Scéna.cz 

Příhody lišky Bystroušky v režii bratří Cabanů

Národní divadlo v Praze uvedlo ve čtvrtek 19. prosince 2002 v premiéře novou inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Pro v pořadí již osmé nastudování tohoto díla na naší první scéně byli přizváni bratři Michal a Šimon Cabanovi, kteří svou režijně-výtvarnou koncepcí určitým způsobem navázali na inscenaci předchozí, jež byla uvedena na jevišti ND v režii Ctibora Turby v roce 1995.
Příhody lišky Bystroušky patří k vůbec nejobtížněji inscenovatelným titulům českého operního repertoáru. Snaha o adekvátní znázornění mnohdy složitého scénického prolínání světa lidí a světa zvířat může na jevišti obecně způsobit řadu komických situací, které mohou toto dílo posunout až na hranici estetické nepřijatelnosti. Celková vize bratří Cabanů určitým způsobem popírá dosavadní režijní postupy, které byly s touto operou v běžné české inscenační praxi spjaty, a nahrazuje je postupy moderními, jimiž lze oslovit nejen „pokrokově“ smýšlející část operního publika.

Již první jednání dávalo tušit, že v Praze vznikla pozoruhodná inscenace, která by snesla i ta nejnáročnější světová měřítka. Následně se ale ukázalo, že téměř veškerá režijní invence byla vynaložena právě na tuto první část představení. Ostatní jednání jsou ve znamení podivné režijní bezradnosti, která je v celkovém pohledu zarážející. Režiséři ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou navíc ustoupili od realistického ztvárnění života lesa a všechny zvířecí postavy navenek téměř ztotožnili s postavami lidskými. Jedná se o zajímavý nápad, který má ale jednu velkou nevýhodu – pokud je tato Liška Bystrouška koncipována jako „rodinné představení“, její cesta především k malému divákovi bude velmi komplikovaná.

Titulní roli vytvořila nová sólistka operního souboru ND sopranistka Maria Haan. Umělkyně vládne příjemně zabarveným, kultivovaně vedeným hlasem a její po všech stránkách ucelený výkon pouze narušuje špatná srozumitelnost zpívaného slova. To samé bohužel platí také o slovenské mezzosopranistce Jolaně Fogašové, která sice chlapáckými gesty vtipně zahrála Lišáka Zlatohřbítka, tato role je ale navíc na samotné hranici jejích hlasových možností. V roli Revírníka vystoupil (a na scéně ND zároveň debutoval) barytonista Richard Haan, který dnes patří k našim nejvýraznějším představitelům střední pěvecké generace. Roli má po technické stránce pod kontrolou, není ale tím pravým charismatickým Revírníkem formátu Jindřicha Jindráka nebo Karla Bermana, kteří této roli dokázali vtisknout opravdově lidský charakter a vroucnost. Z ostatních rolí stojí za zmínku především Farář/Jezevec v podání zkušeného basisty Bohuslava Maršíka, kterému bylo jako jednomu z mála pěvců výborně rozumět, vokálně pevná Revírníková/ Sova mezzosopranistky Yvony Škvárové a herecky dojemný Lapák altistky Miroslavy Volkové.

Touto inscenací se do Národního divadla vrátili dvě legendy českého operní interpretace – dirigent Bohumil Gregor a sbormistr Milan Malý. Gregor, který patří mezi nejvyhledávanější janáčkovské specialisty, se ve své koncepci zaměřil spíše na výrazné odstínění jednotlivých impresionisticky laděných pasáží partitury, které v jeho podání nepostrádaly kouzlo a zároveň patřičnou lehkost, učinil tak ale na úkor poněkud potlačené typicky janáčkovské syrovosti. Na kvalitním výkonu sboru je patrná mnohaletá sbormistrovská zkušenost Milana Malého, který vždy patřil k nejrespektovanějším českým představitelům svého oboru.

Nová inscenace Lišky Bystroušky na scéně ND opětovně poukázala na nepoučitelnost řady neoperních režisérů, kteří místo aby důsledným způsobem naplnili myšlenku a záměr samotného autora, přicházejí s vlastní „filosofií“ na inscenování díla, které se pak ale stává pro běžného diváka nesrozumitelným a nemůže ho tedy téměř ani žádným způsobem oslovit.
Pokud se rozhodnete poprvé shlédnout představení Příhod lišky Bystroušky a vyberete si právě tuto inscenaci, doporučuji vaší pozornosti obsah díla v režii bratří Cabanů otištěný na začátku velmi kvalitně připraveného programu. Ačkoliv jsem toto dílo viděl již v třetím nastudování, musím přiznat, že jsem se právě v této inscenaci místy trochu ztrácel.