Scéna.cz 

Šárka zazněla v Brně teprve potřetí

Ctitelům Janáčkova díla jistě neuniklo, že za rok a půl v Brně proběhne Mezinárodní hudební festival Janáčkovo Brno 2004. Sto padesát let od narození Leoše Janáčka a sto let od uvedení jeho nejúspěšnější opery Její pastorkyňa bude na brněnském jevišti uvedeno všech devět Janáčkových oper, což už samo o sobě je mimořádný dramaturgický počin. S přípravami tak rozsáhlého projektu bylo potřeba začít už letos, a tak se po lednovém galakoncertu na programu objevila málo známá Janáčkova prvotina Šárka.
Původní verzi zkomponoval mladý Leoš Janáček v roce 1887. Kvůli sporu s autorem textu Juliem Zeyerem však zůstalo dílo neprovedeno až do roku 1925, když mezitím prošlo dílčími úpravami. Nynější Šárka byla v Brně uvedena na základě poslední edice Jiřího Zahrádky, kterou svým jménem zaštítil i Sir Charles Mackerras. Byl to právě on, kdo operu nejvíce proslavil její nedávnou nahrávkou v titulní roli s Evou Urbanovou. Světového uznání se nahrávce dostalo v roce 2001 nominací na prestižní americkou cenu Grammy Award a několik dalších cen. V minulosti se však opera přílišné pozornosti nedočkala. I v Brně byla po svém premiérovém nastudování v roce 1925 uvedena již jen v roce 1958 dirigentem Františkem Jílkem. Pro dnešní brněnské publikum je to dílo prakticky neznámé!

Současné koncertní nastudování opery je společným projektem Janáčkovy opery ND v Brně a Moravské filharmonie Olomouc. Spojujícím činitelem obou institucí se stal umělecký šéf opery Jaroslav Kyzlink, který s Moravskou filharmonií spolupracuje již několik let. Na brněnské premiéře koncertního uvedení 11. dubna 2002 podal filharmonický orchestr vcelku sehraný a tempově vyrovnaný výkon. Dramaticky snad ještě více strhující byl sbor Janáčkovy opery. Pod vedením Josefa Pančíka dosahuje toto těleso na české poměry zcela nevšedních výkonů. Při jeho poslechu člověk přímo lituje škrtů sborových scén, ke kterým při pozdějších revizích Šárky došlo.

Vyznění obou těles bylo doplněno vysokými výkony sólistů. Natálie Romanová zaujala maximální soustředěností. Svůj mladodramatický soprán předvedla i v tak náročné roli s mistrovskou technikou: její piána a zářivé výšky by jí mohla závidět kdekterá mladší kolegyně. Jako Šárka sice není tak horoucně vášnivá jako Eva Urbanová na zmiňované Mackerrasově nahrávce, zato je její výraz celkově uměřenější. Bohužel jeho věrohodnost byla částečně ovlivněna už ne vždy ideálně znějícími spodními polohami hlasu.

Hned po Šárce je rozsahem největší a nejtěžší rolí tenorový part Ctirada. Ľudovít Ludha se jej zhostil s nasazením a zaujal především širokou škálou výrazových schopností - od hrdinnosti bojovníka až po citovou niternost. Asi nejvyrovnanější výkon večera předvedl barytonista Vladimír Chmelo. V roli Přemysla podal technicky i výrazově přímo vzorový výkon. Zoltán Korda na sobě v poslední době viditelně zapracoval. Smysl pro Janáčka prokázal již v poslední inscenaci Věci Makropulos v roli Janka a výjimkou se nestal ani jeho Lumír.
Šárka měla úspěch. Publikum stržené dramatickým výkonem odměnilo účinkující nadšeným voláním „Bravo!“ i pozornou atmosférou během koncertu. Škoda, že se podobné akce Janáčkovy opery netěší většímu zájmu veřejnosti. Lze si jen přát, aby Šárka měla stejný úspěch i při dalších uvedeních, především na závěr janáčkovského festivalu 31. ledna 2004.