítá dále s odhalováním pokračovat, žádá: „Miluj mě a neptej se mě na nic!“ – Judita mu přesto nedá pokoj a dožaduje se dalšího poznání. Máte úplně touhu ji zastavit a usměrnit – „Dej mu pokoj, jinak tě zabije,“ se vám chce vykřiknout… Šesté dveře skrývají moře slz a za sedmými Judita spatří přízraky předchozích Modrovousových žen a svůj hrob… připojí se k družkám a Modrovous upadá do ponuré, temné osamělosti.
Celé to je jako opera pro dva pěvce, německá sopranistka Nadja Michael a ruský basista Michail Petrenko se svých partů zhostili pěvecky i herecky výborně. V rozhovoru mezi představeními byli protagonisté dotázáni, jak chápou svoji úlohu. Zatímco paní Nadja se rozpovídala o psychologickém charakteru své postavy jako ženy bezhlavě zamilované do nepravého muže, která věří, že svou láskou vše napraví, jen co bude znát všechna zákoutí jeho duše, Michail Petrenko jen pokrčil rameny a říká: „Nevím, co k tomu dodat? Hraji Modrovouse…“ K tomuto temnému příběhu dokonale sedne i Trelińského režie a temná scéna, stromy s odhalenými kořeny, spouštějící se roleta garážových dveří, jež navždy uzavře Juditě možnost se vrátit, světelné efekty, scénické projekce. Je to zinscenováno hitchckokovsky horrorově, až se tají dech… viz ukázka zde.
Hudba Čajkovského (1840-1893) a Bartóka (1881-1945) je velmi rozdílná – milovníkům Čajkovského se nemusí líbit Bartók (což je můj případ) a naopak. Totéž ruština a maďarština jako originální jazyky opery. Možná i proto se část publika zařídila podle vtipné rady Anny Netrebko a po začátku druhého kusu z kina Aero prchla … Přímý přenos byl uváděn na svátek zamilovaných – u nás ho spousta lidí ostentativně neslaví, ale v Americe je to tradiční svátek lásky, divím se, že METce u Američanů toto načasování Modrovouse v live přenosu zrovna v tento den prošlo. Na druhou stranu z čistě osobního pohledu musím přiznat, pokud by to nebylo uváděno pospolu, tak na Modrovouse bych nikdy „dobrovolně“ nešla a připravila se tak o tento uhrančivý zážitek, což by – hodnoceno s odstupem času – byla škoda. Pocity těsně po promítání jsem však měla velmi záporné. Dávám přednost umění, které rozradostní a povznese nad všednoden, to, které sráží dolů, bych si ráda odpustila. I když v opeře je to celkově těžké, Otello a Macbeth jsou taky ponuré, Carmen jakbysmet. Ale tam je to tak nějak vzdálenější historicky i místně, u Modrovouse mám pocit, že se to může právě odehrávat u sousedů. Anebo je to Trelińskim? Dokáže ve vás vzbudit pocit, že ten příběh je aktuální a odehrává se někde poblíž, možná i u vás doma – viz pražská SALOME – odkaz na recenzi zde.

Osobnost, kterou stojí za to poznat blíže - mezinárodně proslulý polský filmový a divadelní režisér a umělecký ředitel Polské národní opery ve Varšavě Mariusz Treliński absolvoval Filmovou akademii v Łódźi v roce 1986 a v následujícím roce debutoval filmem Zad wielkiego wieloryba (Zadek velké velryby). Za film Pożegnanie jesieni (Rozloučení s podzimem, 1990) podle románu Stanisława I. Witkiewicze, který měl premiéru na festivalu v Benátkách, Mariusz Treliński získal Cenu Andrzeje Munka a Cenu Filmové komise za nejlepší debut udělovanou ministrem kultury Polské republiky. V opeře Treliński debutoval v roce 1999 velmi úspěšnou inscenací Pucciniho Madama Butterfly v Polské národní opeře (PNO) ve Varšavě; inscenaci uvedl o dva roky později Plácido Domingo ve Washingtonské národní opeře, kde ji znovu ji obnovil v roce 2006 a představení sám dirigoval. V roce 2009 Treliński režíroval Madama Butterfly v Palau de les Arts Reina Sofía ve Valencii. Mezi dalšími operními tituly figurují Szymanowského Král Roger (Polská národní opera, 2000), Verdiho Otello (PNO, 2001), Čajkovského Evžen Oněgin (PNO, 2002; Palau de les Arts Reina Sofía ve Valencii, 2011), Mozartův Don Giovanni (PNO, 2002; Los Angeles Opera, dirigent Kent Nagano, 2003; Los Angeles Opera, dirigent Hartmut Haenchen, 2008; Wrocławská opera, 2011), Čajkovského Piková dáma (Berlínská státní opera, dirigent Daniel Barenboim, v roli Heřmana Plácido Domingo, 2003; PNO, 2004), Giordanův Andrea Chénier (Washingtonská národní opera, dirigent Plácido Domingo, 2004; PNO 2005). Trelińského inscenace hojně využívají symboliku a jsou protkány mýtickými odkazy, tlumočí složité příběhy zalidněné realistickými a psychologizujícími portréty hrdinů a jejich vizí. Jeho produkce Rachmaninovova Aleka a Čajkovského Jolanty byly uvedeny poprvé v Mariinském divadle s dirigentem Valerijem Gergijevem v roce 2009 a tentýž rok také na festivalu v Baden-Badenu. Mariusz Treliński v říjnu 2008 byl již podruhé jmenován uměleckým ředitelem Polské národní opery ve Varšavě.

Petr Iljič Čajkovskij:Iolanta; Béla Bartók:Bluebeard’s Castle (A kékszakállú herceg vára) Dirigent: Valery Gergiev; Režie: Mariusz Treliński; Scéna: Boris Kudlička; Kostýmy: Marek Adamski; Světla: Marc Heinz; Choreografie: Tomasz Wygoda; Video: Bartek Macias; Zvuk: Mark Grey; Dramaturgie: Piotr Gruszczyński; The Metropolitan Opera Orchestra. Premiéra 29. ledna 2015 Metropolitan Opera House New York
Iolanta:Iolanta – Anna Netrebko; Vaudémont – Piotr Beczała; Robert – Aleksei Markov; King René – Ilya Bannik; Bertrand – Matt Boehler; Alméric – Keith Jameson; Ibn-Hakia – Elchin Azizov; Marta – Mzia Nioradze; Brigitte – Katherine Whyte; Laura – Cassandra Zoé Velasco
Bluebeard’s Castle: Judith – Nadja Michael; Bluebeard – Mikhail Petrenko

Psáno z HDlive přenosu Metropolitní opery v New Yorku, 14. února 2015.