Scéna.cz 

Mozartova Figarova svatba v režii Josefa Průdka

Novým uvedením opery Figarova svatba od W.A.Mozarta se naposledy představuje publiku režisér Josef Průdek coby šéf opery Národního divadla v Praze. Během šestiletého působení v této funkci zde uvedl na scénu vlastní velmi úspěšné inscenace Janáčkovy Její pastorkyně, Smetanovy Prodané nevěsty a ve spolupráci s činoherním souborem také melodram Zdeňka Fibicha na slova Jaroslava Vrchlického Smrt Hippodamie. Figarovu svatbu, která je jeho první režií na scéně Stavovského divadla (premiéry 9. a 12. února 2002 ), nastudoval společně se slovenským dirigentem Peterem Ferancem, za účasti řady vynikajících pěvců z Prahy, Brna a Bratislavy.

Josef Průdek se snažil inscenaci oprostit od běžných strnulých klišé a zaměřil se především na důkladné vykreslení charakterů jednotlivých postav, na jejich vlastnosti a vzájemné vztahy. Inscenace se tak stává velmi přehlednou a nedochází k žádným „nepředvídatelným situacím“, které jsou v běžné inscenační praxi s touto operou spjaty.
Divák se sice ocitne na konci 18. století na zámku hraběte di Almaviva, je mu ale neustále decentně připomínána (důslednou a až záměrně přehnanou charakterizací každé postavy) zjevná nadčasovost tohoto příběhu, který je právě díky detailnímu rozboru psychologie jednotlivých postav nesmírně aktuální.

K realizaci výtvarného řešení inscenace byli přizváni známí slovenští jevištní výtvarníci: Eva Farkašová-Zálešáková navrhla krásné stylové kostýmy a Ján Zavarský vytvořil jednoduchou, ale zároveň velmi funkční a působivou scénu. (Celková výtvarná koncepce tak trochu připomíná slavnou inscenaci Figarovy svatby, uvedenou v roce 1980 v Milánské La Scale.)

Od prvního dějství, které se odehrává v malém pokojíku, je jeviště téměř přeplněno různobarevnými dekoracemi. Vychytralý hraběcí komorník Figaro vyměřuje místo, kam umístí postel s nebesy, jež mu pán slíbil svatebním darem. Jeho nevěsta - mrštná hraběnčina komorná Zuzanka - si zkouší svůj svatební závoj. Přichází Cherubín, milý dospívající chlapec, který je okouzlen „všudypřítomnou“ ženskou krásou, poté Marcellina s Doktorem Bartolem, jehož stavovská příslušnost je režií zdůrazněna lékařským pláštěm a velkou injekční stříkačkou, kterou bere do rukou právě když zpívá o pomstě Figarovi, který mu „uloupil“ jeho „nevěstu“ Zuzanku. Hrabě Almaviva je již od počátku prezentován jako žárlivý cholerik, učitel hudby Basilio zase jako bezcharakterní udavač, kterému působí neštěstí ostatních neskrývanou radost.
Druhé dějství se odehrává v tmavě červené dekoraci, představující hraběnčinu ložnici. Místo oken je zde v prostřední části jeviště umístěna velká balkónová terasa, ze které vyskočí Cherubín na zahradu, aby tak unikl hraběcímu hněvu. Trochu mi není jasné, proč stejnou cestou vchází na scénu zahradník Antonio (nemohl by přece jen tak vylézt po žebříku do hraběnčina pokoje !), když si přichází pánovi stěžovat, že mu nějaký muž pošlapal záhony. Nepřináší jako důkaz polámané hyacinty, nýbrž jakýsi stromek, jež má plátnem obaleny kořeny, ve kterých má zahradník schovanou láhev, kterou mu posléze Figaro vytáhne, aby tak demonstroval jeho pomatenost, způsobenou patrně nadměrným pitím, a mohl tudíž vzít vinu na sebe. Od třetího dějství se scéna začne vyprazdňovat, nacházíme se v prostorném zahradním pavilónu, kde vládne velmi uvolněná atmosféra – Hrabě hraje golf, Hraběnka se Zuzankou zase karty. Poslední dějství se odehrává mezi obrovskými tmavě zelenými stěnami, které představují zdi zámecké zahrady. Zde dochází k jednotlivým nedorozuměním, záměnám a následným vysvětlením.

Velmi kvalitnímu hudebnímu nastudování Petera Ferance poněkud chybí hravá mozartovská lehkost, ale je to patrně způsobeno tím, že se tato partitura stala pro orchestr již víceméně rutinní záležitostí.
Jednotliví zpěváci byli záměrně obsazeni nejen pro své pěvecké nadání, ale také díky svým hereckým schopnostem. Helena Kaupová ( alternace Dana Burešová a Iveta Jiříková ) zpívá Hraběnku krásným vyrovnaným sopránem a proslulá árie z 3.dějství v jejím podání doslova chytá za srdce. Myslím, že patří k nejlepším našim představitelkám této role vůbec. Role Zuzanky herecky skvěle ,,sedí“ sólistce Divadla F.X.Šaldy v Liberci Věře Kavanové – Poláchové (alternace Simona Houda-Šaturová a Zdena Kloubová), v postavě Barberiny vystupuje talentovaná Jana Markvartová, která je bezesporu velkou pěveckou nadějí do budoucna.
S rolí Hraběte Almavivy se naprosto ztotožňuje Martin Babjak ( alternace Roman Janál a Vratislav Kříž ), tradičně kvalitní výkon podává Jiří Sulženko v roli Figara (alternace Ondrej Malachovský a František Zahradníček). Výraznou postavu Doktora Bartola – jak pěvecky tak herecky vytváří Luděk Vele, velmi dobře se daří také Alexandru Sedláčkovi v poněkud nevděčné roli Basilia.

Josef Průdek vytvořil nesmírně poutavé a hravé divadlo, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Vznikla tak krásná inscenace, která se bezesporu stane jedním z hlavních pilířů mozartovského repertoáru Národního divadla. Psáno z reprízy 14. března 2002.