Scéna.cz 

Spící krasavice do třetice

Tato baletní sezóna se zdá být sezónou Spících krasavic. Nejen že jsou k mání živě v několika vydáních na našich scénách - např. v repertoáru Národního divadla (premiéra 2012, choreografie Javier Torres) a nejnověji také v Olomouci v choreografii Hany Vláčilové, ale i diváci baletních přenosů v kinech jsou jimi přímo zasypáváni. Nejdříve "krasavicí" pařížskou, pak moskevskou a nyní londýnskou.
V Londýně zvolili verzi v produkci Ninette de Valois a Olivera Messeie z roku 1946, která se váže k historii Royal Opera House v Covent Garden. Londýnská opera byla totiž během druhé světové války proměněna v tančírnu, a když měla být po válce znovu otevřena, byl zahájením "provozu" pověřen Královský balet. Jeho vedení si zvolilo Čajkovského SPÍCÍ KRASAVICI nejen proto, že se jedná o jeden z nejoblíbenějších klasických baletů ale také pro její symboliku.

Probuzení princezny Aurory ze stoletého spánku souznělo s probuzením divadla k novému životu. Inscenátoři vycházející z tradiční choreografické koncepce Maria Petipy akcentovali zejména výtvarnou stránku díla. Chtěli obecenstvu po bezbarvých a chmurných letech válečné devastace nabídnout něco vskutku pohádkového - skvostné bohatství a velkolepou nádheru královského dvora. Tvůrce výpravy Oliver Messeie, který pracoval pro Royal Opera House jako scénograf až do šedesátých let minulého století, měl nelehkou práci. Při nedosttku vhodného materiálu musel hledat různé náhražky. Práce se mu zdařila nadobyčej dobře a balet zaznamenal při své premiéře v roce 1946 díky výkonům hlavních protagonistů Margot Fonteyn v roli Aurory a Roberta Helpmana jako prince i dalších a Messeiově scéně a kostýmům ohromný úspěch. Tato Spící krasavice poté zůstala jako jedno z nejúspěšnějších představení v repertoáru Královského baletu po několik desítek let. Docházelo však při tom k různým změnám, a tak posléze padlo rozhodnutí balet obnovit v co nejpřesnější podobě z roku 1946 včetně Messeiovy výpravy, s tím, že Frederick Ashton, Anthony Dowell a Christopher Wheeldon doplnili původní choreografii. Balet je nyní rozčleněn na prolog, první dějství a druhé a třetí dějství uváděné v jednom bloku.

I když výprava první poválečná inscenace musela svou opulencí na londýnské obecenstvo silně zapůsobit, zdá se dnes ve srovnání s oslňující palácovou architekturou Paříže a Moskvy poněkud skromná. To ale nic neumenšuje na její kvalitě. Naopak stává se méně výrazným avšak půvabným rámcem gracilního tanečního stylu. Role princezny Aurory (Sarah Lamb), ale i mimické projevy Šeříkové víly (Laura McCulloh), ne tak zlé Carabosse (Kristen Mcnally), krále (Christopher Saunders) i královny ( Elisabeth McGorian) jsou plny nepatrných zdobných elementů v držení paží, výrazu tváře, gestech. Sarach Lamb, která se své role zhostila s lehkostí a šarmem, je mimoto přímo mistryní ve výdržích. Princ, australský tanečník Steve McRae, i když vstupuje do děje až ve druhém dějství, se prosazuj daleko aktivněji a při vší technické virtuozitě prožívá svou úlohu psychologicky do hloubky. Přistupuje k Auroře bez ostychu a s velkou vřelostí. Oba hlavní hrdinové společně s dalšími tanečníky svou fyziognomií a v Messeiových kostýmech vzbuzují dojem oživlých figurek z porcelánu, postaviček z rokokových příborníků a o to je vše ještě hravější a pohádkovější. V jedné z recenzí z roku 1946 se praví, že toto představení vneslo do výsostného území ruského imperiální baletu britskou vizuální tradici a dnes můžeme doplnit, která neoslňuje ale nechává vyniknout graciéznosti a harmonickému propojení celku s těmi nejmenšími detaily.
Ani při tomto přenosu v pražském kině Oko nechyběli diváci- přišli možná kvůli "globálnímu labelu" Královského baletu v Londýně, pohádkovému tématu, krásné hudbě, dokonalému tanci, jejich hojná přítomnost prostě svědčí o tom, že Spících krasavic není nikdy dost.