Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Chybí nám otevřenost vnímat nové,“ říká Vojtěch Spurný

Státní opera Praha v loňském roce slavila desetileté výročí své novodobé existence. Do jejího čela vstoupil další tým v čele s ředitelem Mgr. Jaroslavem Vocelkou, uměleckým šéfem opery se stal Vojtěch Spurný. Se Státní operou Praha spolupracuje pravidelně od roku 1999. Připomeňme jeho nastudování Rossiniho opery Turek v Itálii, Cosi fan tutte W.A. Mozarta, Es war einmal A. von Zemlinskeho. Připravil nové nastudování oper Voják a tanečnice Bohuslava Martinů, Don Giovanni W.A.Mozarta a Giuseppe Gazzanigy, světovou premiéru opery Circus Terra Trygve Madsena.
„Kdybych neměl chuť zde osobně něco zanechat, něco vytvořit a změnit, tak bych nabídku asi nepřijal,“ říká Vojtěch Spurný. O dramaturgickém plánu Státní opery jsme již na našem portálu podrobně informovali. Státní opera uvedla na podzim premiéru Mozartovy Kouzelné flétny, další novinka - opera Emila Viklického Oráč a smrt, byla v premiéře uvedena 21. ledna 2003. Režíroval Dušana Roberta Pařízek. K této sezóně Spurný uvedl: „O nějaké soustavnější koncepci a skutečné proměně tváře Státní opery se dá mluvit až od roku 2004. Doufám, že příští sezóna bude – i za cenu kompromisů - vypadat tak, jak by měla vypadat naše první sezóna.“

Vedle dramaturgického plánu a uměleckého obsahu je také druhá linie vaší funkce – řízení a managment. Osobně jste působil v Göteborgu. Přenesl byste některé pozitivní zkušenosti z tohoto operního domu do Prahy?
Oblast řízení a mangementu je spíše v rukou pana intendanta, nicméně bych byl velice rád, kdyby se odlesk něčeho, co se Göteborgu děje, dostal sem. Na mě nejvíce zapůsobila fantasticky zorganizovaná práce, úžasná pracovní atmosféra a mezilidské vztahy. Všechny osobní problémy a třenice zůstávají před divadlem, lidé jsou k sobě vstřícní a ohleduplní. Když jedete s kulisákem ve výtahu, nevidíte člověka v ošoupaných montérkách, který otráveně nadává a chce mít nejvíc ze všeho za sebou, ale někoho, kdo si váží své práce a koná ji s radostí. Navíc tam vládnou skvělé pracovní podmínky: na režijních zkouškách Rossiniho Lazebníka jsme měli úplnou dekoraci dva měsíce před premiérou. Problémy se tam řeší okamžitě, zatímco my je tady řešíme vlekle a neúspěšně. Doufám, že podobný styl práce a příjemnou atmosféru se podaří nastolit i tady. Obávám se jen, že to chvíli potrvá!

Nezbývá, než Vám v tomto směru držet palce. Pojďte ovšem k vnějšku Státní opery - nosným v tomto směru je divák a jeho případný konzervatizmus.
Konzervativní publikum má jisté divadelní zkušenosti a na nich staví. Očekává určité zvyklosti v režijních postupech, hudebním nastudování a pěvecké interpretaci. Tito lidé milují operu, neboť zbožňují krásné melodie, ale neodpouštějí inovaci z venku, nesmíří se ani s pustým a prázdným experimentem. Inscenaci často vnímají jako krotkou ilustraci toho, co slyší – a neodpovídá-li ilustrace jejich představě, jsou zklamáni... Konzervatizmus není ovlivněn věkem, ale způsobem uvažování. Jde vlastně o ztrátu komunikace - dle mého by člověk měl jít do divadla s tím, že je otevřen tomu, co tam uvidí. Neměl by se nechat brzdit berličkami svých vlastních názorů, ať už byly jakkoliv získány.

Chybí nám tolerance?
Otevřenost – nikoli tolerance. To slovo nemám rád, protože se často zneužívá k tomu, abychom trpěli něco, co není správné. Otevřenost k něčemu novému, schopnost vnímat – to je zásadní věc. Umění raději vnímejme více s citem - což je nástroj lidského ducha. Ten nám většinou řekne, zda máte pravdu, či ne. Tento nástroj máme všichni a můžeme se o něj v klidu opřít.

Jak tedy získat nové publikum do divadla?
Především kvalitou. Pokud budeme operu chápat jako totální hudební divadlo, pak má naději na přežití. Hudba je natolik univerzální, že vás přenese i přes cizojazyčně zpívaný text. Problém operní inscenace tkví ovšem v dosažení rovnováhy, v kvalitě všech složek – a to se málokdy podaří. V případě nového diváka nejde jen o výchovu, ale hlavně o vypěstování jisté senzibility, aby došlo k aktivní komunikaci ze strany diváka.
Obojímu se věnuji řadu let v Hudební mládeži ČR. Teige kdysi řekl, že umění je pro každého, ale každý není pro umění. Dodal bych: ... není, ale může být!

Vojtěch Spurný studoval na pražské konzervatoři (flétna, klavír), AMU (operní režie, dirigování, cembalo) a na vysoké hudební škole v Utrechtu (cembalo a provozovací praxe staré hudby). Již během studií vystupoval jako dirigent s různými symfonickými orchestry a současně se úspěšně věnoval operní režii (Mozartova Figarova svatba, aktovky B.Martinů a Bendův Lazebník sevillský v divadle DISK, Gaglianova Dafné na barokním festivalu ve Valticích, Lortzingova Zkouška na operu v České televizi apod.).

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste se jako dirigent špatně ztotožňoval s koncepcí režiséra?
V tomto směru se snažím být chápavý. Nemám rád ultimativní dirigenty typu: „když tam nebude balkón, odcházím!“. Režisér je pro mě rovnocenný partner, který vytváří vizuální stránku inscenace - podobně jako dirigent zvukovou a hudební. Jde o tvůrčí symbiózu – a v tomto smyslu jsem měl mimořádné štěstí, že jsem mohl pracovat s Davidem Radokem a J.A. Pitínským. Vždycky jsem se snažil ponechat režisérům jejich autonomii, protože mi připadalo absurdní zasahovat do jejich práce. Bylo by to stejné, jakoby mi říkali: „Pane dirigente, toto nedirigujte na tři, ale na dvě.“.

Existuje operní dílo, které je v centru Vašeho zájmu - jako dirigenta a zároveň jako režiséra?
Těžká otázka. Jsou některé opery, které bych rád režíroval, jiné, jež bych rád dirigoval, a jsou další, které miluji, mám je na CD, ale nevím, zda bych je dokázal režírovat nebo dirigovat.
Mám velice rád Juliettu Bohuslava Martinů, operu Pélleas a Mélisanda Clauda Debussyho a Lidský hlas Francise Poulenca. Dále klasickou italskou belcantovou operu – v tomto smyslu mě oslovuje vše, co napsal Vincenzo Bellini a podstatná část odkazu Rossiniho a Donizettiho. Samozřejmě je mi sympatický Mozart s jeho divadelním cítěním a smyslem pro lidi a pro situace. Líbí se mi barokní opera, zejména jejich vyjadřovací slovník. Poměrně méně jsou mi blízké některé romantické nebo novoromantické opery – třeba celá wágnerovská škola nebo některá díla Verdiho.
To, co bych chtěl dirigovat, je většina toho, o čem sem tady mluvil. Co bych chtěl režírovat? Mozartovy opery, Martinů, nějaké baroko - také by mě docela bavilo zarežírovat si s prominutím takovou – s prominutím - echt muzeální nebo zkamenělou operu jako je Verdiho AIDA. Lákají mě díla, která směšují žánry - Porgy and Bess George Gerschvina nebo operety Arthura Honeggera.

Plánujete něco takového?
Momentálně nevím. Existovali režiséři, kteří uměli dirigovat, jako Václav Kašlík. Taktéž dirigenti s režijními ambicemi - často to dopadlo katastrofálně a s nevalným výsledkem, třeba inscenace Herberta von Karajana.
V běžném operním provozu velkého divadla se tyto dvě profese slučují dosti obtížně. Přesto jsem přesvědčen o tom, že dobrý operní dirigent musí vidět do režie a dobrý operní režisér by měl rozumět hudebnímu nastudování. Nejde o znalost aranžování mizanscén a o čtení not – ale oba by měli vědět, jak obě profese fungují. Protože opera je koneckonců divadlo zrozené hudby.

11.2.2003 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!