Scéna.cz 

Hudební rozhledy 12/14

Houslistu Miroslava Vilímce jsme si zvykli pravidelně slýchat jako sólistu na recitálech a ve spolupráci s mnoha orchestry, vystupoval opakovaně s Českou filharmonií, nedávno hrál rovněž s Pražskými symfoniky nebo Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Do povědomí ale vstoupil především jako dlouholetý koncertní mistr České filharmonie. Tím větší bylo překvapení, když jsme ho od nové sezony v této roli přestali vídat. Na otázku, zda opuštění místa koncertního mistra bylo jeho rozhodnutí, odpověděl: „Nakonec ano, ovšem až po racionálním zvážení stávající situace v České filharmonii. Poslání koncertního mistra jsem si vážil a plnil ho skoro 25 let. Považoval jsem ho za prvořadé a podřídil jsem mu další činnosti, například sólové či komorní. Uznával jsem starý typ koncertních mistrů, z České filharmonie třeba Bruna Bělčíka, který tímto povoláním skutečně žil a měl ho za vlastní uměleckou realizaci. Já to vnímal podobně, jedním slovem – bavilo mě to.“

Podle hry revoltujícího prostopášníka Oscara Wilda napsal Richard Strauss roku 1905 Salome, třetí ze svých patnácti oper. Je provokativní, jde do nejhlubších vrstev podvědomí člověka moderního věku, obnažuje. Novozákonní inspiraci, příběh stětí Jana Křtitele, ztvárnil po svém, dává mu jiné akcenty. Jaká uhrančivost stáhla skladatele k práci na tématu s tak morbidní výpovědí? Měl evidentně citlivý senzor pro ducha doby, vnímal tu všeobecnou atrofii citu a morálky, obsedantní psychopatii zla, která, jak víme, přerostla až do obou válek. Jaký tvůrčí úkrok od tehdy módního sentimentu ztvárňovala Salome v době vzniku, připomínají vzpomínky tehdejších aktérů, jak oslovuje aktuální inscenace ve Státní opeře? Zkušený, názorově vytříbený polský režisér Mariusz Treliński vypráví Straussovu Salome smysluplně a vlastně laskavě, vsunul totiž do výkladu partitury něco z toho původně biblického – soucit. Soucit se Salome, která je obětí totálně zvrhlé rodiny.

Dvojité výročí Richarda Wagnera, které připadlo na loňský rok, provázela celá řada oslavných akcí, jejichž nejvýznamnější součástí byla bezesporu četná uvádění Mistrových nově nastudovaných děl. Bayreuth samozřejmě nemohl zůstat pozadu, a tak se jeho vedení rozhodlo pro novou inscenaci nejnáročnějšího Wagnerova opusu, tetralogie Prsten Nibelungův, od jejíhož prvního uvedení v rámci Bayreuthských slavností uplynulo ve dnech, kdy jsem sledovala jednu z jejích repríz, plných 138 let. A jak jsme mohli předpokládat, jedním z cílů Kathariny Wagner a Evy Wagner-Pasquier byla neotřelá režie vzbuzující kontroverzní emoce. Mírou vrchovatou jí dostál (byť až na poslední chvíli, protože po dlouhém přemýšlení odřekl původně angažovaný filmový režisér Wim Wenders a ani další prominentní režiséři včetně Toma Tykwera se k tomu nehodlali smluvně zavázat), současný intendant berlínské Volksbühne a zároveň její režisér Frank Castorf.

Veleúspěšný anglický zpěvák, klavírista a skladatel Elton Hercules John (rodným jménem Reginald Kenneth Dwight) se mezi muzikálové autory zařadil vlastně nechtěně – napsal totiž několik písní k animovanému hudebnímu filmu Studia Walta Disneyho The Lion King, z něhož se díky pozdější divadelní adaptaci stal velký muzikálový hit. Původní kreslený snímek Lví král byl natočen jako v pořadí 32. celovečerní film této tvůrčí dílny a stal se také tím vůbec nejúspěšnějším. Na rozdíl od převážné většiny předchozích filmů se v něm vůbec nevyskytují lidé, nýbrž výhradně zvířata, jejichž příběh si získal jak mladé, tak dospělé diváky. Značný úspěch filmu přinesla i hudba a jednotlivé písně. Zatímco scénickou hudbu složil německý skladatel etablovaný v Hollywoodu Hans Zimmer, hlavní songy s texty Tima Rice napsal právě Elton John. Nejvíce pak zaujala skladba „Can You Feel The Love Tonight“, která získala mimo jiné Grammy i Oscara jako nejlepší filmová píseň roku.