Scéna.cz 

ČESKÁ FILHARMONIE na Dálném Východě

Česká filharmonie při svém posledním zahraničním koncertním turné v ro-ce 2001 navštívila na podzim po 42 letech Čínu. Poprvé to bylo při památném tříměsíčním putování orchestru po Austrálii a Asii v roce 1959 s Karlem Ančerlem a La-di-sla-vem Slovákem. Po politické roztržce mezi našimi státy byla Čínská lidová republika pro české umělce na dlouhou dobu uzavřena. Výrazem snahy navázat na přetržené kontakty je nynější oboustranná vůle k pravidelné spolupráci, jež se projevuje mimo jiné i tím, že čínští partneři začínají zvát naše hudebníky. Pamětníci vzpomínají, že to není situace nepodobná někdejšímu trendu v Ja-pon-sku po válce, kdy renomé naší kultury vytvářely generace předních umělců. Po návratu z Číny stále zdůrazňuji dokola, že bychom si reputaci neměli pokazit vývozem nekvality, jedině světová úroveň našich předních orchestrů, komorních souborů a sólistů může dopomoci České republice k tomu, co potkáváte dnes na každém kroku v Japonsku: spontánní zájem o naši hudbu, nefalšovaná láska a obdiv k našim umělcům.

Ale po pořádku:
Česká filharmonie byla do Číny pozvána jako v pořadí druhé české symfonické těleso. Na jaře hrál na turné po 5 čínských městech Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Česká filharmonie však byla pozvána k účasti na ambiciózním IV. mezinárodním hudebním festivalu v Pekingu. Je to festival mladý, ale soudě podle toho, co jsme měli možnost poznat, prostudovat si v materiálech a získat v rozhovorech s představiteli organizátorů, patří mezi prestižní akce čínské hudby. Konal se od 15. října do 8. listopadu 2001 v různých sálech Pekingu, základnou mu však je nově postavená budova Poly Theatre. Vedle koncertů vážné hudby (ze zahraničních hostů jmenuji Petrohradskou filharmonii, Orchestr Velkého divadla Varšava, Českou filharmonii, MaximaVengerova s jeho Virtuosi) byla na programu i opera (Verdiho Nabucco v podání Národní opery Varšava), jazz, vystoupení dětských pěveckých sborů a tradiční čínská hudba v podání domácích hudebníků, festival přinesl například i světovou premiéru violoncellového koncertu Philipa Glasse v podání Juliana Lloyd Webbera, bratra slavného muzikálového autora. Dramaturgicky se festival tedy „hledá“, chápu to však spíše tak, že se snaží zachytit co nejširší zájem publika a na něm hodlá dále stavět. Dalo by se to doložit i reakcí publika na obě vystoupení České filharmonie.
23. října Vladimir Ashkenazy hrál a di-ri-go-val od klavíru Mozartův klavírní koncert B dur K 595 a ve druhé půli Debussyho Moře a La Valse M. Ravela, druhý den poté orchestr se svým šéfdirigentem přednesli celou Smetanovu Mou vlast (mimochodem: poprvé se v Číně Smetana hrál kompletně a poprvé Mou vlast dirigoval V. Ashkenazy). Obecenstvo bylo dosti různorodé, od studentů a dalších mladých lidí až po představitele zahraničních firem a oficiální reprezentanty čínského politického a kul-tur-ního života. Reagovalo velmi spontánně, citlivě, neuvěřitelně dobře přijímalo repertoár, který pro něj nemůže být zcela běžný.
Jako vždy u podobných akcí je třeba hledat toho, kdo je hybatelem dění. V Pe-kin-gu je tou hlavní osobou zhruba sedmatřicetiletý dirigent Long Ju, podnikavý rodák ze Šanghaje, který dokázal získat celou řadu významných zahraničních firem ke sponzorování. Kromě pekingského festivalu je zakladatelem Čínské filharmonie, působící teprve rok v hlavním městě. Vyprávěl mi, že když se rozhodl k tomuto kroku a přesvědčil i příslušná místa o jeho nezbytnosti pro další rozvoj čínské kultury, vsadil na zkušenost evropských hráčů a rozjel se je konkurzem vybírat ze střední Evropy, kde před tím studoval. A tak jsme se mohli přivítat i se dvěma našimi mladými hráči, kteří v Pekingu sbírají své první orchestrální zkušenosti.
Po dvou pekingských koncertech hostovala Česká filharmonie na třech koncertech v Hongkongu (26. 10. v Sha Tin Town Hall Auditorium s Mozartovým klavírním koncertem a Mahlerovou 7. symfonií, 27. 10. v hlavním sále města, Hong Kong Cultural Centre Concert Hall opět se Smetanovou Mou vlastí – to byl protokolární koncert na počest našeho státního svátku, pořádaný ve spolupráci s čes-kým generálním konzulem, 28. 10. v jiné části města, v Tsuen Wan Town Hall Auditorium s Dvo-řákovým violoncellovým koncertem, Debussym a Ra-ve-lem – sólistou byl britský violoncellista Steven Isserlis).
Pak se orchestr přesunul do Japonska na své v pořadí již patnácté koncertní turné. Ve dnech 31. října až 14. listopadu hrál na 13 koncertech v různých japonských městech (universita Kunitači nedaleko Tokia, Fuji, Nagoja, Nagano, Tokio, Ósaka, Tsu, Jokohama, Sapporo, Matsudo). V Tokiu to byly 3 koncerty, dva ve slavné síni Suntory Hall s fan-tas-tic-kou akustikou a jeden v nedávno otevřené budově Tokyo Opera City House s pře-pychovým a akusticky neméně vynika-jícím koncertním sálem. Samozřejmě s lítostí našinec trochu Japoncům závidí právě ty sály: Nenajdete po Japonsku žádný špatný, mezi nimi jsou naprosto špičkově projektované, s báječnými vlastnostmi (končil jsem svůj pobyt 7. 11. a jen z vyprávění vím například o vý-ji-meč-ných kvalitách sálu Kitara v Sap-po-ru). Přes kapacitu sedadel, kterou v Pra-ze stále postrádáme, v množství zhruba mezi 1500 až 2500 míst, působí všechny zmíněné sály příjemně, přirozeně, útulně. Až se jednou definitivně rozhodneme pro stavbu velké koncertní síně, pozvěme si někoho z těch, kdo to opravdu umějí…
Také v Tokiu se podílela Česká filharmonie na připomínce našeho státního svátku, byť v opožděném termínu. Jednak to byl protokolárně pojednaný první koncert v Suntory Hall dne 4. listopadu, nad nímž převzala záštitu a osobně ho navštívila se svým doprovodem japonská ministryně zahraničí M. Tanaka, a jednak komorní koncert na našem velvyslanectví s řadou významných japonských hostů a zahraničních diplomatů, na němž dne 5. listopadu vystoupilo Sexteto českých filharmoniků. Dlužno pochválit, jak se naše ambasáda v Tokiu příkladně zajímala o pobyt České filharmonie, jak dobře připravila a využila pro reprezentaci našeho státu jejího uměleckého působení v Japonsku. Znovu jsme si ověřili, jak může kultura a zejména hudba v Japonsku naší zemi „otevírat dveře“, čím můžeme být pro ně skutečně zajímaví a jedineční.
Závěr celého koncertního zájezdu patřil dvěma koncertům v jihokorejském Soulu. Dvakrát se hrála Mahlerova Sedmá, poprvé v kombinaci s Men-dels-soh-no-vým houslovým koncertem (16. 11., sólistka Sung-Joo Lee), podruhé se zmíněným Mozartovým klavírním koncertem (17. 11., sólista V. Ashkenazy).