Scéna.cz 

Výlet do baroka ve Státní opeře

Dramaturgie Státní opery se tentokrát vydala až na počátek 18. století. Pokud dodnes nebylo zcela jasno, zda Vivaldiho opera Orlando furioso v Praze vůbec kdy zazněla, po 18. říjnu 2001 už lze odpovědět jedině pozitivně. Její premiéra se navíc uskutečnila na scéně, která se historickému repertoáru takto časově vzdálenému nikdy soustavně nevěnovala: kromě děl Gluckových, které už baroko přesahují, se tu barokní díla objevovala pouze při hostování zahraničních souborů. Pro soubor Státní opery byla zařazením Vivaldiho připravena nová interpretační zkušenost, jejíž zdařilý výsledek je i novou zkušeností pro operního diváka kamenné scény.
Režisérem a výtvarníkem byl Gilbert Blin (který se ve Státní opeře podílel již na inscenaci Meyerbeerova Roberta ďábla). Spojení režiséra a výtvarníka v jedné osobě umožnilo souhru herecké i optické složky. Opera je určena pouhým sedmi sólistům. Jejich komplikované vztahy jsou zakódovány do hudebního étosu, dynamika dramatického průběhu je soustředěna do recitativů, virtuózní árie opery seria je statická složka, navlékaná na (velmi alegorický) příběh. Tyto elementy barokní opeře umožňovaly variabilnost hudební náplně (i do tohoto představení byla zařazena árie z Vivaldiho opery Olimpiade). Nicméně dnes, pokud nelze simulovat dobové podmínky karnevalového představení s dlouhými přestávkami a vkládanými intermezzy, hrozí pro divadelní zážitek smrtelné nebezpečí: rozvleklá monotónnost. Proto realizační tým uplatnil citlivě škrty (především v recitativech), což nelze považovat za nepovolený zásah do struktury, vždyť i ve Vivaldiho době se jednotlivá představení od sebe velmi znatelně lišila.

Šťastný nápad s uplatněním principu divadla na divadle naplnil boky jeviště publikem fiktivního karnevalového představení. Dá-my a pánové se nenásilně a s jemným vtipem občas mísili do hry a v závěru se podíleli na morálním naučení. Jednající postavy opatřil režisér tanečními dvojníky. Tento princip, který je u nás díky např. Jozefu Bednárikovi či Petru Tycovi známý, Gilbertu Blinovi výrazně pomohl naplnit jeviště pohybem, s pomocí choreografky Zuzany Dostálové vytvořit protipól k postavám výsostně stylizovaných hrdinů a hrdinek a vhodně sem vnést i lehce parodistický prvek. Věž v prostředku jeviště – ostrov kouzelnice Alciny – se otáčí, otevírá a zavírá a v závěru její ochoz efektně vzplane. (Pouze horizont za ní je snad vzhledem k délce představení přece jen příliš prázdný). Hudba je doplněna zvukovými efekty bouře a větru, nahrávkami autentických strojů ze švédského divadla v Drottningholmu. K optickému dojmu velmi přispěly efektní a do detailu vypracované kostýmy Josefa Jelínka. Ačkoli jen někteří ze sólistů premiéry mají zkušenost s barokní operou, podali velmi dobré až vynikající výkony. Excelovali především Jana Sýkorová (Orlando) vyrovnanou lehkou technikou v celém rozsahu, sytými hloubkami, krásnou barvou, a Tomáš Černý (Medoro) rovněž výborně technicky zvládnutým projevem a jistou intonací. Oba pak bezchybnou shodou s orchestrem. Podobně formulované ocenění zaslouží i lehce a jistě zpívající Ludmila Vernerová (Angelica). Svou zkušenost s barokní operou o další zdařilý part rozšířila pěvecky i herecky jistá Pavla -Vykopalová (Alcina). Rovněž Roman Janál (Ruggiero) a Aleš Hendrych (As-tolfo) podali solidní výkon. Pouze hos-tující Virginia Correa Dupuy (Bra-damante), přesvědčivá v recitativech, v áriích z celkově po všech stránkách vyrovnaného a adekvátního obsazení vypadávala. Nejobtížnější místa její role jsou posazena právě do polohy, v níž je zpěvaččin hlas nepohyblivý, nebarevný a málo nosný.
Skvělým způsobem byl připraven orchestr a sbor Camerata nova. Hudebnímu nastudování Jiřího Kotouče včetně přípravy sólistů patří na celkovém úspěchu představení lví podíl.