Scéna.cz 

Přemysl Kočí patřil k předním interpretům

Národní divadlo s politováním oznamuje, že dne 15. ledna 2003 zemřel po krátké nemoci ve věku 85 let emeritní sólista opery Národního divadla, barytonista Přemysl Kočí. Poslední rozloučení se zesnulým se bude konat 22. ledna 2003 ve 14.00 h v obřadní síni strašnického krematoria.
Jako soukromý žák pěveckého pedagoga Rudolfa Vaška v Ostravě hostoval Přemysl Kočí poprvé v tamějším divadle roku 1939 jako Escamillo v Carmen. V roce 1942 byl přijat Národního divadla jako sustentant, v letech 1943-1949 působil opět v ostravské opeře, kde si vybudoval základní repertoár. Odtud byl na přímý podnět ministra kultury Zdeňka Nejedlého přijat jako sólista opery Národního divadla.

Umělcova vizáž i schopnost výrazového a charakterizačního herectví ho předurčovaly k věrohodnému ztělesňování dramatických postav, často záporného charakteru - vzpomeňme například jeho ledového přísného Lamingera (Psohlavci 1951), tvrdého a cynického Scarpii (Tosca 1960) nebo mužného a bezohledného Dona Giovanniho (1956).
Opačnou charakterovou polohu představoval např. humorný a temperamentní Figaro v Lazebníku sevillském. Životní rolí v operní tvorbě 20. století se stal jeho vnitřně rozháraný Šiškov v Janáčkově opeře Z mrtvého domu (1958). Celkem vytvořil na jevišti Národního divadla přes padesát postav, mezi jeho poslední role patřil Stárek v Její pastorkyni (1975), Jaroslav Prus ve Věci Makropulos (1977) a opět Šiškov v opeře Z mrtvého domu (1977). Jeho patrně nejvýraznější rolí, kterou se natrvalo zapsal do paměti diváků, byl čert Marbuel v Čertovi a Káče. Svůj mimořádný herecký talent zúročil také jako filmový a televizní herec (např. Vezír v Krškově Legendě o lásce nebo Gremin, Faust a Vodník v operních filmech režiséra Petra Weigla).
Od roku 1966 se věnoval i režii (např. legendární inscenace Prodané nevěsty 1971, Krútňavy 1973, Její pastorkyňě 1975, obnov. 1983, nebo Věci Makropulos 1977).
Ze zahraničních prací zmiňme především jeho režii Prodané nevěsty pro Tokio a pro Sydney. Kromě pěvecké a režisérské činnosti působil v letech 1969-1978 jako ředitel Národního divadla. Od roku 1962 pracoval Přemysl Kočí také jako pěvecký pedagog na HAMU v Praze, z jeho žáků vynikli především Eva Zikmundová, Marta Boháčová, Jana Jonášová, Marie Veselá, René Tuček a Libuše Márová. Až do poslední chvíle se pedagogicky věnoval zahraničním pěvcům především z Francie a Japonska.
Přemysl Kočí patřil díky své neobyčejně mnohovrstevnaté činnosti k předním umělcům, kteří výrazným způsobem spoluvytvářeli charakteristikou podobu české operní interpretace.