Scéna.cz 

Veselá vdova – v pařížském kabaretu počátku minulého století

Opereta Franze Lehára VESELÁ VDOVA se rozezněla v sobotu 17. ledna 2015 totálně vyprodaným kinem Aero a dvěma tisícovkami dalších kinosálů v 69 zemích světa. Tuto operetu MET premiérovala teprve před necelými dvěma týdny, příznačně v rámci všeobecného veselí na Silvestra. Uvedení operety se považovalo v USA a celém kulturním světě za velkou událost, proto jsem byla mimořádně zvědavá, jak se to vlastně povedlo. Na začátku ledna začaly vycházet zahraniční kritiky např. od Anthonyho Tommasini v New York Times, Jamese Jordena v New York Observer, Ruperta Christiansena v Daily Telegraph – a ty překvapivě nebyly vůbec příznivé… Tak ještěže máme tu možnost alespoň prostřednictvím kina si udělat vlastní názor!

A věřte, bylo na co se dívat! Broadwayí ostřílená, ale v MET debutující režisérka a choreografka Susan Stroman (získala už pět ocenění Tony Awards) vytvořila tu pravou podívanou z pařížského prostředí Belle Époque! Scénograf Julian Crouch vytvořil to nejfrancouzštější prostředí na scéně připomínající rudým sametem a zlatými ozdobami komnaty Napoleona III. v muzeu Louvre. Kvůli autenticitě kabaretu se dokonce tým vydal osobně do Paříže navštívit Musée Maxim's, které představuje nejvýznamnější soukromou sbírku Belle Époque – přes 750 kusů nábytku a uměleckých předmětů. 318 – ano, čtete dobře – 318!!! kostýmů pro tuto operetu navrhl velmi známý a ceněný William Ivey Long (ten už má Tony Awards na svém kontě šest).

Titulní roli Hanny Glawari ztvárnila světová operní diva, sopranistka Renée Fleming (55), která na jevišti MET ztvárnila už 22 rolí a vystoupila v 225 představeních (včetně Dvořákovy RUSALKY). Měla kostým prý dokonce posázený diamanty – no, pravé asi nebyly . Bohužel paruka z doby Belle Époque ji změnila téměř k nepoznání a nelichotivě ji ubrala na její přirozené kráse a šarmu – a přidala zbytečně roky. To je jediná výtka, kterou k celému zpracování mám – jakoby postarší vzhled skoro všech hlavních protagonistů – a málo přirozeného bujarého veselí v jejich tvářích. Jsou to přece jen operní pěvci zvyklí na těžší kusy.

Do budovy opery se od dob svých studií poprvé vrátila a na jevištních prknech MET si poprvé ve své kariéře zazpívala a zatančila broadwayská královna Kelli O'Hara (38), jež ztvárnila roli koketní Valencienne. Spolu s Alekem Shraderem (32) v roli Francouze Camilla de Rosillon měli být mladým sladkým milujícím se párem ve vedlejší dějové linii, bohužel opět Kelli vypadala s parukou a nalíčením jako dáma lehce po padesátce, tudíž Camille vypadající přirozeně na svých 32 působil jako mladíček beznadějně zamilovaný do postarší vdané ženy, což asi nebylo záměrem tvůrců a je to trochu matoucí. I když i takové případy se v životě stávají… V hlavní mužské roli pontevederského „playboye“ hraběte Danila se představil Nathan Gunn (44). Podle rozhovoru v přímém přenosu se na prknech MET v 15 rolích objevil již více než 135x. Svůj krásný a sytý baryton musel zde využít i na nezpívané divadelní dialogy, na což podle jeho slov není moc zvyklý. Také tanec byl pro něj zapeklitým oříškem – představením je třeba se protancovat. Zato jeho partnerka Renée Fleming si libovala, že naštěstí v dětství a mládí absolvovala 10 let tanečních lekcí. A to se paní režisérka a choreografka v jedné osobě Susan Stroman dušovala, že se v porovnání s představeními na Brodwayi snažila brát zvýšené ohledy na to, že má před sebou operní pěvce, nikoliv profesionální tanečníky.
Barona Zetu, postaršího manžela Valencienne, si zahrál Sir Thomas Allen (70), který se vyznačoval nejen skvělým zpěvem, ale také perfektním mluveným projevem. V rozhovoru se svěřil, že nechodil na žádnou rétoriku, ale místo toho hrál jako normální kluk ve školním týmu ragby. Z vedlejších rolí bych ještě ráda vyzdvihla jednu nezpívanou - nejkomičtější roli sluhy Njeguše v podání herce Carsona Elroda, který tímto v MET také (a pochopitelně jako nezpěvák) debutoval.
Druhé dějství probíhalo u Hanny – v povzdálí jsme měli možnost vidět basiliku Sacré Coeur na Mont Martru. Folklórní soubor z údajně balkánského velkovévodství Pontevedro kostýmy i stylem tance připomínal ruský lidový tanec – náznaky kozáčka, ženy měly ve vlasech vysoké čelenky, barevnost kostýmů, scéna jakoby skoro byla vystřižena z pohádky Mrazík, jen dívky měly kratší sukně... a odtančeno to bylo s maďarským temperamentem. Opravdu krásná podívaná. Nejznámější árie „Viljo, o Viljo“, kdy se Hanna prostřednictvím příběhu svěřuje se svou dávnou láskou k Danilovi, to bylo vážně potěšení pro ucho.
Z plna hrdla a úplně nejvíc jsme si operetu vychutnali v závěrečném 3. dějství. Atmosféru pařížského kabaretu počátku minulého století, plné kankánů a flirtujících čísel, nedokážu si představit, že by to někdo udělal líp!!! V rolích kankánových tanečnic „grisettek“ jsme viděli Synthii Link, Alison Mixon, Emily Pynenburg, Leah Hofman, Jenny Laroche a Catherine Hamilton. Na jevišti v závěrečných scénách byla plno, krásné kostýmy a nejkankánovější kankán! Tady se plně projevily zkušenosti paní režisérky – show prostě nechat plně vygradovat umí!
Sir Andrew Davis se držel původní partitury z roku 1905. Hudba ho rozhodně nenechává chladným a představením se doslova také dirigentsky zcela po svém protančil. Pod jeho zkušenou taktovkou podal orchestr MET opery skvělý a profesionální výkon. Za zmínku stojí i to, že Andrew Davis zkomponoval novou předehru, obsahující Lehárův orchestrální materiál, a uvedl nás tak hned od počátku do světa nejznámějších melodií z Veselé vdovy.
Celým operetním večerem nás provázela mezzosopranistka Joyce DiDonato, kterou budeme mít možnost vidět 14. března v HDlive přenosu Rossiniho JEZERNÍ PANÍ.