Scéna.cz 

Moravec romantik a impresionista

Fryderyk Chopin, Balada č. 1 g moll op. 23, č. 2 F dur op. 38, č. 3 As dur op. 47, č. 4 f moll op. 52; Mazurka cis moll, op. 50/3, cis moll op. 63/3, a moll op. 7/2, C dur 24/2, a moll op. 17/4; Barkarola Fis dur op. 60; Ivan Moravec – klavír César Franck, Preludium, chorál a fuga; Maurice Ravel, Sonatina fis moll; Claude Debussy, Preludia, výběr: Ohňostroj, Potopená katedrála, Vrcholky na Anacapri, Zvuky a vůněmi vzduch večerní se chví, Audienční terasa za svitu luny; Pour le piano, suita; Ivan Moravec – klavír.

Tyto dva celky jsou druhou součástí kompletu čtyř CD se staršími nahrávkami výběru z nejslavnějšího světového klavírního repertoáru, z nichž většinu nahrál Ivan Moravec kdysi analogově v zahraničí. Práva k nahrávkám vlastní nyní interpret sám a dal snímky k dispozici Supraphonu, aby je digitalizoval a souborně vydal. O CD s díly W. A. Mozarta a L. Beethovena jsem zde nedávno referoval, dnes mám čest vyjádřit se k dalším dvěma.

K romantikům a im-pre-sio-nis-tům má ovšem Ivan Moravec zvlášť blízko, jejich hudba je jeho nejvnitřnějším světem. Vrcholnému mistru romantické klavírní poetiky Chopinovi věnoval celé CD a dal mu zvláštní vnitřní kontrast. Postavil tu vedle sebe čtyři balady a pět mazurek, tedy reprezentanty žánrů, jež bývají obvykle charakterizovány jako dva obsahové póly Chopinovy tvorby: balady jako hudba niterně rozeklaná a citově exponovaná, kdežto mazurky jako výraz národnosti a li-dovosti. Mistrovské podání Ivana Moravce má vedle individuálního vykreslení každé skladby pozoruhodný sjednocující pohled. Jeho balady jsou ve většině hudebních myšlenek do značné míry také poetizovanými písněmi, jejichž nápěvy vycházejí z bohatství lidové hudební představivosti, je to hudební přebásnění prostých příběhů z lidového života. Jen na vrcholech – jako při vyprávění na uzlových místech děje – dostávají Chopinovy balady vypjatě tragicky či jinak vypjatý přísvit a hrůz-né akcenty. Moravcova interpretace i v takovém žánru šetří příliš-nými afekty, připravuje je v rám-ci promyšlených stavebních plánů a při vší bohatě tvarované modelaci hudebních frází a rozmanitém vypracování proměnlivých klavírních faktur jednotlivých míst působí prostě a úsporně. Vedle toho mazurky nejsou v jeho podání zdaleka jen taneční skladby: i ony jsou prozářeny snivými náladami a citovým vlněním, jež má povahu vysoké poetické stylizace. Nelze tu nevzpomenout na to, co si zapsal Bedřich Smetana do deníku, když komponoval cyklus Vzpomínky na Čechy ve formě polek: že to nejsou prosté taneční kusy, ale polky po způsobu Chopinových mazurek, to je poetizované, básnivě pojaté tance. Ivan Moravec tento smysl přenáší do roviny interpretace: každá jeho mazurka je jedinečný obrázek lidských tužeb a snů, jen se odvíjející na tanečním pozadí. V takovém smyslu pojal také skladbu, jež onu konfrontaci balad a mazurek doplňuje, Barkarolu Fis dur.
Nerozsáhlá klavírní tvorba Césara Francka je to nejlepší, co Francie v romantické epoše tomuto oboru dala. Má zvláštní vnitřní dvouklannost: snoubí se v ní velko-lepá bachovská stavebnost a kon-struktivnost s romantickou citovostí. V tomto smyslu podal Moravec Franckovo Preludium, chorál a fugu. Přesvědčivě nad-řadil melodiku preludia i chorálu transparentním doprovodným vrst-vám a zejména chorálu dal při vší niternosti velkolepé stavební sklenutí. To je také základní náležitostí jeho podání fugy; i v ní však jde nejen o stavbu zvukové struktury, ale i o poetický obraz: lze si za ním představit třeba narůstání jistoty a odhodlání člověka.
Pravým klenotem je v Moravcově podání Ravelova Sonatina fis moll. Pamatuji, jak ji hrával před desetiletími, dokonce ještě v době, kdy se impresionistům u nás oficiálně nepřálo – a celá ta nádherná atmosféra toužebné naděje a radosti, jakou pro mne mělo jeho tehdejší podání, na mne s plnou silou dýchla z tohoto nového snímku. Zvláštní je jeho výběr pěti Debussyho Preludií. Vybral si snivé noční či přírodní obrazy a zahrál je s barvitostí i bezprostřední působivostí zrovna výtvarně impresionistickou. Nevím, je-li optimální řazení, které jim dal a kterým změnil původní cyklickou intenci Debussyho. Svou pětici totiž začal Ohňostrojem, kterému dal skladatel roli sršící pointy celého 24členného cyklu. Za něj postavil jako krajní kontrast tmavě tajemnou Potopenou katedrálu, pestře zasvítil Vrcholky na Anacapri a pozvolna ztemňoval, nořil se do snů Večerními zvuky a vůněmi a Audienční terasou za svitu luny. Myslím, že mohl stejně dobře ponechat svému výběru skladatelovo původní pořadí skladeb. Každé Preludium samo o so-bě je podáno s okouzlující působivostí: s velmi zřetelně vyjádřenými hudebními strukturami, jež však spolehlivě navozují i nejsubtilnější situace a nejjemnější snivé náznaky. Velmi přehledně, stylově a se stavebným nadhledem podal Ivan Moravec také specificky impresionisticky historizující suitu Pour le piano. Všechny nahrávky mají znamenitý zvuk, na němž se podílely v letech 1962-70 dva nahrávací týmy, pracující analogovou technikou pro původního vydavatele Connoisseur Society, uvedené v bookletech, a podobně jako u předchozích dvou CD tohoto kompletu neuvedený český tým, který všechny snímky znamenitě digitalizoval a srovnal ke skvěle jednotnému zvukovému obrazu akustiku newyorského studia a ví-deňského Konzerthausu, kde se původně nahrávalo. Tito lidé přitom nepochybně vykonali pro perfekt-ní výsledek oživení těchto snímků nesrovnatelně víc, než editor (skutečným editorem, který to vše připravil a dal k dis-pozici, je přece sám Ivan Moravec!) a autor velmi průměrného textu v book-letu, jeho výtvarník i pře-kladatelé do cizích jazyků, jejichž dlouhý výčet se u každého CD vždy pečlivě opakuje.