Scéna.cz 

Nederlands Dans Theater - nevyčerpatelná originalita

Sezónu přenosů z Nederlands Dans Theater uzavřel 30. května 2013 excelentní program. Diváky v Lucent Danstheater v Haagu i v četných kinech v celé Evropě včetně pražského Aera zasypali svou "nezkrotnou energií" členové juniorského souboru NDT2. Věkem začátečníci - absolventi tanečních učilišť mezi 18 až 22 lety - se předvedli v rozmanitých a kontrastních choreografiích čtyř autorů jako vysoce kvalifikovaní profesionálové a virtuózní interpreti. Není divu, že "s razítkem NDT2 v pase" jsou jim dveře k další kariéře otevřené.
Vznik Netherlands Dans Theater spojený se jménem Jiřího Kyliána v roce 1959 se rozhodli v 2009, v roce jeho padesátiletého jubilea, jeho současní umělečtí představitelé Paul Lightfoot a Sol León oslavit skladbou "Studio 2", nazvanou podle sálu, kde se odehrávala taneční historie.

Signifikantním rysem studia je taneční plocha - horizontální a šikmá - a zrcadla. Se zrcadly vykouzlí scénografie iluzivní prostředí, kde poznat rozdíl mezi skutečnými tanečníky a jejich odrazem vyžaduje poměrně soustředěné intelektuální úsilí. Je to jako v zrcadlovém labyrinthu - co je skutečné a co je obraz? To, co slouží k příjemnému matení publika, má svůj účel pro tančící. Mohou si v zrcadlech ověřit své schopnosti, vyzkoušet své tělo, svoji osobnost. V kontrastu stojí sevřené a podsadité ustrojení postavy tanečníka původem z Dálného východu, který s technickou bravurou, s přísnou koordinací a koncentrací, jimž ale nechybí půvab, studuje práci snad každého vypracovaného svalu svého těla a fyzické experimenty "rozevlátých" a odlišně stavěných postav "bílých". V abstraktní skladbě vyznačující se artistním choreografickým rukopisem se střídají jednotlivci, dvojice a proměnlivá seskupení v tempu (i proti němu) kompozice Arvo Parta Tabula rasa až do doby, než se celé věci udělá tečku uklidňující "jóginská" pozice.
Další slavná melodie zaznívá v druhé choreografii Johana Ingera "Dream Play", kterou podle Stravinského Svěcení jara vytvořil pro NDT v roce 2000. Od běžného postupu inscenování rituálu posunul Inger ve snaze uchopit Svěcení jara nějak jinak námět do snové oblasti. Hrdinovi se zdá, že potkal ženu svých snů...zároveň se ale také ukazuje ještě jiná ženská postava, poněkud razantnější a nebezpečnější a do třetice dáma v červeném na počátku a konci. Sny mají svou logiku, ale může se tam stát i mnoho nepředvidatelného a právě na nečekaných a rychlých zvratech uvnitř "uspořádaně vedené" choreografie zakládá Inger dramatičnost své skladby. Síla Stravinského hudby si vynucuje "silný" projev a silové momenty, kdy i něžnosti ve chvílích sbližování jakoby měly ostré hrany. Šaškovská čepice a "obřadní" obleky mužů jsou jemnými komickými gesty, které se uplatní i v tak vážné záležitosti jako je Stravinski.
Do druhé části večera napěchovala dramaturgie hned dvě premiéry. "Sara" je dílem dvojice mladých izraelských choreografů, kteří vyšli z Batsheva Dance Company- Sharon Eyal, jejího přítele Gai Behara a hudebního skladatele Ori Lichnika, který hudbu komponoval paralelně s vytvářením choreografie. Na rozdíl od své partnerky se zázemím v baletu a současném tanci považuje Gai Behar výsledný produkt spíše za music video nebo show.
Skupina tančících "naháčů" v tělových trikotech, mechanické loutky, na jednom místě poskakuje, cuká se, škube, nechává se oživit zvláštní "hudbou" - zvuky bublání, kapání, bubny i klavírem. Jsou jedním synchronním útvarem bez individuality, davem. Systém uniformní "krabice" je však na určitý podnět rozrušen, každá loutka si začíná vést svou, na venek proudí myšlenky, pocity. Vedle je pak jakási privilegovaná postava, která předříkává text písně. Nedlouhá skladba má zvláštní "pokřivenou" vizualitu, která zavádí někam do hlubin času, vesmírných dálek.
Závěr večera a jeho vrchol patřil Alexandru Ekmanovi, který také tančil v NDT2 a vytvořil pro něj již několik věcí a jeho choreografii "Maybe Two". Velká groteska se silným dramatickým nábojem, po jejímž skončení si skoro vydechneme, má téma, které je pro Alexandra Ekmana právě mimořádně žhavé- mezilidské vztahy a záležitosti lásky. Ty jsou ale obecným spojujícím tématem pro všechny, protože každý je nějak zažil i když v různě odstupňované intenzitě, a tak každý jistě porozumí. Ekman používá rád velké skupiny tanečníků a široké spektrum inscenačních prostředků - film, fotografii, živé hudebníky a všechna možná překvapení. Vše se točí kolem navázání vztahu, jeho stupňování a poklesu do ordinérnosti, partnerských hádek a mnohoúhelníků. Efektní humorné obrazy - v úvodu s dvojicemi ve svatebním hávu - dámy ve velkých bílých toaletách a pánové ve smokingu, dvojice (trojice) v posteli jak z Narozeninového dortu nebo závěrečné "disco v country stylu" . Různobarevný "kabaret", kde přes všechno možné tanec nijak netrpí. Alexander Ekman se zde ukazuje nejen jako skvělý choreograf ale i jako stejně vynikající režisér.
Výběr programu NDT pro přímé přenosy ukázal různé rozměry a rozpětí inspirací v tvorbě výrazných choreografických osobností, jejichž díla přes pestrost a originalitu mají všechna jedno společné - virtuozitu interpretů a mimořádné kvalitní výtvarné ztvárnění. Lze se jen těšit, že v podobném duchu bude pobíhat i sezóna následující.