Scéna.cz 

Chopte se smetáku!

Chopte se smetáku! I tak může znít pokyn choreografa při přípravě některé z forem současného pohybového představení. Dnes to nikoho nepřekvapí, ale kdysi v dávných padesátých a šedesátých letech v Americe, kde se začaly určité proudy vymezovat vůči grahamovskému modernismu, to bylo poněkud nezvyklé. Do Prahy nás o tom přijela poučit americká choreografka a pedagožka Martha Moore v rámci festivalu KoresponDance, jehož letošním tématem je vliv historických kořenů - byly vybrány baroko a taneční postrmoderna 70. let v USA - na současnou tvorbu.

Martha Moore, která právě v té době byla aktivní tanečnicí, upozorňuje, že označení postmoderna je až zpětnou reflexí velmi odlišných přístupů, které sjednocoval základní problém konceptu soudobého umění. Vedle dobře známých osobností jako byl např. Merce Cunningham, vystupovala zejména v New Yorku řada jmen, o nichž z přítomného obecenstva v Divadle Archa - zasvěcených i laiků - slyšel jen málokdo, jak ukázala anketa. New York šedesátých a sedmdesátých let byl místem, odkud se šířily aktivity, jejichž ozvěny k nám vzhledem k poměrům po roce 1969 doléhaly jen oslabeně. Z propojení umělců z různých branží - tanečníků, hudebníků, výtvarných umělců, filmařů vzcházela netradiční představení - performance na netradičních místech- eventy, happeningy, site-specifik projekty atd.

Teoretické pojednání se však dotýká jen povrchu a nejlepší je vždy vlastní zkušenost. A tak si obecenstvo v Arše mohlo vyzkoušet, jak konkrétně se v oněch dobách pracovalo a podílet se na postmoderním výzkumu - vlastní tělesnosti, prostoru, času.

Polštář přiložený na určitou část těla - nejdříve ruku - přikazoval dotknout se země právě jen v tomto bodě - vznikají neuvěřitelné figury, když se člověk brání pádu. Zametání smetákem po určitou dobu může být považováno za "úklid" nebo odměřování času. Slova manifestu "No Manifesto" z roku 1965 , jehož autorka Yvonne Reiner všemu v dosavadní tanci říká Ne!, (ne virtuozitě, ne divadlu, ne stylu...) vyvolávají nebo nevyvolávají v performerech nějakou sdělitelnou reakci. Přechod scény a po následné úvaze jeho obměna - vylepšení, běh po obvodu se změnou směru na signál, stěhování krabic jsou dalšími z postmoderních "etud".

Odehrálo se i skutečné představení, kterého se zúčastnilo veškeré přítomné obecenstvo- včetně dvou korejských turistů- a jehož jediným divákem byla choreografka - "walking score". Proslulé pochody několika desítek jakýchkoliv lidí - malých, velkých, starých, mladých, netanečníků, profesionálů, dětí..., jdoucích za sebou, vedle sebe, mohou plnit nějaké úkoly, přicházejí a odcházejí jen tak, nic nepředstírají, v mlčení, jsou pouze přítomni v chůzi (ukazuje se jako dobrá praxe pro neurotiky). Na závěr došlo také na malý happening - všechny činnosti se prováděly současně. Každý dělal, co ho napadlo - běhal, stěhoval krabice, padal s polštářem, zametal smetákem - na pozadí projekce jednoho z newyorských happeningů.

Příklad postmoderny ukazuje, že otázky, na které hledali odpovědi tvůrci před půl stoletím v Americe, zůstaly nezodpovězeny a jsou výzvou každé další generaci jakož i té dnešní.

S prací americké choreografky se mohou zájemci seznámit ve větším rozsahu 29. listopadu v Divadle Alfred ve dvoře, kde Martha Moore uvede site-specific projekt john&jane, který před lety vytvořila společně s francouzským výtvarníkem Félixem Perrotinem a nový event vytvořený s tanečníky i laiky během dvou dnů přímo pro festival.