Scéna.cz 

Janáčkovo trio hraje skladby Foerstera

Josef Bohuslav Foerster nám odkázal tři klavírní tria, řekněme rovnou, že neprávem opomíjená, možná i proto, že tento autor je v povědomí posluchačů spojen spíše s jinými žánry. Po hudební stránce si však tato hudba určitě pozornost zaslouží a jelikož se rodila ve velkém časovém rozmezí, je navíc zajímavá i pro důkladnější poznání skladatelova zrání – vždyť mezi prvním a třetím Foerstrovým triem je časový odstup téměř čtyřiceti let! Zásluhou Janáčkova tria můžeme slyšet pohromadě všechna tato tria vůbec poprvé.

Hned první z nich, Klavírní trio č. 1 f moll, op. 8, které tehdy čtyřiadvacetiletý skladatel věnoval Edvardu Griegovi, nás překvapí svým vyzrálým a stavebně vytříbeným kompozičním rukopisem, v němž rozpoznáme skladatelovu osobitou zálibu v častých modulacích a v zacházení s nástroji jako vokálními hlasy, které spolu komunikují v jakémsi kouzelném recitativu. Homofonní bloky, kdy hrají všichni hráči tria najednou, jsou zde spíš vzácností, naopak převládá umná imitační hra. V první větě dochází i na krátké fugato, střední díl scherza je pozoruhodně lyrický, až zádumčivý a Adagio molto přináší jednu z nejněžnějších Foerstrových melodií. Pouze finální věta, byť zprvu opět rozezpívaná a po překvapivě výbušné a rytmicky sršaté střední fázi opět sklouzávající k úvodní zpěvnosti, jako by z tohoto cyklu v důsledku nastolovaní stále dalších a dalších dílů svou délkou trochu vybočovala. Janáčkovo trio hraje tuto ranou Foerstrovu kompozici se vší duchaplností její imitační hry a zároveň prožívá každou zpěvnou frázi a dramatický nerv. Přímo ideálně zní v 1. větě nádherná kantiléna cella (dolente), k níž se imitačně připojují housle, a tak bychom mohli pokračovat dál. Snad jen pizzicato smyčců v místech, kdy provází akordickou partii klavíru (ta je příkladně hlasově zřetelná, hraná beze stopy přepedalizovaného efektu), se ozývá trochu z pozadí.
Třívětému Foerstrovu Klavírnímu triu č. 2 B dur, op. 38 z roku 1894, inspirovanému Griegovou písní „Udfarfen“, přisuzuje průvodní slovo v bukletu tesknou náladu, upřesnil bych však, že toto se týká pouze jeho finální věty, zjitřené vzpomínkou na zesnulou skladatelovu sestru Marii. Ze vstupního Allegra energico zde totiž v podání Janáčkova tria vyzařuje natolik spontánní radostnost, že to vzhledem k autorovu naturelu až zaráží. Jak mají interpreti tuto skladbu zažitou, je nejlépe znát na druhé větě, mimochodem rovněž rychlé, jejíž střední fáze jako by sem svou náladou zabloudila z jiného světa. Ve finálním, teď už opravdu teskném Adagiu, přichází nezapomenutelný moment hned ve vstupních taktech, kdy cello rozezpívává svou melodickou linku a housle k ní vytvářejí ideální protihlas, trefně jsou vystižena i nervní místa, v níž si autor vypomáhá funkční generální pauzou a stále novými jímavými melodicko-harmonickými obraty. Je nutno ocenit, že i v tomto relativně už hutnějším imitačním pásmu zní opět vše projasněně, v nemalé míře opět díky citlivě přizpůsobenému klavíru k zvukové výslednici smyčců.
Foerstrovo Klavírní trio č. 3 a moll, op. 105 z roku 1922 bývá označováno za jednu z autorových nejprogresivnějších skladeb. Je pravda, že stopy toho, co se v hudbě událo po 1. světové válce, už je na něm znát, nicméně největší posun oproti dřívějším triím se odehrává ve stylizační rovině – jednotlivé nástroje jakoby byly méně komorně kroceny a dostávaly pojednou daleko větší prostor ke zvukové plnosti. Navíc – jakoby tato zvuková hutnost procházela jakousi evolucí. Vstupní Assai moderato, ma con ardore interno začíná v prosvětlené sazbě, ale už ve zpěvné druhé myšlence (rozvážné téma houslí kontra drobený kontrapunkt cella) se faktura zhutňuje. Ke slovu přicházejí akordicky plné gradace a jsme svědky i takřka „janáčkovsky“ přerývaných melodických linek. V Andante sostenuto slyšíme typicky „narůstající“ tematickou citaci, podloženou v klavíru velmi zajímavými chromaticky stoupajícími terciemi, vyúsťující až do zvukově plného plena. Ale opět. To by nebyl Foerster, kdyby nás pojednou nepřekvapil sugestivním, takřka barokizujícím způsobem stylizovaným rozhovorem tří nástrojů, který jakoby tu opět zabloudil z jiného světa. Jsou to kouzelné okamžiky, které tuto hudbu ozvláštňují a osobitě odlišují od jiné dobové komorní produkce, a stejně tak působí zvláštním dojmem finální Allegro risoluto, z celého tria snad nejexperimentálněji tvarované, i když ony dvakrát opakované virtuózní akordické řetězce evokující nějaký virtuózní romantický klavírní koncert, které se ozvou mezi kantilénou smyčců, z této konfese trochu vyčnívají. Janáčkovo trio se zhostilo tohoto náročného tria opět mistrovsky. Například způsob, jak přirozeně dokázaly klavírní rozklady vrůst do dlouze držených tónů smyčců (oddíl Calando vstupní věty), byl přímo ideální, a tak bychom zase mohli pokračovat dál. Vůbec je radost sledovat, jak se tento mladý komorní soubor dokázal vžít do úlohy objevitelů pozapomenutých krás komorního odkazu českých klasiků první půle století a vytvořit nahrávku, která by neměla chybět u žádného zájemce o komorní hudbu. Také pečlivě vypracovaný buklet s podrobným čtyřjazyčným průvodním textem si zaslouží pochvalu.

SUPRAPHON SU 4079-2
Josef Bohuslav Foerster: Klavírní trio č. 1 f moll, op. 8, Klavírní trio č. 2 B dur, op. 38, Klavírní trio č. 3 a moll, op. 105
Janáčkovo trio
Nahráno pro Český rozhlas ve studiu Martínek v Praze v říjnu 2009 a dubnu a listopadu 2010, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Lan Lžičař. Celkový čas 75:23.
Zdroj Hudební rozhledy 08/2012 - Miloš Pokora.