Scéna.cz 

Českého muzikomila nepohodlí neodradí!

Ten, kdo tvrdí, že ve společnosti není zájem o klasickou hudbu a o operu zvláště, se sakramentsky plete!!! O tom se můžeme každoročně přesvědčit již po deset let vždy o prvním zářijovém víkendu v přírodním amfiteátru v Šáreckém údolí v Praze. V místech původního přírodního divadla v produkci Originálního hudebního divadla Praha také letos v sobotu 6. září vystoupili sólisté, orchestr a sbor opery Národního divadla v Praze, tentokrát s operou Antonína Dvořáka ČERT A KÁČA. Účast se odhaduje na 17 tisíc diváků.

Desátý ročník obnovené tradice oper v přírodním amfiteátru v Divoké Šárce se i díky příznivému počasí velmi povedl - a organizaci v režii paní Jany Divišové a Renée Nachtigallové nelze nic vytknout. Příroda a počasí jako by pochopily a hrály nám všem do karet – nepršelo, slunce svítilo, ale nepálilo- naopak se projevilo jako dokonalý osvětlovač, přírodní scenérie byla překrásnou kulisou a zelená barva nádherně kontrastovala s barvami kostýmů. Orchestr pod taktovkou Jana Chalupeckého byl umístěn na pódiu vlevo, přímo před námi byla hospoda a za ní hned peklo, napravo poté zámek. Tím, že se konala opera v přírodě, bylo možno vidět pekelný kotel, pod kterým se opravdu topilo a šlehaly plameny, součástí představení byl už tradičně i povoz s živým koňským spřežením. Ve třetím dějství ve mně zatrnulo, neboť koně se pod vlivem efektů s ohněm a ranami pekelnými trošku splašili a jejich vozataj měl co dělat, aby je zase zklidnil.

Šedesátiletý Dvořák si vybral v roce 1899 pro svou operu libreto mladého spisovatele a překladatele Adolfa Weniga, které vychází z lidové pohádky literárně zpracované Boženou Němcovou. Jeho výrazným znakem je absence tradičního milostného motivu, takže závěrečný happyend je vystavěn na základě morálního napravení kněžny a osvobození poddaných od roboty. Vyznění třetího dějství je oslabeno ale tím, že kněžna se zde objevuje na scéně poprvé, neboť v prvním jednání se o jejím nadřazeném chování k poddaným pouze vypráví mezi chasou, a divák tak nemá možnost na vlastní oči vidět její psychologickou proměnu. K postavě kněžny mám jedinou malou výhradu, byla jsem rozpačitá z výkonu sólistky Státní opery paní Yvony Škvárové, která nastoupila na velkou melancholickou árii kněžny velmi nejistě – jakoby nebyla dostatečně rozezpívaná nebo měla drobný zdravotní problém. Tato chvilková indispozice však naštěstí záhy ustoupila a paní Yvona dozpívala sebejistě a v plné síle.

Naopak na představitelce Káči paní Kateřině Jalovcové je vidět, že si svou postavu od začátku do konce vyloženě užívá – byla výborná jak pěvecky, tak i výrazná po herecké stránce. Pro mě je to prostě momentálně nejlepší Káča na české scéně. Postavy ovčáka Jirky se zhostil Jiří Šrejma, v rolích pekelných si zahráli velezkušený Luděk Vele jako čert Marbuel, Pavel Horáček se předvedl v roli Lucifera – tady spíše ve funkci ustaraného manažera pekelného než děsivé příšery. Spousta malých nezbedných čertíků si užívala zlobení – konečně pravá dětská role. Škoda, že jim pan Dvořák nenapsal nějaký part.
Zajímalo by mě velmi, zda to, že si v novodobém podání Káča obdařená věnem nakonec vybere za ženicha ovčáka Jirku a on souhlasí (přestože v prvním jednání pěl zřetelně a nahlas, že Káča a on NIKDY!!!) – je pouze režisérský záměr snažící se přece jen uspokojit naši touhu po milostné zápletce a po pravém milostném“Holywoodském“ happyendu - anebo to tak už bylo při prvních režiích v 19. století? Protože popravdě řečeno, zrušení roboty – to pro nás robotou nezatížené novodobé diváky už tím pravým happy-endem není…

Tanec zaujímá v ději důležitou roli a taneční stylizace se prolínají celou operou: originální valčík ve scéně vesnické tancovačky, polka, na kterou tančí Káča s Marbuelem, strhující tanec čertů v pekle nebo stylizace polonézy v předehře ke třetímu dějství (která bývá také často uváděna jako samostatné koncertní číslo). Bylo to pěkné pokoukání - s tímto rysem opery se velmi výborně vypořádal Šmokův Pražský komorní balet, i když přírodní terén nebyl ideálním parketem.
Kostýmy pro operu ND byly navrženy Adolfem Bornem – a jeho výtvarný rukopis je na nich znát - nezaměnitelný účes Káči – to je prostě celý on.
Celkově opera vyzněla velice hezky, zvučení bylo dobré a prostředí byť přírodní, ale akusticky vlídné bez rušivých elementů velkoměsta. Samozřejmě pro ničím nerušený hudební zážitek bychom museli do divadla nebo koncertního domu.
Velice potěšující bylo složení obecenstva – sešly se tu všechny generace od těch nejstarších po nejmenší. Ke komfortu polstrovaných křesel jsme sice měli na svých karimatkách daleko, ale českého muzikomila nepohodlí neodradí.

Už teď jsem zvědavá, jaké překvapení pro nás Originální hudební divadlo vymyslí na příští rok. Této akci držím pěsti, aby nám tahle obnovená tradice co nejdéle vydržela!