Scéna.cz 

Bertram a Mescalinda Jana Klusáka

Národní divadlo v Praze uvedlo ve čtvrtek 28. listopadu 2002 na scéně Divadla Kolowrat v pořadí druhé premiéře sezóny dvě komorní opery současného českého hudebního skladatele Jana Klusáka (1934). První z děl – Zpráva pro akademii (dramaticky vycházející z povídky Franze Kafky –„ Ein Bericht für eine Akademie“) – byla na této scéně uvedena ve světové premiéře již v roce 1997, dílo druhé – Bertram a Mescalinda, které koncepčně navazuje na cimrmanovskou „operu“ Úspěch českého inženýra v Indii, jejímž autorem je rovněž Jan Klusák, bylo obecenstvu představeno ve světové premiéře právě nyní. Recenzované představení se uskutečnilo 5. prosince 2002. Původně plánované provedení opery Zpráva pro akademii, které představuje první část původně koncipovaného večera, nemohlo být, vzhledem k onemocnění hlavního představitele, uskutečněno.
Národní divadlo ale připravilo pro své diváky adekvátní náhradu v podobě besedy se samotným autorem, který po představení své opery-pasticcia Bertram a Mescalinda obecenstvu přiblížil jednotlivé okolnosti vzniku tohoto díla a dále pak svůj vztah k jednotlivým osobnostem české i světové hudební literatury, jejichž drobné hudební citáty v partituře této komorní opery záměrně použil. Jan Klusák poznamenal, že chtěl vždy vytvořit dílo, při jehož poslechu by se mohli diváci upřímně zasmát. S hudební složkou již zmíněné velmi úspěšné cimrmanovské opery, která vznikla již počátkem sedmdesátých let, ale nebyl úplně spokojen. Již od roku 1982 začal s její zásadní úpravou, ze které nakonec v propojení s jeho vlastním textem vznikla opera zcela nová, která se nyní stala součástí repertoáru samotného Národního divadla. S autorovým záměrem plně koresponduje realizace velmi nápadité režijně-výtvarné koncepce Jiřího Nekvasila a Daniela Dvořáka, kteří dokázali představení doplnit o množství naopak scénických a inscenačních motivů a citátů, kterými zásadním způsobem přispěli k výsledné velmi zdařilé podobě inscenace.

V roli Bertrama exceluje barytonista Roman Janál, výborná je také mezzosopranistka Jaroslava Maxová, která představuje jeho „milovanou“ Mescalindu. V rolích Smolíčka a Pacholíčka ( určitým způsobem ironickou charakterizací těchto postav autor výstižně reaguje na své bývalé kolegy Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka z Divadla Járy Cimrmana) podávají sympatické výkony tenorista Jiří Hruška a basista Aleš Hendrych. Příjemně znějící sonorní bas propůjčil postavě Krakonoše Jiří Kalendovský, svůdnou Laškundu zatančila Simona Assione. Komorní orchestr ND řídil Karel Charvát. Představení není charakteristické obvyklou násilnou snahou o pobavení obecenstva, v Divadle Kolowrat vznikla velmi zajímavá inscenace, která se především díky svému jemnému inteligentnímu humoru bezesporu stane divácky oblíbeným titulem repertoáru této do budoucna pozoruhodně se profilující scény.