Scéna.cz 

Závratný déšť

Sideways Rain je anglický výraz pro počasí, kdy prší a fouká silný vítr, takže kapky deště dopadají téměř vodorovně. Toto spojení si zvolil brazilský choreograf Guilherme Botelho jako metaforu pro svou velmi zvláštní choreografii, která byla poprvé uvedena v roce 2010 a kterou mohli diváci v Praze shlédnout na závěr letošního Tance Praha v Hudebním divadle v Karlíně.
Zdánlivě jediným tématickým okruhem, kterým se představení zaobírá, je přemísťování z levé strany jeviště na pravou ( z hlediska pozorovatele). V proudu deště, který neustává a valí se stále dál se však skrývá hlubší symbolika - je to obraz osudu, který pohání lidstvo i jednotlivce, obraz nehynoucí životní síly, která nabírá různé podoby.

Opona se zdvihá jen do té míry, aby odhalila lezoucí osoby. Lezou po čtyřech, končetiny se neoddělují od povrchu a pouze se posunují, zpočátku pomalu, pak rychleji, ve společném rytmu. Nepřetržitý tok nedovoluje zjistit, kolik jich skutečně je. Je to možná lidstvo v jakési počáteční fázi, stav dětství, prodírání se životní džunglí. Někteří vybočují z tempa, předbíhají ostatní, v určitém momentu dojde k "evolučnímu skoku" - "přirozený vůdce" odmítne pokračovat a objevuje jiný efektivnější způsob, který záhy přejímají ti učenliví, zatímco několik "konzervativců" se drží osvědčeného.

Tak se lidské stádo sune vpřed rychleji nebo pomaleji a opovážlivci vymýšlejí nové metody - přeskoky, kotouly v závratných otáčkách, že pozorovatel podléhá optickému klamu animací.

Lidstvo dozrává, individuum dospívá, odpoutává se od země a vzpřímeně kráčí. Intelekt testuje jiné prvky- chůzi stranou, pozadu, poskoky, běh. Většina reaguje okamžitě a přejímá styl, ale stále je pár těch, kteří si jdou "po svých", i oni se v posledku přizpůsobí. Běží svým životem v davu, přitom osaměle, každý sám za sebe, bez kontaktu s druhými. Několik "nepřizpůsobených" jedinců se pokouší o komunikaci, zamýšlí se nad tím, co se děje, narušují a brzdí "zaběhnutý" řád a jejich snahy jsou brzy zmařeny.

Posunem do jiné (vyšší?) úrovně je scéna s vlákny, která za sebou lidé táhnou a vykreslují jimi notové osnovy či materializují onen horizontální déšť. Vlákna se mění v "závodní dráhy", v nichž se ve vznosném prudkém běhu elegantně vznášejí nahá lidská těla - snad připodobení vrcholných lidských možností. Odtud už vede cesta jen zpět - ke stáří, úpadku - po ploše se plazí stejné bytosti jako na počátku, opona se pozdrží nad jejich skloněnými těly než se vše propadne do tmy.

Neustálý pohyb v tempu musí klást nesmírné nároky na interprety - teprve nyní se ukazuje jejich skutečný počet - před diváky stojí čtrnáct tanečníků skupiny Alias, čtrnáct zástupců lidstva neskrývajících své vyčerpání.

Ale ani přihlížející to nemají jednoduché. Zrychlující se přelézání, převalování a přebíhání připomíná vibrující linie na obrazovkách monitorovacích přístrojů a může způsobovat lehkou závrať. Paradoxně je tohoto omamného efektu dosahováno bez použití jakékoliv techniky jen prostřednictví lidských těl a doprovodu elektrofonické hudby.

Pozoruhodný projekt Guilherme Botelha jakoby poukazoval na nevyčerpatelné možnosti práce s lidským tělem a na to, že neobvyklosti lze docílit i těmi nejjednoduššími prostředky.