Scéna.cz 

Lukáš Vasilek: Originalita k samostatným koncertům PFS patří.

Pražský filharmonický sbor (PFS) uvede v Rudolfinu 5. června 2014 od 19.30 skladby Bohuslava Martinů pod souhrnným názvem Kantáty z Vysočiny.
„Už třetím rokem se snažíme v našich samostatných koncertních řadách prezentovat zajímavé a originální skladby, které se neuvádějí často,“ přiblížil Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr PFS, a doplnil: „Vybíráme takové, které nejsou dost dobře proveditelné neprofesionálními sbory, ať už kvůli technické, nebo kvůli umělecké náročnosti. Originalita k těmto koncertům patří.“
Kromě jeho vztahu k Bohuslavu Martinů jsme si povídali i o profesi sbormistra. Ten den se konal ve filharmonickém sboru konkurz do tenoru. Lukáš Vasilek zavzpomínal na přijímací zkoušky na AMU. Došlo k debatě, zda je dirigent sluha nebo pán. Ale nejdříve koncert a Bohuslav Martinů.

„Skladatel napsal tyto kantáty na sklonku svého života. Představují čtyři velké kompozice, které jsou poměrně obtížné. Nejznámější a nejvíce uváděné je Otvírání studánek pro sóla, ženský sbor a komorní instrumentální ansámbl. Méně známá je Romance z pampelišek pro sopránové sólo a smíšený sbor a capella. Jedná se o obrovskou a mimořádně náročnou plochu, skoro dvanáctiminutovou. Další dvě kantáty – Mikeš z hor a Legenda z dýmu bramborové nati – se skoro nehrají a každé jejich uvedení je svátkem. Výjimečnost našeho koncertu spočívá v tom, že na něm všechny kantáty zazní najednou.“

Jak náročná je příprava takového koncertu pro dirigenta?
Na prvním místě je to dlouhá příprava doma nad partiturou. Až pak přijdou zkoušky, na které ale musí být sbormistr nebo dirigent už perfektně připravený. Pro mě je to vlastně docela velká premiéra. Párkrát jsem dirigoval Otvírání studánek, ale ostatní kantáty provedu na tomto koncertě poprvé. Nicméně PFS tyto skladby v repertoáru už měl a já je tam tímto novým nastudováním pouze vracím zpátky. Nové skladby studuju pomalu a velmi pečlivě, jsem taková povaha. Kantáty jsem studoval poměrně dlouho, opravdu nejsou jednoduché.

Pomáhá vám při přípravě například YouTube nebo jiné dostupné nahrávky?
Určitě je to velká pomoc. Já si ale nahrávku poslechnu vždycky až poté, co skladbu dostuduju. Nechci se nechávat ovlivnit dopředu. Někdy mě pak na nahrávce něco inspiruje a své pojetí klidně změním. Je to všechno o hledání subjektivně ideálního tvaru. Nahrávek kantát není moc – nejlepší je snímek Pavla Kühna z konce 80. let. Mám sice jiný „muzikantský rukopis“ než on, ale jeho nahrávka se mi líbí.

Pojďme k sólistům připravovaného koncertu...
Některá sóla zpívají členové sboru, mezi nimi i Zdeněk Hlávka, bývalý sólista opery ND – bude zpívat velké barytonové sólo v závěru Otvírání studánek. Na některá sopránová sóla jsme přizvali vynikající Pavlu Vykopalovou, mimochodem bývalou členku PFS. Recitovat bude herec Petr Štěpánek.

Kdo je podle vás sbormistr? Sluha nebo pán?
Obojí. Sluha hudbě a pán pro sbor. Tak velké těleso jako PFS nelze vést laxně nebo bez názoru. Jakmile přijdete na zkoušku, musíte vědět, co chcete. Kdyby to tak nebylo, nefungovalo by to. Snažím se ale pracovat v klidné atmosféře, nejsem konfliktní. I když občas samozřejmě něco zaskřípe, to je asi normální. Při zpívání navíc hodně pracujeme s emocemi, takže se tomu dá jen těžko vyhnout. Někdy jsem, myslím, dost nepříjemný, občas mě něco opravdu hodně rozčílí. Když to přeženu, omluvím se a jdeme dál. Jsem asi perfekcionista – všichni to o mě říkají. Když něco nazkouším, trvám na tom a nemám rád, když se něco sešmíruje. Mé požadavky mají vždycky nějaký důvod. Třeba frázování...

Nádechy se švindlují, to vím z vlastní zkušenosti...
To ale musí být jasně dané. Frázování je základ srozumitelnosti textu i hudby samotné. V některých plochách ale lze udělat tzv. střídavý dech – každý zpěvák dýchá libovolně, když mu dojde dech, a sbor jako celek zní, jakoby nedýchal vůbec. Je to pěkný efekt, který se ale hodí jenom někdy. Správně vedená fráze je alfou a omegou zpívání.

Talentované děti jsou odmala vedeny k hokeji, k hraní na nástroj nebo k tanci. Kde se ale bere dirigování?
To nevím. Jako malý jsem zpíval v chlapeckém sboru a začal jsem doma napodobovat pana sbormistra. Pouštěl jsem si nahrávky a dirigoval jako blázen. Asi to trochu souvisí i s temperamentem. Pohybem totiž můžete vyjádřit spoustu emocí, prostřednictvím dirigování můžou jít krásně ven.

Dirigujete zpaměti?
Skoro všechno, noty mě obtěžují. Navíc mám pocit, že dokud skladbu nemám celou v hlavě, neumím ji dostatečně. Z toho pocitu to vyplývá. Ne všechny skladby je ale možné dělat zpaměti. Některé partitury jsou až moc složité.

Mám tomu rozumět tak, že se z not učíte jednotlivé hlasy a doprovod?
Tak to není. Je to jiný druh paměti, ve kterém vnímáte celek, ne každou jednotlivost zvlášť. Ale čím lépe skladbu umíte, tím více jednotlivostí máte v hlavě, tím více jich pak můžete vnímat a ovládat.

Pro lepší porozumění hudbě jste se přihlásil na studium hudební vědy?
Mám klasické vzdělání – vystudoval jsem gymnázium v Hradci Králové, odkud pocházím. Přišlo mi přirozené pokračovat dál podobným humanitním směrem. O dirigování jsem toho moc nevěděl a připadalo mi, že bych se prostřednictvím hudební teorie mohl dobře realizovat. Jsem rád, že jsem to absolvoval, dalo mi to velký rozhled.

Za sebou ale máte dvě vysoké školy...
Do Prahy jsem odešel v osmnácti. Dostal jsem se na hudební vědu na Filozofické fakultě – to jsem sice chtěl, ale nepředpokládal. Také jsem byl přijatý na Pedagogickou fakultu, obory hudební výchova a sbormistrovství. Přišlo mi škoda jednu školu pustit, a tak jsem začal studovat obě zároveň. Vydržel jsem to dva roky a pak už mě ten „peďák“ nebavil. Umění tam šlo trochu stranou, šlo víc o pedagogiku, a to nebylo nic pro mě. Zůstal jsem jen na hudební vědě. Na jednom koncertě mě pak viděl dirigovat pan profesor Eliška z AMU a zeptal se mě, proč jsem ještě nebyl na přijímačkách na dirigování. Řekl jsem, že nic neumím a že se na to necítím. On řekl, že to je nesmysl a já se za půl roku dostal na dirigování. To byl sen!

Jak vlastně takové přijímací zkoušky probíhají? Dirigujete školní orchestr?
Půl hodiny před zkouškou dostanete neznámou partituru a při samotné zkoušce dirigujete komorní ansámbl, který hraje schválně s chybami. Musíte to poznat. Pak dirigujete části dvou symfonií – ty máte připravené předem a hrají je podle vás dva klavíristé. Také tam bylo dirigování recitativů z Prodané nevěsty – ty nejsou pro začátečníka zrovna snadné. Pak nějaká sluchová analýza, pohovor a zkouška z hudební teorie. A k tomu při těch zkouškách sedí opravdové hvězdy, třeba Jiří Bělohlávek.

Vidíte, a nakonec jste s ním spolupracoval...
Ze začátku jsem z něj měl strach – je hodně náročný a nekompromisní. Ale dokáže přesně pojmenovat a formulovat chyby, které děláte, a k tomu poradí, jak je odstranit. V současné době s ním hodně spolupracujeme, když zpíváme s Českou filharmonií.

Spolupráce s ostatními dirigenty spočívá v tom, že dirigují orchestr a vy sbor?
Pokud zpíváme s orchestrem, já dílo se sborem nastuduju a dirigent pak sbor převezme už připravený. Samozřejmě, že pak mé nastudování přizpůsobí svým požadavkům a svému uměleckému pojetí. Jsme v tom s PFS velmi flexibilní, už předvídáme, co asi bude který dirigent chtít. Na našich samostatných koncertech bez orchestru diriguju sbor já.

Je to v PFS podobné jako ve sboru Národního divadla?
Ne tak úplně. My děláme hlavně kantáty a oratoria. Operní sborové party nebývají ani tak obtížné, ani tak rozsáhlé jako ty naše. Operní sbor je ale zase musí znát zpaměti a k tomu pak přibude ještě herecká akce na jevišti. Každý sbor má své specifikum. Oratorní a kantátové sborové party jsou obecně velmi těžké, zvlášť pro soprán a tenor. Někteří sólisté by byli překvapení, jak náročné je zvládnout sborový part v profesionálním tělese jako PFS.

Je rozdíl mezi koncertem a nahráváním?
Na koncertě máte jeden „pokus“ a když se to nepovede, nemůžete nic opravit. Při nahrávání máte pokusů víc. Ale je to zase poměrně stresující v tom, že vytváříte něco trvalejšího, co lze slyšet ve stejné podobě víckrát za sebou. Proto musí být nahrávka co nejdokonalejší, aby i při opakovaném poslechu obstála. Vlastně je to takový nevratný důkazní materiál, jestli to děláte dobře nebo ne.

A je rozdíl mezi tím, když skladbu připravujete sám pro sebe a když ji připravujete pro jiného dirigenta?
Samozřejmě. Když studuju skladbu pro sebe, od začátku na ní pracuju tak nějak „definitivně“, s důrazem na nejmenší detaily, tedy s vědomím toho, co z ní chci dostat. Když ji připravuju pro dirigenta, musím vytvořit univerzálnější tvar, který bude lehce přizpůsobitelný požadavkům a pojetí jiného umělce.

Můžete přiblížit, jak jste se sborem naladěný po lidské stránce?
Snažím se o přátelskou atmosféru, ke všem se chovám slušně a oni ke mně také. Obecně není dobré, když si sbormistr vytváří ve svém sboru velké přátele. Brání mu to pak v práci, v kritice atd. Každý za mnou ale může kdykoliv s čímkoliv přijít a když můžu, pomůžu a vyřeším. Žádné zásadní negativní pnutí mezi sebou, myslím, v PFS nemáme.

Za chvíli budete v pozici hlavního sbormistra osm let. Objevila se u vás ponorka?
Snad ani ne. Ne vždycky jde práce snadno – pak bývá těžší udržet dobrou atmosféru. Někdy je té práce hodně. Zatím jsme ale všechno překonali.

Co říkali rodiče tomu, že budete dirigent?
Vedli mě od mala k hudbě – maminka je učitelkou hudební výchovy. Jen nebylo jasné, v jakém přesně oboru to bude – jestli klavír, zpěv, dirigování nebo hudební věda. Takhle to dopadlo a já myslím, že jsou spokojení. Říká se, že dirigentem se musíte narodit. Zní to strašně nabubřele, ale něco na tom je. Abyste tu práci mohl dělat, potřebujete k tomu určitý soubor vlastností, zvláštní povahu a temperament. Asi se to ve mně nějak propojilo a katapultovalo mě to tam, kde teď jsem. Vlastně ani pořádně nevím, jak se to stalo. Ale někdy jsou to docela nervy.

Neříkejte, že vás pohled na sbor a pak na posluchače nenaplňuje?
To asi ano, ale někdy je ta funkce dost omezující. Máte málo času, musíte být pořád ve střehu, ve formě, musíte se pořád rozhodovat, na všechno musíte mít pevný názor. Někdy je těžké vyčistit hlavu a nemyslet pořád jenom na práci. Funkce sbormistra také do značné míry spočívá v permanentním studování nových a nových skladeb. Chtělo by to asi víc odpočinku. Ale člověk se nemá takhle rouhat. Své práce si samozřejmě vážím.

Na posilovnu se vás ptát nebudu, ale jak relaxujete?
Samotné každodenní dirigování je pro mě posilovna. Na fyzickou kondici je PFS opravdu ideální těleso! Jinak jezdím na kole, chodím po horách plavu. Pohyb je nejlepší relax. Taky čtu knihy, koukám na filmy.

Neřekl jste si už někdy, že je toho nějak moc?
Říkám si to neustále. Tenhle půlrok je pro mě opravdu hodně nabitý. Ale znovu: nechci se rouhat, je to úžasná práce.

A co se nám už do rozhovoru nevešlo? Energie a nadšení Lukáše Vasilka. Pohoda a dobrá vizáž. Nevěříte? Přijďte na koncert Pražského filharmonického sboru.

Lukáš Vasilek (nar. 1980, Hradec Králové)
„Ve svém dalším vývoji potvrdil Lukáš Vasilek své mimořádné předpoklady pro dirigentské povolání, ať již jde o jeho vlohy hudební, pedagogické či osobnostní. Jeho současný, již nečekaně vyzrálý dirigentský projev charakterizuje dokonalá znalost lidského hlasu, cit pro logickou výstavbu vokální fráze a schopnost jejího výrazného, sdělného, typicky sbormistrovského ztvárnění, ale i umělecká preciznost, poctivost, svědomitost a opravdová snaha sloužit hudbě.“ Jiří Kolář, Hudební rozhledy

Hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru od roku 2007. Za tuto dobu si získal důvěru sboru a kritické uznání v Čechách i v zahraničí, kde se sborem pravidelně vystupuje.
Vedle nastudování a řízení samostatných koncertů připravuje těleso také k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty, mezi něž patří Daniel Barenboim, Jiří Bělohlávek, Christoph Eschenbach, Vladimir Fedosejev, Manfred Honeck, Nicola Luisotti, Ion Marin, Zubin Mehta, Ingo Metzmacher, Valerij Poljanskij, Carlo Rizzi, Ulf Schirmer či Massimo Zanetti, a se špičkovými orchestry, např. s Berlínskou filharmonií, Českou filharmonií, Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera, Izraelskou filharmonií, Berlínskou i Drážďanskou Staatskapelle a Vídeňskými symfoniky. S Pražským filharmonickým sborem také intenzivně nahrává a zaznamenává výrazné úspěchy, jakými jsou spolupráce na albu „Souvenirs“ Anny Netrebko (Deutsche Gramophon, 2008), natáčení české a světové sborové tvorby pro Český rozhlas a méně známých operních a operetních titulů pro Západoněmecký a Bavorský rozhlas.
Lukáš Vasilek vystudoval obor dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1998–2009 byl sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení, s nímž uskutečnil více než 150 koncertů doma i v zahraničí, natočil dvě CD a získal absolutní vítězství na mezinárodních sborových soutěžích v Klaipedě (Mezinárodní sborová soutěž Stasyse Šimkuse, 2003) a ve Vídni (Mezinárodní sborová soutěž Franze Schuberta, 2006). Za své úspěchy s tímto tělesem obdržel v roce 2005 cenu Unie českých pěveckých sborů „Sbormistr junior“. V této době vykonával také funkci druhého sbormistra operního sboru Národního divadla v Praze a nastudoval s ním řadu operních titulů, mj. Smetanovu Hubičku, Donizettiho Dona Pasquala, Mozartovu La clemenza di Tito a Veidlovy Die Kleinstädter.
V roce 2010 sestavil jazzový vokální ansámbl a připravil jej ke spolupráci s Bobbym McFerrinem při jeho koncertech v České republice. Ve stejném roce založil i komorní sbor Martinů Voices. S tímto profesionálním tělesem se zabývá především interpretací světové sborové literatury 20. a 21. století. Lukáš Vasilek se věnuje také orchestrálnímu dirigování. Koncertoval mj. s Filharmonií Hradec Králové, Jihočeskou komorní filharmonií České Budějovice, Plzeňskou filharmonií a Severočeskou filharmonií Teplice.