Scéna.cz 

Phrasing the Pain - Bolest v číslech

Černé plátěnky v pozoru, poházené jiné boty a části oděvů, v pozadí v přítmí postávající postavy - scénický obraz předestřený divákům přicházejícím do Archy v polovině prosince shlédnout nejnovější produkci 420people PHRASING THE PAIN.

Počáteční chaos byl záhy rázně přeorganizován chladným kalkulem Ann van den Broek, kterou si soubor pozval ke spolupráci. Během svého šestiletého působení na domácí půdě pracovali 420people různými renomovanými choreografy, tentokrát se rozhodli rezignovat na své vlastní improvizační schopnosti a podřídit se tvrdé ruce belgické taneční inovátorky, nositelky řady ocenění za choreografii (např. Mouson Award v roce 2010, nominace na Zwaann Award 2013).

Ann van den Broek pozoruje svět kolem sebe, události, které se dějí v životě ostatních, sleduje vzory lidského chování, stavy mysli, emoce, dojmy. V choreografii "Phrasing the Pain" nastudované s 420people v neuvěřitelně krátké době necelého čtvrt roku si zvolila za téma bolest. Bolest vyvolanou ztrátou drahé osoby - smrtí, odchodem, odloučením nebo jen nepozornosti a nezájmem. Tuto bolest jako obecně lidský fenomén, který všichni známe a prožíváme i aktuální stav své vlastní duše, vyžadující exteriorizaci, choreografka podrobně rozebírá a popisuje v jeho různých stádiích.
Nutí své tanečníky k opuštění manýry a k hledání a nacházení citové paměti v hloubce jejich osobnosti. Když je požadovaný duševní stav "vystopován", po těžkých bojích, a jako reakce se dostaví pořeba spontáně jej ventilovat, přijde "studená sprcha" - začíná detailní a promýšlená analýza pohybu. K centrálnímu bodu se postupuje z různých perspektiv opakováním a variováním, dokud se neodhalí "nejčistší krystalická forma pohybu, jeho esence, která je zcela pod kontrolou". Cokoliv interpreti podniknou, musí mít vnitřní motivaci.
V inscenaci figuruje sedm osob - Sylva Nečasová, Ombline Noyer, Milan Odstrčil, Štěpán Pechar, Alexandr Volný, akci zahajuje žena a muž - kmenové duo 420people - Nataša Novotná a Václav Kuneš, na něž cílí světlo. Žena se sklání se nad ležícím partnerem a zalyká se bolestí. Potlačované vzlyky jí stahují tvář. "Hladí" tělo, aniž by se ho dotkla, objíždí jeho rysy, na její (ne)dotyky reagují mužovy paže, hlava. Opakuje neustále stejná gesta, jako plačka nad mrtvolou. Muž se v zápětí zdvihá a odchází lhostejně pryč, je zcela zaujat svou "hrou na bicí". Žena luskne prsty – střih - zhasne světlo, aby se bleskově rozsvítilo a otevřelo nový výjev. Žena dál "hladí" ležícího muže, k první dvojici přibyla druhá – dva muži. Situace se stále opakuje, lusknutí prstů končí a uvádí stále totéž, přidává se dvojice žen. Myšlenkový stereotyp nyní dostává lekci - očekávanou čtvrtou dvojici tvoří jen jeden muž, který vykonává podobnou "činnost" jen s imaginárním tělem. Sekvence jsou zpomalovány, zrychlovány, rozdrolují se do fragmentů. Opakováním nabývá akce na intenzitě, dovoluje zároveň určité odtažení a reflexi. Paradoxně z pozice diváka po delší době může účinkovat stereotypně a oslabovat pozornost dříve než nastane "šok" . První část se jeví ja ko podivná matemarẗická posloupnost věžních hodin, odbíjejících po čtvrthodinách čas, které nebyly dostatečně nataženy a pro odbití celé hodiny jim došla energie.
Nová fáze se ohlašuje známým znamením a k tomu i změnou v šatníku - oblékáním, svlékánám, obouváním. Partneři si činí výhradní nárok na své protějšky, jsou soustředěni na sebe, nejsou ještě ochotni k racionálnímu uvažování. Po první fázi deprivace a smutku se křivka vychyluje na druhou stranu – z pasivity a útlumu se rodí reakce – vztek a agrese. Žena v černých lodičkách a úzkých černých kalhotech se pouští do boje s celým světem, útočí na všechny mimojdoucí. Každý se se svými bolestivými pocity musí vyrovnat po svém, nikdo nikoho nepodpoří. Přesto nastávaj& iacute; momenty synchronní práce. Tanečníci se svíjejí, předklánějí, kývají, škubou těly, pátrají po místech bolesti – je to hlava, paže, tělo? klátí se k zemi, vstávají. Tento na jedné straně vysoce individuální prožitek se ve skupině přetváří v jakýsi rituál, v kolektivní expresi snad schopný nějakým způsobem přinést úlevu.
Do skladby je vtlačeno silné napětí - vyvolaná intuitivní, iracionální hnutí jsou racionalizována kontrolovaným pohybem. Pod chladnou strojovou formou lze tušit vřící lávu v nitru sopky. Interpreti v následné diskuzi sami přiznávají, jak je pro ně nezvyklé a psychicky obtížné nacházet se zároveň v obou těchto navzájem se vylučujícíh pozicích. Duševní rozpoložení je pro účel díla možná í více důležité než fyzické tělo. Z blízkého pohledu pozorovatele bylo takřka pociťovatelné, jaká síla se kde uplatňuje. Zejména v poslední konfrontaci s auditoriem, ve výrazu (ne)hraného tichého v zteku a bolesti, kdy naléhavost a vtíravost celé inscenace jako by leckde poněkud vyvanula.
Ve skladbě není nic co by se dalo tanečně "vychutnávat" tak jak tomu bylo v prvních skladbách 420people (např. v prologu večera ve "Small Hour" uvedené poprvé před šestil roky právě v Arše ), nic "půvabného" (možná až na hudbu složenou Arne van Dongenem přímo na míru nebo songy Nicka Cave), neoslovuje povrchní „ optické vnímání“, míří přímo do nitra, drsně, bez ohledů. Ann van den Broek nechce slyšet o nějakém velkém psychologizování, ve skutečnosti ale její choreografie terapií je. Do jaké míry, záleží na každém - na interpretech i divácích...
(Příspěvek je zveřejněný na podporu souboru 420people, divadlo Archa s 1. kulturním portálem Scena.cz nespolupracuje. Děkujeme za pochopení. – pozn. red.)