Scéna.cz 

Legenda o lásce

Ani ne týden po premiéře mohlo mezinárodní publikum sledovat na plátnech kin obnovenou inscenaci baletu LEGENDA O LÁSCE, kterou vstoupil do letošní sezóny přenosů Balet Velkého divadla v Moskvě.
Na "Legendě o lásce", považované někdy za kvintescenci baletu dvacátého století, se podílelo několik tvůrců z různých částí bývalého SSSR. Základem je příběh tureckého básníka a spisovatele, narozeného v Řecku v roce 1902 Nazima Hikmeta, který se po propuštění z vězení usídlil v bývalém Sovětském svazu (+1963). Hudbu složil Azerbajdžánec Arif Melikov, jehož Šostkovič označil jako svého vnuka, výtvarnou stránku vyřešil Gruzínec Simon Virsaladze a choreografii vytvořil Rus Jurij Grigorovič. Mladí umělci se při přípravách sešli v Leningradě v Kirovově divadle, kde jejich společné dílo spatřilo světla ramp 15. dubna 1961.
Od té doby uplynulo půl století avšak stejná jména jsou podepsána i pod novým uvedením z 23. října 2014.

Co se tedy za ta léta změnilo - přirozeně v rolích se vystřídalo několik generací tanečníků a každá z nich vtiskla dílu něco ze sebe. Také scéna prošla změnami - bylo nutné ji přizpůsobit současnému vkusu, ale zároveň nechat vyznít pohádkovou atmosféru. Příběh o lásce sesterské a milenecké se odehrává v Orientě a toto umístění zdůrazňuje vizualitu celého díla.
Scénu vytváří segment zavírající se a otevírající se brány. Za ní se odehrává určitý děj, odtud přicházejí či zde mizí hrdinové. Jednou je lůžkem nemocné Širín, pak palácem nebo vstupem do podzemí. Prostředí dotvářejí sloupy a rozvěšené lampy. Hlavním "designérem"je barevné světlo.
První dějství je zahájeno v modrém tónu, v příšeří noci, v ovzduší smutku z neléčitelné nemoci Šírín, mladší z vezírových dcer, k namodralé nuanci se vrací i závěr.
Příběh se opírá o trojúhelník postav utužovaný a rozkolísávaný intenzivními emocemi. Vztah mezi vznešenými sestrami je natolik silný, že starší z dvojice, Mekhmene Banu (Maria Allash) neváhá obětovat svou krásu, aby se Šírín (Anna Nikulina) uzdravila. Její uspokojení ze smysluplného a prospěšného činu a i pocit relativního štěstí je otřesen, když se objeví rušivý prvek - mladý a krásný básník Ferkhad, do nějž se obě sestry se stejnou silou zamilují - nyní se pohádka přeměňuje v drama.

Choreografie zde pracuje s vyhrocenými city, přemrštěnou vášnivou láskou nebo žárlivostí. Grigorovičův styl je novátorský, zcela podřízený hudbě se všemi jejími orientálními motivy. Velké city charakterizují velká, rozmáchlá prudká gesta, ostré výdrže, četné skoky. Figury "odřezávané" jedna od druhé, skládané do "sestav", v posledku působící jako barevné pruhy a skvrny v jakémsi abstraktním obraze. Nejvýmluvnější jsou "zalomené ruce" typické pro orientální taneční výraz. Udržet je po celou dobu považuje za technicky nejnáročnější i představitel Ferkhada Denis Rodin. V duetech se uplatňují originální zdvihané prvky (snad i tu můžeme najít ozvuky krasobruslení), efektní společné skoky a výdrže.
Rovnocenné sólům a duetům a možná i převládající jsou v představení davové scény. Pochodující strážci paláce, vojáci, služebnictvo, otrokyně v uspořádaných útvarech, v příznačných barvách, vstupují do děje vedeny "svým" hudebním motivem a splétají na jevišti ohromnou pohybující se texturu způsobem asociujícím např. tkaní perského koberce, kreslení perských miniatur (zejména ve druhém "červenozlatém" aktu).
V toku vyprávění umocňují napětí a dramatičnost náhlé zvraty dynamiky i rytmu. Z mohutné davové scény je světlem "vyseknuta" dvojice či trojice, ryčná hudba bubnů a činelů se utišuje. Nahrazuje je lyrická melodie, tanec plyne souvisle, vláčně, přelévá se. K nezapomenutelným momentům patří jistě scéna z druhého dějství, kdy se Ferkhad pomalu otáčí ve váze v kuželu světla, za tichého "cinkání zvonků" kolem něj neslyšně "plují" obě sestry a vznášejí se jejich závoje. Stejně nečekaně jako nastala, je magická chvilka "zrušena" plným světlem a oživením sborů.

Ve třetím dějství se mohli diváci potěšit i citaci Bajadéry - z opiového snu - víly zahalené závoji sestupující po šikmé ploše.
Všichni tři interpreti excelovali nejen v technice ale i v hereckém projevu - v jejich tvářích bylo možné díky detailním záběrům vyčíst náklonnost, vášně, žárlivost i bol a smutek.
Legenda o lásce má sice už své místo na ruském jevišti, ale ve světě tento balet není příliš znám ani uváděn. Rozhodnutí představit jej v přímém přenosu široké divácké veřejnosti je tedy činem osvětovým. Důležité je ale především to, že i v "novém vydání" se tvůrcům a interpretům zdařilo navodit ono okouzlení Orientem, jaké třeba prožíváme při četbě Pohádek z tisíce a jedné noci.

V podobném duchu se ponese i další přenos z Velkého divadla v Moskvě v neděli 23. listopadu, kdy je na programu balet FARAÓNOVA DCERA.