Scéna.cz 

Hudební rozhledy červen 2012

Sylvii Bodorovou jsem navštívila krátce po jejím setkání s Thomasem Hampsonem ve Vídni, kam mu na počátku května přivezla konečnou verzi partitury a klavírní výtah svého rozsáhlého písňového cyklu Lingua angelorum pro baryton a symfonický orchestr. Kompozici, která zazní ve světové premiéře 4. července 2012 na festivalu Smetanova Litomyšl, jsem podrobně analyzovala v minulém čísle. Skladatelka v této kompozici navázala na svá předchozí rozsáhlá vokálně symfonická díla Juda Maccabeus a Mojžíš i na spolupráci s řadou skvělých pěvců, jakými jsou Gabriela Beňačková, Ivan Kusnjer či Štefan Margita. Dosud posledním se tedy stal Thomas Hampson, pěvec, o němž se zcela právem říká, že je jedním z nejlepších barytonistů na světě. Jaký to asi byl pocit přivézt mu do Vídně před Vánocemi 2011 první verzi partitury cyklu Lingua angelorum a nyní po vzájemné spolupráci a drobných korekcích verzi definitivní?

V dubnu završil Rolando Villazón v Praze svoje evropské turné se svým nejnovějším programem Poklady belcanta. Třebaže ani dramaturgie předchozích koncertů nepatřila k tuctovým, jeho výběr písňových miniatur operních mistrů vrcholného belcanta, oplývajících především melodickými nápady, je v jeho podání objevem a dává vyniknout Villazónovým přednostem. Tento temperamentní tenorista mexického původu po vítězství v Domingově soutěži Operalia v roce 1999 raketově nastoupil dráhu až fanaticky adorovaného sólisty těch nejprestižnějších světových operních scén. Jeho nahrávky Traviaty, Bohémy, Manon a Nápoje lásky s Annou Netrebko nebo Romea a Julie s Ninou Machaidze trhaly prodejní rekordy. Po osmi letech však následoval strmý pád, kdy se Villazón chronicky potýkal s odříkáním představení a debakly svých vystoupení. Pražský koncert však prokázal, že po těžkých krizích včetně operace cysty na hlasivkách se mu podařilo vrátit se zpět až na vrchol operního světa.

Na historické budově Semperovy opery v Drážďanech si od března až do května nemohl nikdo nevšimnout dlouhého transparentu, zavěšeného po celé výšce přední fasády, na kterém se skvělo obrovské Schwanda a poněkud drobnější „der Dudelsackpfeifer“. Saská scéna totiž uváděla kdysi víc než slavnou a nyní víceméně zapomenutou operu Jaromíra Weinbergra Švanda dudák na libreto Miloše Kareše. Toto dílo procestovalo od své premiéry roku 1927 v Praze snad celý svět. Opera byla přeložena do téměř dvaceti jazyků a prošla kolem sto padesáti jevišti včetně Vídně, newyorské MET či Covent Garden. Její sláva však trvala jen do druhé světové války – židovský původ vyhnal jejího autora do Ameriky, kde také roku 1967 zemřel. Dílo samotné pak s válkou zmizelo z našich i zahraničních scén. Jeho uvedení Semperovou operou v Drážďanech v režii Axela Köhlera tedy bylo po pěti letech od nastudování ve Slezském divadle v Opavě opravdovou událostí.

Chorvatský pianista Ivo Pogorelić patří mezi několik málo pianistů světové historie, jež sudičky vybavily naprosto fenomenálními manuálními dispozicemi – ideálně formovanou rukou, úžasnou pohybovou flexibilitou i vrozenou schopností dokonalé nervosvalové koordinace – přičemž tato snůška superlativů by se ještě dala vygradovat konstatováním, že Pogorelić je i v této elitní superdivizi na samém čele. Jeho klavírní technika je technikou snů a dovoluje prstům realizovat na klaviatuře takřka vše – jakýkoli výrazový záměr, jež si Pogorelićova ne zcela zdravá mysl umane. A máme tu základní rozpor. Tím zdravím nemyslím samozřejmě nic klinického (i když lehké náznaky jistých duševních anomálií v lidské osobnosti Pogoreliće vystopovat lze), jako spíše zdraví muzikantské. Ivo Pogorelić totiž jako údajně jeden z nejprovokativnějších a nejnepředvídatelnějších pianistů současnosti, jak se o něm často psalo a dosud se píše, přehání.