Scéna.cz 

Přítomnost v okamžiku

Absolutní přítomnost v okamžiku je jednou ze zásad, kterou se řídí slavní tanečníci - bratři dvojčata Jiří a Otto Bubeníčkovi.
Díky organizátorům festivalu Zlatá Praha mohli jejich osobní charismatickou přítomnost zažít v neděli 13. října všichni, kdo se dostali do přeplněného sálu na Žofíně.
O neformálnost setkání vedle davu převážně sympatizantek se zasloužil moderátor Pavel Juráš, operní režisér činný v Hamburku, přítel a znalec obou bratrů. Kladl jim zapeklité otázky přímo na těla, z nichž se Jiří ani Otto (s čepičkou na hlavě pro odlišení) nevykrucovali, a pokud to bylo zvlášť zamotané, klidně přiznali, že tomu nerozumí. Publiku se tak naskytla skvělá možnost podívat se poněkud hlouběji pod povrch oficiálních životopisů a dozvědět se něco více o jejich osobním životě i přístupu k tanci.

Jako červená nit se táhne osudem bratří Jiřího a Otty zanícení pro tanec. Když je rodiče poslali na pražskou taneční konzervatoř, hned se jim tam zalíbilo a pustili se do studia s takovou vervou, že je vrátný musel večer vyhánět ze sálu. Ale úsilí brzy zúročili. Už v šestnácti letech byli vysláni na Prix de Lausanne, kde získali zvláštní cenu. Ještě cennější pro jejich kariéru byl však zájem Johna Neumeiera, který se je pokoušel "zlanařit" ke studiu do Hamburku. Bubeníčkům se nechtělo z domova a odkázali Johna Neumeiera na pozdější dobu. Ten se jim ozval hned po absolutoriu v roce 1993 a tehdy již neváhali, přestože vazba na rodiče a Prahu byla velmi silná.
V Hamburku, kde byly zcela odlišné podmínky a kde se museli nejprve osamostatnit a naučit jazyk, tedy začala jejich hvězdná umělecká dráha. V souboru hned zaujali přední místa a byli obsazováni do hlavních rolí. Úspěch u Johna Neumeiera měli nejen jako skvělí tanečníci ale i se svými hereckými schopnostmi. John Neumeier totiž kladl důraz na vyprávěné příběhy, tanec pro něj znamenal divadlo, jehož slovem je pohyb.
Zářná kariéra vyžadovala pochopitelně roky tvrdé dřiny a maximálního fyzického a psychického nasazení. Oba bratři to mají usnadněné ohromnou schopností nadhledu a humornou sebereflexí, které jim stále dodávají lehkost a energii.
Nesmírně důležitý je také jejich přístup - pokud by se objevil nějaké negativní pocit, utvrzují se (Jiří - Otto?) v tom, že to chtěli celý život dělat, že se na to těší a že si to chtějí užít. Na scéně se snaží být absolutně soustředění na to, co právě dělají a nemyslet na to, co přijde za pár minut - " to je prý nejlepší způsob, jak to zkazit"- na to, co mají udělat a tak podobně. !Vše je třeba provádět instinktivně jako když se jí".
Život je změna a tak také došlo v roce 2006 na rozchod. Otto zůstal jako první sólista v Hamburku s tím, že se více začal zabývat dalšími uměleckými obory - skládáním hudby, návrhy kostýmů a scénografií. Jiří přešel do nově vytvořeného souboru baletu v drážďanské Semperoper, protože se stále více chtěl věnovat choreografii a v Drážďanech se naskytla příležitost otestovat práci většího okruhu choreografů než v Hamburku.
Bratři se nyní setkávají nejen jako tanečníci, ale uznání si dobyli i společnými projekty, v nichž choreografii má na starosti Jiří a výtvarné řešení včetně hudby Otta. Například Stravinského Příběh vojáka, který zinscenovali v divadle v Gelsenkirchenu nebo Le Souffle de l'esprit, který je na programu ve vídeňské Státní opeře. Při setkání nezůstalo přirozeně jen u slov a velkou část zabíraly četné ukázky, prezentace a sestřihy, výborný přehled širokého rozsahu rolí a stylů obou bratrů od neoklasiky po contemporary. Od absolventského představení v Praze, od první velké role v Labutím jezeře v Hamburku, přes strhujícího Nižinského, Oddysea, dokumentární film Petera Schlogela a řady dalších včetně ukázek z posledních společných děl.
Na závěr zazněla pro pražské obecenstvo, kterému bývá mistrovství obou bratrů Bubebíčků dopřáno jen zřídka, povzbuzující zpráva - 11. a 12. ledna 2014 uvedou své choreografie na tanečním večeru v Národním divadle!