Scéna.cz 

PKF – Prague Philharmonia: v jednoduchosti je krása

Koncert k 20. Výročí PKF-Prague Philharmonia – v rámci projektu 20 let stylově, který se uskutečnil v Rudolfinu 28. září 2014, začal Čtyřmi milostnými madrigaly Joaquína Rodriga, kde sopránové sólo zazpívala Kate Royal, mladá anglická lyrická sopranistka. Její svěží, čistý hlas je pro milostné písně jako stvořen a dobře se poslouchá, přestože někteří kritici jí vytýkají přílišnou „opernost“ provedení. Kate sama se prý řídí radou své matky, že se nemá brát příliš vážně. „Koneckonců mám lidi bavit, nezachraňuju jejich životy,“ říkává.
Dirigent Jakub Hrůša ji pozval do Prahy ale hlavně proto, že si chtěl splnit dávný sen, a to provést se „svou PKF“ Čtvrtou symfonii Gustava Mahlera, která právě v poslední čtvrté větě vyžaduje uměleckou přítomnost sopranistky.

Možná, že bych považovala tuto Mahlerovu skladbu a její provedení - i přítomnost „hvězdné“ Kate Royal - za vrchol tohoto koncertu, kdyby na programu koncertu již v závěru první části nebylo Ravelovo Bolero.
Jakub Hrůša se přiznává, že už jako malý kluk si doma z gramofonové nahrávky „dirigoval“ Českou filharmonii – a právě tuto skladbu. Tato jeho dětská touha a zainteresovanost z něho vyzařovaly po celou dobu provedení Bolera – a snad proto, že Bolero bylo původně složeno jako baletní hudba, pan dirigent jakoby tančil na dirigentském stupínku a ve vypjatém a strhujícím závěru dokonce nadskočil nejméně o 30 centimetrů, jak se do díla „opřel“. Orchestr provedl všechna sóla znamenitě – byli tam přizváni i bývalí členové, kteří už hrají v jiných orchestrech – a tak od prvního ťuknutí malého bubínku, přes všechna ta rozmanitá sóla až po poslední bouřlivé takty byli posluchači vtaženi do víru této skladby.
Zajímavé je, že Maurice Ravel složil své Bolero z různorodých důvodů víceméně jako cvičnou skladbu. Její premiéra se uskutečnila v listopadu 1928. Bolero tehdy zaznamenalo obrovský úspěch, který zaskočil i samotného autora.
Bolero je složeno v tónině C dur pro mimořádně pestrý orchestr: dvě flétny, pikolu, dva hoboje, hoboj d'amore, anglický roh, dva B klarinety, Es klarinet, basklarinet, dva fagoty, kontrafagot, čtyři lesní rohy, C trubka, tři B trubky, trombóny, tuba, sopraninový saxofon, sopránový saxofon, tenor saxofon, tympány, dva malé bubny, činely, gong, čelestu, harfu a smyčcové nástroje (1. a 2. housle, violy, violoncella a kontrabasy).
Pro skladbu je charakteristický neměnný ostinátní rytmus španělského tance bolero, jejž udržují malé bubny po celou skladbu. Stejně tak neměnný je i basový doprovod a dokonce i samotná táhlá melodie. Variována je pouze instrumentace, ostatní parametry zůstávají stejné. Impozantní účinek skladby je krátce před koncem umocněn krátkým přechodem na osm taktů z tóniny C dur do E dur. Šest taktů od konce se výrazně přidávají všechny bicí nástroje a v samém závěru ve fortissimu vstupují do rytmu skladby dlouhá glissanda trombónů. Skladba po chvíli zní disonantně a končí náhle jednoduchým kvintakordem.
Po závěrečných bouřlivých taktech této skladby vypukly neméně hlasité a dlouhé ovace publika - Bolero je prostě geniální svou jednoduchostí – a publikum naplno ocenilo, že v jednoduchosti je krása. Pro mě tato skladba i její kvalitní provedení byly úžasným zážitkem, kdy vám husí kůže naskakuje na těch správných místech a pro který stojí za to posadit se do křesla našeho akusticky nejlepšího hudebního sálu.

Blahopřeji PKF – Prague Philharmonia k jejímu 20. výročí, a přeji všem jejím členům i nám posluchačům mnoho podobně zdařilých koncertů. Publikum s nadšením ocenilo, že v jednoduchosti je krása.