Scéna.cz 

Hudební rozhledy 09/14

Koncertní mistr a sólista Karlovarského symfonického orchestru Jakub Sedláček vystudoval Pražskou konzervatoř u profesora ivana ženatého, následně studoval na konzervatoři v Plzni. Účastnil se úspěšně řady soutěží a jako stipendista absolvoval mistrovské kurzy v New Yorku na School of Music Meadowmoth. V říjnu 2000 debutoval ve Dvořákově síni druhým Paganiniho koncertem a v říjnu 2006 provedl Paganiniho 24 capricií na festivalu v Bolzanu. V letech 2007–2008 působil v Bangkoku na College of Music, Mahidol University, 2008–2011 byl koncertním mistrem a sólistou Západočeského symfonického orchestru Mariánské Lázně, v květnu roku 2009 úspěšně provedl Dvořákův houslový koncert se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu. V sezoně 2011–2012 působil jako koncertní mistr Plzeňské filharmonie, posléze byl do března 2013 koncertním mistrem v Thüringer Symphoniker v Německu. Post koncertního mistra v KSO zastává od března 2013.

Do uvádění operních novinek soudobých skladatelů se naše „kamenná“ divadla zrovna nehrnou. Ostravské národní divadlo se v posledních letech vyprofilovalo nejen kvalitou svých „normálních“ operních inscenací, ale svou dramaturgií naznačuje směry, kterými by se vývoj repertoárového divadla v 21. století mohl úspěšně ubírat, aniž by ztratilo svou „tradiční“ diváckou obec – a dokonce přitahuje k opeře i mladé diváky. Je to výsledek úsilí Jiřího Nekvasila, který se prosazování soudobých oper věnuje ­systematicky a dlouhodobě od začátku své kariéry z různých pozic, které zastává. Nejprve s Danielem Dvořákem rozčeřili stojaté operní vody avantgardní Operou Furore s příznačným podtitulem Opera, která nebrzdí. Pak coby šéf Státní opery Praha a posléze opery pražského Národního divadla ctil a rozvinul poslání naší první scény o tzv. Bušení do železné opony a nyní – coby ředitel Národního divadla moravskoslezského – spojil své síly se skladatelem, dirigentem a flétnistou Petrem Kotíkem.

Největšího ruského romantika Petra Iljiče Čajkovského pronásledovaly vleklé zdravotní i psychické problémy, které se nutně musely promítnout i do jeho tvorby. Opera Piková dáma v sobě tyto symptomy nese v osobnosti hlavního hrdiny, Heřmana. V inscenaci režiséra Mariána Chudovského, který si po delší době zpestřil nevděčnou práci ředitele uměleckým počinem, jsou představy, vidiny a obsese hlavního hrdiny akcentovány velmi silně a nemocná osobnost gamblera, poháněná pocity méněcennosti a depresemi, kolem sebe nemilosrdně ničí všechny partnery. Těsná spolupráce se scenáristou Jaroslavem Valkem přináší ucelený a silný vizuální styl, založený na jednoduchosti scény, variované na horizontu zrcadlujícími šálami. Intimnější prostor vzniká prostým předělem scény souvislou barevnou plochou. Silného účinku dosahují stínohry lidí za horizontem i nápaditá práce se světlem a střídajícími se tmavými scénami. Jen využití praktikáblu uprostřed jeviště se časem stává nudným.

Andrew Lloyd Webber miloval hudbu od malička. Ostatně, není se čemu divit, jeho matka byla učitelkou klavíru, otec odborníkem na církevní hudbu a váženým představitelem britského hudebního života, který se dokonce v roce 1964 stal ředi­telem londýnské Královské hudební akademie. Brzy po svých třetích narozeninách dostal Andrew dárkem housle a záhy nato i lesní roh. Na rozdíl od svého bratra byl však jako výkonný muzikant průměrný, a to i ve hře na klavír. Nicméně už jako dítě si doma založil dětské hudební divadlo, pro které sám vyráběl kulisy. V devíti letech složil dílo s názvem Divadlo hraček, které už tenkrát vyvolalo zájem nakladatelů – část skladeb vyšla dokonce v roce 1959 tiskem. Andrew byl zkrátka zázračné dítě. Kromě hudby se zajímal i o architekturu a historii, záhy však dal přednost hudbě a Londýnu, kde se seznámil s timem ricem, o čtyři roky starším začínajícím textařem, hledajícím skladatele. Oba si byli blízcí i vzdálení zároveň.