Scéna.cz 

Zaida v Českých Budějovicích

Árie, dueta a ansámbly se střídají s melodramem v Mozartově nedokončené opeře Zaida, kterou nyní nastudovali v Českých Budějovicích (jde patrně o první uvedení na českém profesionálním jevišti). Zvláštní hudebně-dramatický útvar – a v Jihočeském divadle ještě zvláštní jevištní verze (premiéra 15. 3.).
Zaida a Gomatz, evropští zajatci sultána Solimana, se do sebe zamilují, pokusí se o útěk, jsou chyceni a mají zemřít. Leč vše dobře dopadne – stejně jako v pozdějším Únosu ze serailu.
Výtvarnice Veronika Márová proměnila jeviště Jihočeského divadla v podkroví (půdu) se starým harampádím: kufry, bednami, tabulemi, truhlou, věšákem, závěsy, hadry… Přichází copatá Alenka (Lenka Krčková), v letních šatech, na hlavě klobouček, a Ondra (Ondřej Veselý), kostkaté pumpky, bílá košile, vestička, na hlavě kšiltovka. Objeví starodávnou knihu o Zaidě a Gomatzovi… Ondra se okamžitě začte, Alenka si chvíli vymáhá jeho pozornost a pak se připojí: zinscenují si pro sebe příběh, probouzejí k životu (a zase uspávají) křiklavě, pestrobarevně, pohádkově oblečené operní pěvce, mluví za ně a vládnou jimi, při zpěvu přihlížejí.

Nejde o nadbytečný, vnějškový rámec – režisér Miloslav Veselý si s ním umí vtipně pohrát. Skrze dvojici činoherců na jeviště především vnesl humor: protiváhu sentimentalitě a patosu naivního milostného příběhu – těžko si umím představit, že by se dnes hrál na vážno (a próza by připadla zpěvákům). Ztropil si trochu i legraci z operních konvencí: Zaida s Gomatzem se chystají prchnout a zpívají a zpívají, Alenka je nervózně postrkuje z jeviště, až v zoufalství napíše na tabuli „Ať prchnou, nebo je chytí!“ Ondra se smíchem (též písemně) odpoví: „Neruš, jsi v opeře!“ Přitom ale v inscenaci zůstala příchylnost k onomu pohádkovému příběhu: Ondra s Alenkou si ho pro sebe objevují, přitahováni jeho romantikou, exotikou, hnáni touhou po zábavě i po dobrodružství; projektují se do postav milenců a blbnou při karikování sultána a jeho podlézavého sluhy. Spoluprožívají s intenzivním zaujetím, ale dokáží také ukázat odstup a představit sebe: všetečné, usměvavé, trochu koketující děvče a milého, hravého chlapce.
Mohlo to být výtečné divadlo, kdyby stejně brilantně jako činoherci zvládli svůj úkol pěvci. Těžkopádné, ukřičené, problémy ve vyšších polohách – vše platí pro Václava Janečka (Soliman), Bohdana Petroviče (Gomatz) i pro Kateřinu Chromčákovou (Zaida), které je navíc pomálu rozumět. O pružném, mozartovském zpívání lze mluvit jen u Svatopluka Sema (Allazim) a Pavla Klečky (Osmin). Přitom hudební nastudování je poctivé, orchestr na premiéře zahrál velmi solidně, Petr Chromčák nabídl razantní, prudký vstup (místo předehry se hraje Allegro con brio z Mozartovy symfonie č. 25 g-moll), napjatá, pulzující vyznání a hovory (v pasážích melodramu), romanticky nadýchané árie, ansámbly v lou-da-vých (možná až příliš) tempech – dohromady dramaticky vystavěný celek.
Pěvecké obsazení (alespoň to premiérové) navozuje ne zrovna radostné úvahy o současných možnostech českobudějovického sólistického souboru, který se příliš nezasloužil o to, že vznikla inscenace jistě atraktivní a zajímavá.